Reakce na recenzi:

Antony - @ 05.02.2023

Již druhá deska vydaná v rámci roku 1975 nese známky prudkého stylového vývoje. V poměrně krátkém mezidobí došlo slyšitelně k přehodnocení hudebního směřování a skupina se svým výrazem začíná orientovat na údernější rockové skladby. Prakticky odezněly symfo art rockové projevy, naaranžované křoví bylo značně prořezáno, je dobře vidět do větví i kořenů celého stále ještě košatého hudebního stromu.

Album zní, jako by se hudebníci probudili z romantického zasnění a rozhodli se vrátit do tvrdé reality. Začíná se refrénovatět, třeba hned v první písni It Takes a Woman's Love (To Make a Man), kde pojetím připomenou RUSH na albech z téhož roku. I další vypalovačky (hlavně It's You nebo Mysteries And Mayhem) svým zařazením ukazují snahu dobýt srdce southern rockového posluchače. Ve skladbách dominuje úsporný a ostrý kytarový sound, zdobnost rozvláčných kompozic je skoro pryč. Tvorba je vedena pevnou rukou směrem k rádiové univerzálnosti, aby si každý mohl vybrat to svoje. Např. klávesy přestaly být kladeny ve vrstvách, ale spíše spolu s rytmikou tanečně skotačí. Tento rozverný písničkový formát není vůbec špatný, navíc v takto ušitém poprocku zůstává dost prostoru pro hudební nápady. Hudbě se vyhýbá podbízivost a vlezlost, což u kapel tohoto ražení bývají časté nemoci. Vlastně je to pořád jižansky našlápnutý bigbít v široce rozhaleném saténovém kabátci.

Co je třeba vyzdvihnout, je proměnlivost nálad. Každá skladba má v emocionálním spektru svou originální pozici a tvůrčí vynalézavost je i v rámci ustáleného rukopisu velmi patrná. Hned první dvě skladby o stejné délce lehce přes tři minuty představují úplně odlišné pojetí. První dupe a razantně rytmicky zblízka útočí, druhá předvádí téměř orientální tanec pěkně v povzdálí. Trojka Icarus - Borne on Wings of Steel se zase snaží uchvátit patetickou hymničností a hudebně vykresleným heroickým příběhem. Není bez zajímavosti, že zrovna tato skladba se o pětadvacet let později dočkala svého pokračování, kterého se místo Livgrena autorsky zhostil Walsh. Zde se konečně objevují prvky artrocku, a ačkoli album jimi není zrovna nabito, není to zdaleka naposledy. A tak dál, jízda teprve začíná, těšte se na ostré zákruty a dechberoucí tobogány.

Skladatelské duo Livgren/Walsh (v jednom případě i Steinhardt) dovede pozoruhodně do každé písně narvat tolik energie, že se zatím nedá hovořit o nějakém příklonu k mainstreamu. V něčem je to deska na půl cesty. Mísí se zde přímočarý písňový styl s kompozicemi, co si žádají vnímavého posluchače. Zejména obě, co uzavíraly každou stranu vinylové desky, tedy All The World a The Pinnacle, nám překládají podmanivé pasáže, kde se prolínají kytary, klavír, klávesy a samozřejmě houslové party, jak v sólech, tak vrstvených harmoniích. Zpěv dovede umocnit atmosféru tam, kde je třeba, aby výsledek kulminoval do vrcholného zážitku.

Vlastně na vnějších znacích ani moc nezáleží, hlavní je, že hudba dokáže hluboce zapůsobit. Konkrétně u této desky je proces pronikání do hloubky nekonečný. Každý poslech je nový zážitek a to je neklamné znamení autorského talentu přetaveného do velice účinného výsledku. Deska dovede překvapovat současně kontrastem i souladem všech prvků. Obdivuhodné. Vlastně stačí málo. Přijít na tu krásu, poslouchat a užívat si.

Výborné art/hard rockové album za čistých pět. Zřídlo radosti.

Japan CD Sony SRCS 6295 (1993)
Dynamic range – DR12
40:51