Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 17.03.2012

Paul McCartney měl od počátku sedmdesátých let velké ambice prosadit svoje umělecké ego z již neexistujících Beatles asi nejsilnější. Prakticky jemu samotnému nejvíc chybělo koncertování a živý kontakt s publikem a tak věděl, že natáčení studiových alb bude cesta v začarovaném kruhu. Melodických nápadů měl neskutečné množství a když v r. 1972 sestavil první podobu Wings spousta lidí toužebně očekávala nějaký pseudobeatlesovský comeback.
Na albu Red Rose Speedway sestava kapely naznala změn, protože řady Wings posílil skotská kytarista s bohatou praxí – Henry McCullough. Hrával s Joe Cockerem, ale takéo se Spooky Tooth a mohl dodat Paulově kapele patřičné ostří a tvrdost, která se v dané době stala symbolem rockového cítění.
Album jsem dostal jako dar v sedmdesátých letech a tak seznámení s ním už jsem si odbyl před mnoha lety.
Přiznám se, že mě Jan Šimek svou recenzí, kterou album zcela odmítl – zarazil. Nestálo mu ani za jedinou hvězdičku (?), to mě přišlo jako velmi nepatřičné, s ohledem na jiné „klenoty“, které se občas v recenzích objevují a jsou velkoryse tolerovány… Ale prosím Jan Šimek věci viděl po svém, tak jako já se zkusím zase vrátit zpátky a nad albem trochu zameditovat….

BIG BARN BED – přitlumený zvuk elektrické kytary, zvonivá akustická kytary a dusavá jednoduchá basová linka šlape pod hutnými rytmy. A samozřejmě je zde Paul se svým hlasem a sborové zpěvy z pozadí z nichž rozpoznávám mírně mečivý vokál Dennyho Lainea a Lindy McCartney. Henry McCullough v mezihře vypálí jednoduché kytarové sólo za nímž dříme bluesový odér. Melodika skladby je jasná a harmonie přehledná, ale píseň má i patřičnou údernost a Paul zpívá s velkým uvolněním a strhává svým entuziasmem do zvolna gradujícího vyvrcholení, kdy Wings přidávají na dynamice a razanci až do závěrečného protáhlého dlouhého vokálu….

MY LOVE – milostná lyrika u Paula nemůže chybět. Je jeho součástí a tak nežehrejme, že hned druhá skladba je sentimentální, uhlazená a romantizující. Paul měl vždycky silné zastání u slabšího pohlaví a tak tahle písnička nenechá v teskném snění mnoho děvčat, které touží po pravé lásce…. Elektrické piano má melancholický tón a v mezihře Henry McCullough zahraje docela dobře vystavěné kytarové sólo s bzučivým dozvukem. Možná zde přítomnost smyčců už působí poněkud nadbytečně a příliš květnatě, ale love song má nějaká pravidla vroucnost Paulova projevu má svou širokou náruč, která objímá a laská. Jako hit ovšem výtečně skladba zabírala…..

GET ON THE RIGHT THING – energičtější nástup a kouzlení s bloudivými basy, klavírem a uvolněným valivým rytmem, ovšem přichází změna. Paul neváhá zatalačit na hlasivky a odstínit význam zpívaného obsahu a pořad v jeho projevu cítím onu rozpoutanost a a smysl pro detail. Ve vokálních sekvencích slyším zpívat Lindu a Dennyho Lainea, který hraje na druhou kytaru, kterou občas střídá s baskytarou. Klavírní údernost se výtečně spojuje s baskytarou a několika kytarovými spojovacími můstky. Paul přechází od šeplavého projevu ke křičenému projevu a pak zase k falzetu. Trocha elektrických spojovacích můstků a máme zde klasické rockové postupy

ONLY ONE MORE KISS – jemné kytarové intro a pak už zvoní akustické kytary a klouzavá elektrická Henryho Cullougha… Příjemná melodie a klasické akordové proměny a máme zde další milostný song. Myslím, že Paulovi velmi sedne do repertoáru a interpretace. Má svou přehlednou čitelnost a dá se bez větších komplikací naučit a hrát na večírcích a mámit dívčí srdce. Klouzavé elektrické tóny znějí docela podmanivě. Paulova schopnost psát jednoduché a melodicky jasné skladby se zde potvrzuje hned v prvním plánu. O nějakém progresivním směrování zde nemůže být řeči, ale vše se zde odehrává v daných a prověřených kulisách, které nezklamou….

LITTLE LAMB DRAGONFLY – zvonění akustických kytar – šestistrunných a dvanáctistrunných je libé – nad tím opět zvuk smyčců (možná opět nadbytečný). Paulův šeplavý hlas málem v nižších polohách zní jako Ringův (!). Pak ovšem smyčce rozvinou svůj virtuální koberec a vokální linka – poněkud nasládlá kreslí další táhlou melodii. V další fázi je už ovšem Paul více sám sebou a jeho hlasové obraty jsou velmi čitelné a aranžérské proměny skladby v akcentování jednotlivých akordů mají svou písničkářskou atmosféru a harmonické proměny skladba dodávají nový potřebný rozhled. Nemýlím-li se „dragonfly“ je vážka a možná ta přelétavost nad loukami a nosné vokální linky se snaží s daným tématem vyrovnat v bytostném slova smyslu. Paul nám opět předvádí odstíny svého pěveckého potenciálu a téma se bude jako ukolébavka vracet a opakovat stále dál, což už je nyní čitelné a jasné…..

SINGLE PIGEON – klavírní téma a vypravěčsky zasněný Paulův hlas. Máme tady píseň s jasnou melodickou linkou, kam se ve vokálních linkách připojuje i jeho žena Linda. Písňová miniatura uvolněného charakteru, kam se v instrumentální mezihře dokonce vejde i instrumentální téma s miniorchestrem…. Možná nadbytečným. Klavírní téma s lidskými hlasy se mi zdály dostatečně přesvědčivými, ale Paul to viděl samozřejmě jinak….

WHEN THE NIGHT – skladba hitového charakteru s charakteristickou mccartneovskou melodikou a postupy, kde ho poznáme na tisíc mil. Instrumentace hudebního doprovodu je mírně potlačena až na klavír a sbory s houkavou ozvěnou dokreslují atmosféru. Henry McCullough se s elektrickou kytarou dostává do popředí, ale jenom na chvíli. Není zde dominující sólistou a to mu musí být vedle Paula více než jasné (bohužel). Paul ovšem zase přitlačí na hlasivky a a Linda a Denny mu jako ozvěna opakují dané téma……

LOUP (1st INDIAN ON THE MOON) – konečně první náznak změny a jakéhosi pokusu o vybočení z klasického písňového modelu. Rytmické party bicích nástrojů a baskytary vkládají do táhle melodie, připomínající nějaký obřadní rituál potřebnou živost. V mezihře zaznívají psychedelické zvuk, cinkání, tikání, ťukání a zpozadí sem zaznívá dlouhé varhanní snění. Nejsou to nějaké pinkfloydovské postupy, ale přece jenom snaha dostat na album nějaké nečekané obraty a hudební vize, které by přesvědčovaly o tom, že Wings jsou vynalézavá kapela a nechtějí hrát jenom refrénové písničky. Paul u baskytary neváhá použít dokonce i fuzz a podivné pozpěvování ptáků, náhodné údery do bubnů jaksi nečekaně ukončují tenhle hudební experiment, který jsme na albu moc nečekali…..

Meddley:
HOLD ME TIGHT – krásně vystavěné melodické téma se šlapajícími kytarami, basy, klavírem a hlavně rozevlátými sborovými zpěvy. Paul samozřejmě dominuje, jak jinak. Henry McCullough do cválavého rytmu společně s Denny Lainem nahrají kytarové party nad dusající rytmikou…..

LAZY DYNAMITE – údery na tympány a další podmanivé téma dlouhých vokálních partů, kam se přimyká i kytarové kouzlení. Prolínání foukací harmoniky ve sborech se v mollových akordech s durovými dobře snáší. Další klasický model Paulova hudebního nazírání na melodický rock, který koření McCullough na elektrickou kytaru. Lindiny hlasy ale neznějí bohužel absolutně vyrovnaně, což se mi právě v dané skladbě zdá jaksi zjevnější. Další fáze písně nabrala skoro bubblegumový charakter, naštěstí jenom v několika taktech….

HANDS OF LOVE – je tady další kytarová píseň, která má beatlesovskou harmonii první poloviny šedesátých let. Úsměvně působí Paulovo pobrukování v nižších polohách a manželé McCartneyovi se rozezpívávají v pohodovém pojetí. McCullough vloží do hry krátké ale velmi rychle hrané úsporné sólíčko nad Laineovy akustické kytary…

POWER CUT – závěr patří k jakési modifikované podobě hudby, jak si Britové představují reggae. Teprve v další fázi, kdy do hry vstoupí zajímavější harmonická proměna dochází k vítané změně. Elektrické piano a marimba mají přinést jakousi proměnu, ale píseň nese jisté znaky podbízivosti, které se nemohu po letech zbavit. Obecně soudím, že druhá polovina alba je slabší než první a že se zde řada nápadů zbytečně rozmělnila… Ke konci skladby dochází k prolínání jednotlivých hudebních témat, kde si McCullogh a Laine zahrají na kytary a bubeník Henry Seiwell rozčeří svoji bubenickou baterii.

Myslím, že ve srovnání z předešlým albem Wildlife došlo k jistému posunu a posílení na instrumentálním postu. Všeho do času. Paul byl v kapele autokratem a Henry McCullough se nechtěl nechat sekýrovat jako před několika málo lety George Harrison a po tomto albu z kapely odešel…. Mám pro Paulou personu slabost a tak pro mě není jednoduché ubírat v hodnocení, nicméně v jeho bohaté produkci vznikla zajímavější a propracovanější alba a tak ubírat v rámci objektivity musím a dávám tři hvězdičky.
V Británii kraloval v daném roce hardrock a ten přitahoval hlavní pozornost. Publikum ale chtělo vidět Paula a slyšet jakýsi nostalgický závan beatlesovské éry. Navázat na ni se rozhodl o pár let později naživo….
Na koncertě zněli Wings drsněji a tvrději a ten uhlazovaný sound na albu vymizel ve prospěch větší dravosti, ve studiu to ale moc poznat není, na koncertech ale ano.
Album mělo krásnou rozevírací podobu s přílohou výtvarně kvalitních fotografií, které pořídila Linda a o zvuk se zde staral později známý Alan Parsons. A to je tak všechno….