Reakce na recenzi:

horyna - @ 08.10.2019

Základní sestava britských pomp-rockových aristokratů Asia, se na přelomu letopočtu 2000 začínala drolit zevnitř. Po skvostně nastartované další etapě Downesova dítka, a trojici v dvouletém harmonogramu předkládaných výborných A- alb Aqua, Aria, Arena, najednou dvojice Downes/Payne osiřela. K materiálu který spolu napsala, si do studia pozvala řadu význačných hvězd, s jejichž pomocí dala dokupy jedenáctku tentokrát spíše než pomp-rockových, tak pop-rockových kompozic.

Na tomto materiálu je jasně vidět, že ani brilantní armáda muzikantů vám desku zachránit nedokáže, pokud je pospojována ze surovin, které spolu držet nechtějí. Howe, Crichton, Govan s kytarou na krku, či Sturgis, Colaiuta, nebo Phillips u bicích, nepředvádí se svými nástroji žádné světoborné výkony, jelikož kde nic není, ani....neboli, když nenapíšete dostatečně silný song, jak se vám má podařit u obecenstva zabodovat. Asia vždy byla soft, ale tahle deska je ultra soft. Pudinkově rozteklý sirup na nápady v té době chudých muzikantů, kteří, čekali zázrak od sestavy snů-kteráž-to na papíře může se tak jevit. Tak přesně takto jsem reagoval na tuto desku po prvním, až řekněme pátém poslechu. Tady se však dvojnásobně vyplatí vydržet a poslouchat neustále dokola, tedy za předpokladu, že vám styl a směr kapely/alba vyloženě nepijí krev. Čas je mocný čaroděj a v případě Aura účinkuje dvojnásob. Po měsíci si tak desku zařadíte spokojeně do skříně vedle ostatních A-alb Downesových Asia. Je zde hned celá fůra k zápisu hodných okamžiků, které A.O.R.-posluchač lehce rozpozná. Například nachově nadýchané melodie v úvodním rozjitřeném tracku Awake, příjemná rádiová jistota Wherever You Are, typická Paynovka The Last Time, a především dravá jazda Free. K těm povedenějším bych přidal i klenutou parádu The Longest Night a závěrečný instrumentálně pohádkově mlžný opar Aura.

Paynovu éru mám u Asie stejně rád, jako tu Wettonovu a na trojici předešlých alb nedám dopustit. Deska Aura pár slepých odboček nabízí, není to však nic katastrofálního a oproti už zhola nepovedené poslední pečeti této sestavy, sic rockovější, přesto markantně bezduché (poprvé na A nezačínající) Silent Nation, je tohle ještě pořád solidní prácička.