Reakce na recenzi:

legolas - @ 12.05.2020

Konec Kansas po tragické epizodě s Johnem Elefantem byl k breku. O to větší radost měli všichni, kteří se za tři roky dozvěděli zprávu, že kapela pokračuje dál. Kerry Livgren se nevrátil, ale Steve Walsh byl nazpět. Přišel Steve Morse a Kansas vydali další velkou desku hodnou jejich jména. Power. Škoda, že se vytratili housle Robbie Steinhardta, ale na Power by se moc nehodili. Kapela zavelela mírně vzad a předhodila několik nesmrtelých hymen. Citovku Power, melancholickou dvojici All I wanted a We're not alone anymore, velmi hudební Three pretenders a vkusnou hymnu Can't cry anymore.

Desku Power řadím mezi to nejlepší z osmdesátých let. V tvorbě Kansas má zvláštní postavení. Motivy, nápěvy a melodie jsou nevtíravé, tváří se vážně, ale přitom jasně rozpoznáte, kde je jejich místo.

Deska zabodovala, všichni byli spokojení a Kansas mohli znovu nastartovat své motory. Se Stevem Morsem jim to slušelo.