Kansas - Power (1986)

Konec Kansas po tragické epizodě s Johnem Elefantem byl k breku. O to větší radost měli všichni, kteří se za tři roky dozvěděli zprávu, že kapela pokračuje dál. Kerry Livgren se nevrátil, ale Steve Walsh byl nazpět. Přišel Steve Morse a Kansas vydali další velkou desku hodnou jejich jména. Power. Škoda, že se vytratili housle Robbie Steinhardta, ale na Power by se moc nehodili. Kapela zavelela mírně vzad a předhodila několik nesmrtelých hymen. Citovku Power, melancholickou dvojici All I wanted a We're not alone anymore, velmi hudební Three pretenders a vkusnou hymnu Can't cry anymore.

Desku Power řadím mezi to nejlepší z osmdesátých let. V tvorbě Kansas má zvláštní postavení. Motivy, nápěvy a melodie jsou nevtíravé, tváří se vážně, ale přitom jasně rozpoznáte, kde je jejich místo.

Deska zabodovala, všichni byli spokojení a Kansas mohli znovu nastartovat své motory. Se Stevem Morsem jim to slušelo.
reagovat

gandalf @ 12.05.2020 16:51:21
kdo pohrdá Kansas, měl by si poslechnout poslední studiovou nahrávku The Prelude Implicit. Ta mu hodí sáňku až na zem.

Když se smíchá rock a pop v adekvátním množství, vznikne Adult Oriented Rock, neboli A. O. R. V průběhu osmdesátých let měl tento styl zelenou a americká rádia si jej přivlastnila na denní menu. Většina z takto vyprodukovaných nahrávek se dnes poslouchat nedá a pokud neoddělíme zrno od plev, zůstane nám nesmírně zvláštní pachuť na jazyku.

Na Kansas čekal v té době podobný osud. Pokud chtěla kapela nahrávat, musela se podřídit trhu, jinak by si ani neškrtla. Dlouholetou oporu Kerry Livgrena nahradil ještě nevyprofilovaný Steve Morse, který tu čest svému jménu zrovna nedělá. Desku drží nad vodou stále výborně intonující Walsh a jeho skladatelské portfolio.

Kupodivu se k této desce nebudete vracet pro klasické rockové dupárny (například Silhouettes in disguise či Power), jak by se dalo předpokládat. Pompézní aranžmá a triumfálně klenuté oblouky kytar, kláves a nápěvů vyluzovaných Walshovým hrdlem patří k tomu nejpříjemnějšímu, co můžeme v písních Kansas objevit. All I wanted, dětským sborem dozdobena Taking the view, heavy záležitost Three pretenders, konglomerát Asia/Styx v Tomb 19 a nádherná balada Can't cry anymore patří mezi ty lepší skladby, jaké se v té době rodily jako houby po dešti.

Bodově bych to viděl mezi 3-4. Jelikož se tady na půlky nehraje, za silnou stranu B dám čtyřku. Momentální top skladba: Taking the view, která voní původními Kansas.
reagovat

PaloM @ 24.04.2018 06:52:39
Je zaujímavé sledovať, že aj všeobecne "zavrhnuté" 80. roky a albumy, vtedy vytvorené, si nájdu fanúšikov.
Takže nemám problém ti veriť, že ťa tento album baví.

Tak úplne všeobecne, že by som nemusel mať rád osemdesiatky, som sa dozvedel až po registrácii na Progboarde cca pred 10 rokmi :-)

Konkrétne o Kansas by som povedal, že pokles kvality nebol zmenou štýlu, prispôsobením sa trendu osemdesiatych rokov, ale skôr poklesom invencie, tvorivých nápadov.
Najradšej mám od Kansas päticu CD 1974-77, ktoré vyšli v malom papierovom boxe.
Z ďalších znesiem Audio-Visions (1980), Freaks of Nature (1995) a posledné dve štúdiovky.

pinkman @ 24.04.2018 07:21:32
Máš pravdu PaloM, album mě baví. Už to není co bývalo, ale Kansas model osmdesát nezavrhuju. Škoda těch několika momentů, kráčejících v amerických šlápotách komerční muziky.

O tom, že mám a musím nenávidět osmdesáté roky, jsem se už během svého života něco načetl:) a nebylo to jenom na Progboardu.

Pokles invence u Kansas nastal s odchodem maestro skladatele K. Livgrena, ten chlápek právě na Power trestuhodně chybí. Životní styl ameriky v té době to jenom dorazil.

Původní Kansas byla top kapela sedmdesátých roků, vždyť i v Anglii si museli ťukat na čelo, jaký oponent jim za velkou louží vykvetl.

Poslední studiovky jsou dobré, hodně dobré, ale zrovna na Audio-Visions už kapela deklamuje jednou obehrané.

horyna @ 24.04.2018 09:00:13
Kansas mám studiově téměř zkompletované. Nahrávku Power řadím k těm vůbec nejslabším. Při prvním poslechu jsem byl docela v šoku, jakou cestou kapela pokračuje. Nástupce In the Spirit of Things jsem si raději předem poslechnul, protože podruhé jsem se spálit už nechtěl. Naštěstí je tahle deska diametrálně odlišná a pro mě jedna z nejlepších od Kansas. Oproti Power má skutečnou a silnou atmosféru. Písně nejsou navrženy pro mainstreamové obecenstvo, jsou daleko nápaditější, barevnější a instrumentálně bohatší. Zdá se, jako kdyby každé album nahrála jiná kapela.

Hm, tohle je vlastně recenze na Power :-)
K tomu není moc co sdělit.

jirka 7200 @ 26.04.2018 06:47:39
to horyna : pořád mi nejde na rozum, že pokládáš In the Spirit of Things za jednu z nejlepších desek Kansas.V tomto období se kapela ocitla před rozpadem, firma po nich dupala, museli některé písně měnit, na desce mají 4 převzaté songy s hudební databanky. To nevypadá na okamžik, kdy kapela vydá nějakou solidní desku. Pokud se ti ale přesto libí, tak to nezbývá nic jiného, než respektovat.

horyna @ 26.04.2018 13:11:19
ahoj lázeňský šviháku jirko: zákulisí nahrávání alba In the S... jsem při prvním poslechu neznal a ani dnes jej příliš neřeším. Každému z nás se občas líbí nahrávky, které naše okolí vnímá odlišně a celkově nejsou třeba tolik v oblibě. Mě si tato nahrávka zkrátka podmanila a s každým poslechem na mě dýchne nějakým blíže nespecifikovatelným vnitřním kouzlem. Asi tolik.

dan @ 12.05.2020 09:34:18
Nepřipadne mě, že se Kansas s Power vracejí do svých začátků. Deska zní synteticky a dost hitově. Je to spíš střední proud pro dospěláky. Melodie jsou noblesní, zvuk ostrouhal hrany, ale Walsh to drží pohromadě.

Po dvou předchozích deskách sestupné kvality - Vinyl Confession a především naprostém propadáku Drastic Measures provedli Kansas rovněž drastickou změnu v sestavě. K pilířům kapely - duu Williams/Erhart se vrátil zpěvák Steve Walsh. Pozici baskytaristy obsadil Billy Greer a velkou vzpruhou bylo angažmá známého kytaristy Steve Morseho, který si v již s Walshem zahrál v roce 1980 na jeho sólovém počinu Schemer Dreamer.
Tandem Walsh a Morse popadli pevně opratě dalšího hudebního vývoje kapely a složili na nové album Power drtivou většinu písní.
Výsledek není nijak oslňující, ale oproti předchozím deskám je tato produkce již poslouchatelná. Solidní osmdesátkový pop prezentuje All I Wanted, Power, Tomb 19 a jediná převzatá Can't cry anymore.

Tu AOR či hard rockovější část desky zastupuje hlavně úvodní Silhouettes in Disguise, spolu s We're not Alone Anymore a Three Pretenders.

Nejoblíbenější na této desce je mému sluchu příjemná instrumentálka Musicatto, kde jako bych v dáli zaslechl reminiscenci na tvorku Kansas ze sedmdesátých let.

Uměleckým vrcholem na desce je emotivní Taking the View v unplugged hávu s akustickou kytarou, flétnou, dětským sborem a procítěným Walshovým zpěvem. Tady mě dostali.


reagovat

Desky které vydali Kansas po albu Audio-Visions jsem nesledoval a ani neslyšel . Minulý rok se mně díky kamarádovi dostala do ruky tahle placka .Byl jsem velmi překvapen ,přestože s tvorbou Kansas ze sedmdesátých let nemá vůbec nic společného . Je to model let osmdesátých se vším co k němu patří .Výborný melodický hard rock ,pro někoho pop rock . To je celkem jedno mně se podobný model velmi líbí .Vedle např.Hysterie od Def Leppard ,1987 od Whitesnake se Power rozhodně nestratí .Deska šlape jak hodinky od začátku do konce . Opravdu milé překvapení . Od Kansas bych takovouhle desku nečekal .Oblíbené skladby nemám ,líbí se mně album komplet .
reagovat

pito63 @ 06.05.2010 18:33:39
Kansas som pre seba objavil iba pred niekoľkými rokmi. Mám rád túto kapelu a to, či album pochádza zo 70. alebo 80. rokov, je to posledné, čo ma zaujíma.
Dobrý album. Najviac mi prirástla k srdcu úvodná skladba - "Silhouettes In Disguise".

Mohyla @ 29.06.2012 18:47:47
Súhlas s Martinom. Hardrocková poloha borcom svedčí. Kvalitný album, štyri hviezdy sú v pohode.