horyna - @ 01.04.2016 | #

Američtí Kansas se po právu nácházejí ve společnosti těch nejlepších evropských kapel a v osobním žebříčku, jim patří jedno z předních míst. Jejich hudba je velice bohatá, oduševnělá a inspirativní, dobré dvě třetiny desek snesou srovnání s předními artovými velikány scény a jejich příslušnost, patřící do jižanského sektoru nezapře velkou dávku osobitosti. Použít slovo průměr ve spojitosti s kapelou, by nebylo na místě. Přemýšlel jsem jakou desku si vybrat k poslechu, nakonec volba padla na ne zrovna typickou pro jejich tvorbu. Jelikož s nástupem druhého desetiletí skupiny, vyústili mezi jejími členy třenice a různé názory na hudební směřování souboru, což se nakonec projevilo v neustálém obměňování sestavy. Na tomto albu žel bohu neslyšíme kytaru páně Livgrena, za něj tu zdatně zaskakuje Steve Morse, musíme také oželet Steinhardtovi housle, naštěstí vše drží duo Ehart, Williams, nedílná to složka základní sestavy. Velké díky pak patří navrátivší se ztracenému synovi Stevu Walshovi a jeho nezaměnitelému hlasovému rozsahu.
Už minulá deska Power z 86, nebyla vůbec špatná, představovala spíše jednoduší písně, více ve stylu 80-tkového (art) rocku, tentokrát ale byl více zviditelněn duch klasických Kansas.

Walshův kazatelský způsob přednesu na nás promlouvá v úvodní Ghost- a mi se ocitáme na nedělní jižanské bohoslužbě, aby s prvními tóny One Big Sky- vše rozčísly Morsovi funkční kytary, podpořené klávesovými rejstříky, závažnost písně je podtržena v refrénu s příjemně využitým početným chrámovým sborem. Pomalejší Inside of me- je položena na klasických kytarách a hravé rytmice, její atmosféra nezapře ducha Kansas, oděného do kabátu vzor osmdesátá léta. One Man, One Heart- představuje v mých očích velice emocionální záležitost, nad kterou se pne Stevův patetický vokál. Střed alba se dotýká minulé desky s důrazem na bohatší instrumentaci, především Morse se dostatečně vyřádí ve svých akustických polohách, sólech a rytmickém kouzlení, kapela nás zásobuje středně tempými, nebo pomalejšími skladbami, keyboardy zde mají nazastupitelnou úlohu, avšak spíše doplňkovou, neurčují plně charakter hudby (tak jako u mnoha jiných kapel tohoto období). Stěžejní bod alba se nalézá pod číslem 10. Rainmaker- u psaní tohoto skvostu asistoval i producent Bob Ezrin. Zprvu pochmurná, místy pak spíše meditativní nálada písně, jež stojí na jemné klávesové malbě, velice tíživém hlasovém projevu, andělském sboru a temných zvucích v povzdálí, postupně přechází do finální kaskády riffů, její prosebně modlitební text léčebně očišťuje kraj i zemi. Poslední Bells of Saints James- jen podtrhuje dobrý pocit z alba, naléhavý projev ve spojení s bohatou instrumentací nám dáva jasně na srozumněnou že zde nejde jen o nějaké "obyčejné hraní".

Ne úplně praví Kansas, přeso stále velice poutaví a kreativní, si tímto albem rozhodně zasluhují naši pozornost.

horyna @ 19.05.2020 05:20:17 | #
Vyprávění o Kansas mně nakonec zabralo o dost víc času a prostoru, než jsem původně čekal. Avšak když už mi kolega Legolas položil dotaz na toto téma, zde tedy vypracovaný pohled jednoho z fanoušků poslouchajícího jejich muziku necelých dvacet let:

Už od našeho prvního společného setkání s Kansas to tam BYLO. Cítil jsem naprosto bytelně, že právě oni se zařadí k těm nejlepším a mnou nejposlouchanějším. Kapelu jsem si oblíbil velice rychle a po celou dobu naší známosti se drží jen těsně za mou top ten. Zhruba někde na 11. až 13. místě se handrkují s Jethro Tull a UFO. O jejich dlouhodobé popularitě svědčí i to, že předstihli jiné velké a kvalitní rockové obry, jako jsou Led Zeppelin, Queen, nebo Toto. Kansas jsou zkrátka třída s jasně rozpoznatelným a hlavně pestrým vlastním stylem, kde žádné z jejich alb není vyloženě průser.

Jejich tvorbu mám rozdělenou v několika etapách. Ta první je jasná. Od debutu z 74.-tého po desku Monolith z roku 79. Šestice vyrovnaných, v klasickém stylu Kansas uložených nahrávek prvotřídní kvality. Debut je jasná volba, naopak dvojku jsem doposud pořádně nedocenil/nepronikl a přijde mi tudíš nejslabší. Věkově starší fans to jistě cítí právě naopak. Osobní favorit je Masque nejen proto, že byl mezi prvními Kansas které jsem vlastnil, ale i proto, že tamní songy jsou prostě geniální. Kapela nebyla ještě tak populární, zato hodně prog. Miluju ji. Leftoverture je bez diskuzí, stejně jako Point. Obě desky se skloňují jedním dechem a oběma patří první dvě místa popularit nejen u mne. Je tam plno hitů. Nejen Carry..., respektive překrásná Dust..., ale třeba Cheyenne Anthem, či Hopelessly human. Monolith byl pro mne běh na delší trať. Deska je opět hodně členitá, muzikální a hudebně rafinovaná. Pak přichází zlom. Audio-Visions je předěl do nové doby. Dodnes na něj nemám ucelený názor. Někdy se mi líbí, někdy mě moc nebere. Obsahuje obrovský hit Hold on-mimochodem skvělou písničku.

Pak odchází Walsh a přijde Elefante. Před dvaceti lety bych řekl, že jsou obě desky s ním pořádný Shit! Před deseti – už jen to, že je mít nepotřebuji. Před pěti jsem je zařadil do nekonečného pořadníku a dnes..., ale o tom až příště. Každopádně prozradím jen to, že s klasickými Kansas nemají tyto desky téměř nic (druhá zhola nic) společného.

Druhá půle let osmdesátých a Steve Morse nahrazuje Kerry Livgrena. Pro mne dobrá volba. Power respektuji, ale..., líbivé pomp písničky v hitovém duchu, budiž. Za to deska In The Spirit Of Things je pro mne dokonalá. Vybírat čtveřici toho nej od Kansas, byla by tam. Prostě mne tohle album neuvěřitelně oslovuje a baví. Náladou, songy, vnitřním pnutím, dramaturgií, individuálními výkony, produkcí, prostě vším. Zlatý hřeb Kansas.

Pauza a léta devadesátá – porodila Freak the Nature. Další trefa a jasná volba. Zase jedno z těch, které jsem měl mezi prvními. Neuvěřitelná fazóna, energie stříká na všechny strany, Walsh naprosto bezkonkurenční a hlavně jsou zpět housle. Ty v rukou Davida Ragsdalea zpívají jako ranní slavíci. Vyrovnaná, náladově pozitivní a na kvalitní songy bohatá kolekce, kterou si pouštím často a velice rád. Dále - Somewhere To Elsewhere – tak o této desce jsem si dlouho myslel, že bude navždy poslední od Kansas. Ale není to pravda, což je super. Zpět byl Livgren, dokonce i Hope a Steindhardt. Deska se nejvíce blíží klasickým Kansas z let sedmdesátých i tomu, co (dělal), bude dělat Kerry u svých, za chvíli studiově opět oživlých Proto-Kaw. Silně výpravná monumentální freska v sobě nese snad vše, co člověk na Kansas a Prog-rocku miluje a vyhledává. Závažná témata, historickou atmosféru, inspiraci ve víře, jižanský kolorit, úchvatné individuální výkony, obzvláště pak vrstvení kytar (elektrika, častá akustická sessions), proměnlivá tempa, každý song působí jako jedinečná, pevná a obsahově plná jednotka. Další dokonalé top dílo.

No a pak je tu čtyři roky staré překvapení The Prelude Implicit. Kapela tentokrát už bez Walshe i Livgrena jede na 120%. To asi čekal málo kdo. Vše drží na nohou Ehart s Williamsem, plus dlouholetý Greer i znovu se navrátivší Ragsdale. Posila u kláves, druhé elektriky a hlavě za mikrofonem - Ronnie Platt je k sežrání, tu vše funguje naprosto bez problémů. Letos se to jistě potvrdí.

Stačí ti to takto :-)