horyna - @ 01.04.2016 | #

Američtí Kansas se po právu nácházejí ve společnosti těch nejlepších evropských kapel a v osobním žebříčku, jim patří jedno z předních míst. Jejich hudba je velice bohatá, oduševnělá a inspirativní, dobré dvě třetiny desek snesou srovnání s předními artovými velikány scény a jejich příslušnost, patřící do jižanského sektoru nezapře velkou dávku osobitosti. Použít slovo průměr ve spojitosti s kapelou, by nebylo na místě. Přemýšlel jsem jakou desku si vybrat k poslechu, nakonec volba padla na ne zrovna typickou pro jejich tvorbu. Jelikož s nástupem druhého desetiletí skupiny, vyústili mezi jejími členy třenice a různé názory na hudební směřování souboru, což se nakonec projevilo v neustálém obměňování sestavy. Na tomto albu žel bohu neslyšíme kytaru páně Livgrena, za něj tu zdatně zaskakuje Steve Morse, musíme také oželet Steinhardtovi housle, naštěstí vše drží duo Ehart, Williams, nedílná to složka základní sestavy. Velké díky pak patří navrátivší se ztracenému synovi Stevu Walshovi a jeho nezaměnitelému hlasovému rozsahu.
Už minulá deska Power z 86, nebyla vůbec špatná, představovala spíše jednoduší písně, více ve stylu 80-tkového (art) rocku, tentokrát ale byl více zviditelněn duch klasických Kansas.

Walshův kazatelský způsob přednesu na nás promlouvá v úvodní Ghost- a mi se ocitáme na nedělní jižanské bohoslužbě, aby s prvními tóny One Big Sky- vše rozčísly Morsovi funkční kytary, podpořené klávesovými rejstříky, závažnost písně je podtržena v refrénu s příjemně využitým početným chrámovým sborem. Pomalejší Inside of me- je položena na klasických kytarách a hravé rytmice, její atmosféra nezapře ducha Kansas, oděného do kabátu vzor osmdesátá léta. One Man, One Heart- představuje v mých očích velice emocionální záležitost, nad kterou se pne Stevův patetický vokál. Střed alba se dotýká minulé desky s důrazem na bohatší instrumentaci, především Morse se dostatečně vyřádí ve svých akustických polohách, sólech a rytmickém kouzlení, kapela nás zásobuje středně tempými, nebo pomalejšími skladbami, keyboardy zde mají nazastupitelnou úlohu, avšak spíše doplňkovou, neurčují plně charakter hudby (tak jako u mnoha jiných kapel tohoto období). Stěžejní bod alba se nalézá pod číslem 10. Rainmaker- u psaní tohoto skvostu asistoval i producent Bob Ezrin. Zprvu pochmurná, místy pak spíše meditativní nálada písně, jež stojí na jemné klávesové malbě, velice tíživém hlasovém projevu, andělském sboru a temných zvucích v povzdálí, postupně přechází do finální kaskády riffů, její prosebně modlitební text léčebně očišťuje kraj i zemi. Poslední Bells of Saints James- jen podtrhuje dobrý pocit z alba, naléhavý projev ve spojení s bohatou instrumentací nám dáva jasně na srozumněnou že zde nejde jen o nějaké "obyčejné hraní".

Ne úplně praví Kansas, přeso stále velice poutaví a kreativní, si tímto albem rozhodně zasluhují naši pozornost.

legolas @ 19.05.2020 10:53:18 | #
Horyno musím se poklonit. Tak podrobný rozbor jsem absolutně nečekal. Viděl jsem to na souhrn v pěti větách a ne odstavcích. Parádně jsem si v tom početl. Díky ti. Teď se k tomu pokusím nějak vyjádřit. Vezmu to z jedné vody načisto nejprve Jirkovým angažmá. Myslím si, že nemáš pravdu. Nechtěl jsem žádný objektivní vzorek sta posluchačů který dokážu sám vytušit. Chtěl jsem názor člověka, který zohlední vlastní slova i za cenu ztráty optimálních měřítek stádovité většiny. Každý hlas má svou váhu a neměl by se poměřovat s kde kým. Tobě se tato deska nelíbí, ale já s ní nemám sebemenší problém. Dokonce si dovolím zajít tak daleko a předešlé Power pasuji na nejoblíbenější desku Kansas. K tomu mě vedou osobní zkušenosti. Ty porovnáváš instrumentální kvalitu a dokonce bereš v potaz trable s firmou a producentem. To je velké faux pas. Přece když desku poslouchám, tohle tam nehraje. Někde si to vyčetl a teď ti to umenšuje poměrný názor na album. Když ho přehrávám já, tak nad okolnostmi vzniku nepotřebuju přemýšlet a ani to nedělám. Proč bych měl. V hudbě je uložené nějaké poselství, které tě buď osloví, nebo neosloví. A fakta o zařazení coververzí už vůbec nehrají roli. O pár let dřív to patřilo k dobrému bontonu. Pokud jsou vhodné pak chápu, že jim dá kapela přednost. To je taktika prodeje.

Teď k horynově práci. Názor na sedmou dekádu respektuji. Tam to mám pevně ukotveno. Neřešil bych, jestli je lepší debut, nebo Monolith. Záměrně jsi se oklikou vyhnul Elefentově etapě. Čekám, že to v budoucnu vysvětlíš třeba formou další recenze. Dvojice desek po odchodu Walshe je očerňována ze všech stran. Ale jen málokdo se na ně dokáže podívat optikou přímo těch let. Byl by to úplně nový pohled. Dnes taky nezkoumáme grunge stejně jako v devadesátých letech. To je podstatný rozdíl který si nikdo nechce připustit ani zohlednit. Musím už odejít, zbytek dokončím jindy.