Reakce na recenzi:

vmagistr - @ 20.04.2015

Slavné trio kytaristů, které prošlo během kapelou Yardbirds - tedy Eric Clapton, Jeff Beck a Jimmy Page - již mnoho let chovám v posvátné úctě. V 2. polovině 60. let se rozhodně jednalo o jedny z nejzářivějších kytarových hvězd na Britských ostrovech, nicméně udržet si zároveň jak popularitu, tak vysokou úroveň studiové produkce nebylo jednoduché. Osobně mám pocit, že ze tří jmenovaných osobností nejdříve "zvlhl prach" Claptonovi. Samozřejmě se na tomto ústupu z vydobytých pozic podílely i psychické problémy a démon alkohol, nicméně hlavní problém vidím v Claptonově částečném odklonu od blues směrem do středního proudu populární hudby.

Album There's One in Every Crowd, třetí Claptonova sólová deska, vznikalo na přelomu let 1974 a 1975 na Jamaice. Místo nahrávání se nejspíše promítlo i do hudebního směřování Erica a jeho kapely, neboť některé skladby byly nahrány ve stylu reggae.

První skladba We've Been Told (Jesus Coming Soon) začíná velmi nadějně - akustický výbrnk, jemné tóny slide kytary. Ale jakmile spustí Clapton spolu s doprovodnými vokalistkami hlasový kolovrátek, jen občas přerušený kytarovou mezihrou, začne být něco špatně. Blues je pryč, zbyla jenom rozjásaná popová produkce. Ale bude hůř. Následující reggae trojlístek Swing Low, Sweet Chariot, Little Rachel a Donť Blame Me byl zřejmě zařazen za jediným účelem - přivodit příznivcům bluesového a rockového Claptona infarkt. To blues z ospalého zakouřeného baru The Sky Is Crying zní po takovéto "náloži" jako rajská hudba. Následné Singin' the Blues má sice s blues společných asi jenom těch pět písmenek v názvu, nicméně pokud člověk přežije ty vtíravé doprovodné vokály, zbytek skladby už taky nějak stráví.

Kousek za polovinou desky ale přichází nečekaný zlom. První vlaštovkou je nádherná bluesová ukolébavka Better Make It Through Today - prim zde hrají hammondky a Claptonova nečekaně tvůrčí kytara. Pretty Blue Eyes zase zaujmou kombinací osobité melodické linky a krásného vzdušného refrénu. Nastavenou laťku do konce alba neshodí už ani neúnavně sólující kytary v High, ani Claptonovo poklidné vyprávění Opposites. Nutno také dodat, že všechny čtyři v tomto odstavci zmíněné skladby jsou Ericovými autorskými kompozicemi.

There's One in Every Crowd nabízí dvě strany Erica Claptona: Claptona hitmakera jdoucího s dobou, módního, ale k uzoufání nudného vs. Claptona písničkáře, tvořícího hudbu, pramenící z hlubin jeho bluesové duše. Nemusím (ale stejně to udělám) snad ani dodávat, že ten druhý je mi o 100% sympatičtější. Na tři hvězdičky to ještě bude, i přes ten tragický začátek.