Clapton, Eric - There's One in Every Crowd (1975)

Slavné trio kytaristů, které prošlo během kapelou Yardbirds - tedy Eric Clapton, Jeff Beck a Jimmy Page - již mnoho let chovám v posvátné úctě. V 2. polovině 60. let se rozhodně jednalo o jedny z nejzářivějších kytarových hvězd na Britských ostrovech, nicméně udržet si zároveň jak popularitu, tak vysokou úroveň studiové produkce nebylo jednoduché. Osobně mám pocit, že ze tří jmenovaných osobností nejdříve "zvlhl prach" Claptonovi. Samozřejmě se na tomto ústupu z vydobytých pozic podílely i psychické problémy a démon alkohol, nicméně hlavní problém vidím v Claptonově částečném odklonu od blues směrem do středního proudu populární hudby.

Album There's One in Every Crowd, třetí Claptonova sólová deska, vznikalo na přelomu let 1974 a 1975 na Jamaice. Místo nahrávání se nejspíše promítlo i do hudebního směřování Erica a jeho kapely, neboť některé skladby byly nahrány ve stylu reggae.

První skladba We've Been Told (Jesus Coming Soon) začíná velmi nadějně - akustický výbrnk, jemné tóny slide kytary. Ale jakmile spustí Clapton spolu s doprovodnými vokalistkami hlasový kolovrátek, jen občas přerušený kytarovou mezihrou, začne být něco špatně. Blues je pryč, zbyla jenom rozjásaná popová produkce. Ale bude hůř. Následující reggae trojlístek Swing Low, Sweet Chariot, Little Rachel a Donť Blame Me byl zřejmě zařazen za jediným účelem - přivodit příznivcům bluesového a rockového Claptona infarkt. To blues z ospalého zakouřeného baru The Sky Is Crying zní po takovéto "náloži" jako rajská hudba. Následné Singin' the Blues má sice s blues společných asi jenom těch pět písmenek v názvu, nicméně pokud člověk přežije ty vtíravé doprovodné vokály, zbytek skladby už taky nějak stráví.

Kousek za polovinou desky ale přichází nečekaný zlom. První vlaštovkou je nádherná bluesová ukolébavka Better Make It Through Today - prim zde hrají hammondky a Claptonova nečekaně tvůrčí kytara. Pretty Blue Eyes zase zaujmou kombinací osobité melodické linky a krásného vzdušného refrénu. Nastavenou laťku do konce alba neshodí už ani neúnavně sólující kytary v High, ani Claptonovo poklidné vyprávění Opposites. Nutno také dodat, že všechny čtyři v tomto odstavci zmíněné skladby jsou Ericovými autorskými kompozicemi.

There's One in Every Crowd nabízí dvě strany Erica Claptona: Claptona hitmakera jdoucího s dobou, módního, ale k uzoufání nudného vs. Claptona písničkáře, tvořícího hudbu, pramenící z hlubin jeho bluesové duše. Nemusím (ale stejně to udělám) snad ani dodávat, že ten druhý je mi o 100% sympatičtější. Na tři hvězdičky to ještě bude, i přes ten tragický začátek.
reagovat

Jarda P @ 21.04.2015 05:12:10
Pamatuji si jaké bylo mé zklamání, když jsem si kdysi koupil v Supraphonu LP Claptona No Reason To Cry. Po hudbě Cream ani stopy, převážně akustika a ženské sbory k tomu, to mě v těch letech vůbec nebralo. V době CD jsem si pořídil všechna Claptonova alba až po Journeyman a zmíněná There's One in Every Crowd mezi nima nepatří mezi mé oblíbené. Naživo jsem Claptona viděl dvakrát. Koncert před cca 5 lety byl převážně rockový a skvělý, ten loňský převážně akustický hrozná nuda.

PaloM @ 22.04.2015 06:11:00
Jarda P: chápem ťa, ja som si tú LP ani nekúpil, lebo som ju vopred počul.

vmagistr: S úvodným odstavcom naprosto súhlasím. Tebou recenzovaný album nepoznám. Prvé tri albumy, tak, ako sú radené v diskografii Claptona tu na Progboarde, uznávam a mám rád. "461 Ocean Boulevard (1974) som počul ešte na gympli u spolužiaka (a teraz sa divím, ako rýchlo sa vtedy k LP dostal) a to ma sklamalo.
Dnes, okrem prvých troch alobumov, ma bavia iba tieto:
Just One Night (1980) - iba kôli pár piesňam, najmä Wonderful Tonight.
From The Craddle (1994)
Me And Mr.Johnson (2004) + DVD live sessions k tomu

vmagistr @ 22.04.2015 06:31:46
Palo: Claptonovu tvorbu ze 70. let zhruba znám právě po No Reason to Cry. Už jsem jej dlouho neslyšel, ale před pár lety mě myslím vcelku bavilo - budu muset oprášit dojmy.

Z jeho další tvorby znám akorát živák Unplugged a studiovku s B. B. Kingem Riding With The King - obě desky mám hodně rád.

Petr_70 @ 22.04.2015 07:26:01
Pro mne osobně je Eric Clapton mnohem lepší kytarista než skladatel. Z toho, co znám z jeho sólové tvorby je pro mne většina věcí po hudební stránce dost nudná a nezáživná. Výjimkou je vynikající Unplugged a z větší části The Road To Escondido, kterou nahrál s mým oblíbencem a Claptonovým velkým vzorem JJ Caleem.

Jak jsem ale už na úvod naznačil - většinu jeho sólové tvorby vlastně ani moc neznám.. týká se to i zde recenzovaného alba.

PaloM @ 22.04.2015 08:10:52
No práve, aj mňa prevažná časť jeho diskografie nudí. Ale zvyšok je paráda.
Ak môžem, odporučím vám tento live album. DVD je oveľa lepšie ako CD. Lepšie raz vidieť ako stokrát počuť :-)
"Sessions For Robert J." (2004) >> odkaz