Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 27.03.2013

O Patti Smith jsem jako člen Jazzové sekce četl v jednom Jazz-Bulletinů, kde mě zaujal titulek – „Jsem polní maršál rock and rollu…“. Tehdy jsem objevil tuhle osobitou písničkářku, rockerku, výtvarnicí, herečku, básnířku a performerku. V době, kdy album Horses vyšlo jsem ale poslouchal tolik jiné hudby, že se pro ni nenašel u mě ve sbírce prostor. Zaujat Pink Floyd, Yes, Van Der Graaf Generator, Mahavishnu Orchestra, Return To Forever nebo Weather Report… jsem tuhle hudbu odložil do suterénu, ale nezapomněl jsem na ni. V Levných knihách jsem ji objevil za pouhých 99 Kč (zapečetěný obal) a tak jsem si řekl, že do toho půjdu a nechám to na sebe působit….
Musím konstatoat, že po výtvarné stránce mě velmi zaujal obal. Pattie Smith je velmi fotogenická a obecně zvláštní provokativní, ale charismatický typ. Po výtvarné stránce je foto opravdu třída!

GLORIA – klavírní melancholie a pak hlas, jako ze záhrobí. Velmi zvláštní, dutý, ponorný, v každém případě když jednou slyšitelný, už asi nezapomenutelný… Skladba pochází z repertoáru skupiny Them a jejich frontmana Vana Morrisona. Tahle skladba mí živelný rockandrollový témbr. Nikdo se zde s ničím nepárá a jde se přímo na věc. Omílání akordů může působit jako hudební nuda, ale je zde velký background a napětí, které předznamenává punkovou revoluci. Píše se ale rok 1975 a v kurzu jsou náročnější styly. Musím konstatovat, že interpretace má velký feeling a tah na branku. Myslím, že se skladba mohla stát velkou inspirací kytarovým kapelám, které startovaly na počátku devadesátých let. Rockový hit, který strhne k zemi a člověk se nechá unášet uhrančivým projevem a lokomotivním tempem….

REDONDO BEACH – začátek vypadá na reggae, nebo nějaký derivát karibské hudby, jehož móda spadá do osmdesátých let. Kytarista Lenny Kaye a baskytarista Ivan Král hrají přesně podle intencí téhle hudby. Ja Dee Daugherty na bicí předjímá styl, který v Black Uhuru představovali Sly Dunbar a Robbie Shakespeare. Zpozadí slyčím velmi krotké varhanní přiznávky Richarda Sohla. Ke skladbě samotné se toho víc říct nedá, ale myslím, že uhrančivá Patti Smith v interpretaci ukazuje, že i v tomhle žánru je doma…

BIRDLAND – krásný baladický podíl. Klavírní téma Richarda Sohla se spojuje s deklamativním interpretačním podílem frontmanky kapely. Z jejího podání cítím hereckou průpravu. Její dikce výraz jsou poučeny blues, ale hovořit o skladbě jako o blues není zcela namístě. Jde spíš o vyjádření pocitů. Myslím že zpívaná i recitovaná poloha Patti Smith velmi sluší. Má smysl pro dramatickou zkratku a dokáže procítit bezmála každé slovo svého textu, který se stává poezií. Kaye si pohrává s tóny elektrické kytary, ale připomíná spíš malíře, který ředí barvy a hledá ten správný odstín pro virtuální obraz. Některé postupy mohou připomínat Doors „v sukních“ – ta morrisonovština je zde přítomna jako zaklínadlo. Dynamické odstínění interpretace a instrumentální podíl jsou v jedinečné kooperaci. Velmi silná skladba.

FREE MONEY – klavírní úvod se opět těsně snoubí s interpretací, ale rocková údernost přichází bez varování a máme zde další model šlapavé, dusavé a pumpující varianty bigbítové platformy. Kulometné přechody se hrnou jako vichřice a Patti Smith s hřmotným doprovodem hrne vpřed jako v divoké záplavě. Ano, tady taky cítím onen předpunkový nástup. Interpretace, kytarová drsnost ostře řezané akordické begleity…

KIMBERLY – kytarová přímočarost trochu vztekle odsekává doprovody a Patti Smith nabídne další skladbu. Přiznám se, že tenhle model hudby už mě tolik neuspokojuje. Všechno jde v reggae postupech s bigbítovými principy automaticky dopředu a nekoná se zde nějaké instrumentální překvapen. Máme zde varhany, akustickou, elektrickou kytaru, důraznou Královu baskytaru…. V něčem se skladba přibližuje modelům písní Velvet Underground o som let zpátky, ale nahrávka nezní tak pochmurně

BREAK IT UP – divadelní ztvárnění nabídne skladbu, který střídá rock se šansonem s kašírovaným patosem v podání i v aranžmá. Dokážu si představit ztvárnění téhle skladby jako divadelní představení, nebo jako jeho součást. Lenny Kaye se tady na sólovou kytaru zatím nijak nepředvedl, třebaže jeho přítomnost tuším a někdy i trochu „slyším“. V závěrečném pojetím se mi hudba mění v chaos bez nějakého vnitřního řádu, ale na druhé straně se zde dějí v obsahu textu nějaké zásadnosti a hudba má s atmosférou vnitřně souznít….

LAND (Horses) (Land Of A Thousand Dances)
(La Mer)de – deklamativní způsob podání zvolna graduje. Tohle je předobraz punku. Klasické stručné kytarově úderné a lehce předvídatelné doprovody. Hudebně se zde vlastně neději nic zázračného nebo rafinovaného. Bytostná potřeba vyzpívat se ze svých trablů, traumat, starostí. Klavírní doprovody na chvíli vytěsní škrabavé kytarové akordy, ale prudká jízda se už zase za chvíli odvíjí jako ojnice parní lokomotivy. Určitě pozdní inspirace alternativních kapel osmdesátých let na československé scéně s různými kostýmy, účesy a maskami.. Ve skladbě hraje pohostily na kytaru představitel newyorského undergroundu Tom Verlaine, s Pattie Smith další spřízněná rozervaná intelektuální duše…

ELEGIE – poslední skladba dokáže zaujmout nejen ortelnými klavírní akordy, ale i kvílivou kytarou. Mému vkusu a založení zatím ze všech interpretovaných skladeb je právě tato nejbližší. Instrumentace vykazuje větší živost a propracovanost a interpretačně tváře Patti Smith nabízejí hodně odstínů, během kterých si člověk uvědomí lidský existencialismus

Bonus:
MY GENERATION – inspirace The Who je zcela jasná. To si uvědomuji když slyším Patti Smith s kapelou v přídavku naživo. Živelná a živočišná rozpoutanost jde ruku v ruce s Pattiinou exhibicí s jejími hlasivkami. Syrově odzbrojující a emocionálně bez zábran až do kakofonického závěru destrukčních zvuků pod bubenickými přechody. Tady ten příměr s Jimem Morrisonem v žádném případě není mimo….

Při poslechu alba, hlasových dispozic uchopení tématu se mi prolínala různá jména: Nico, Laura Nyro, Tanita Tikaram, Joan Armatrading, Tracy Chapman… ale Patti Smith má dost vlastní osobitosti, aby se vzdálila nějakému plagiátství… Hudebně se tady toho pro mě moc neděje, ale přesto má album svou výpovědní sílu, všechno stojí a padá s přítomností Patti Smith. Přiznám se, že na mě album udělalo svůj dojem, ale zároveň nemám potřebu se dále zaobírat její další produkcí. Albu udělím čtyři hvězdičky. Rocková uhrančivost a zejména interpretace mají svou sílu a mohu si myslet, že lepší debut si tahle newyorská rockerka ani přát nemohla.