Reakce na recenzi:

horyna - @ 19.11.2020

V roce 1976 vydali Queen nejen desku A Day At The Races, ale také nahrávku The Last Encore. Že jde o nějaký renonc? Ano, jistě, ale při poslechu tohoto alba se vzpomínkám na „královnu“ nedá takřka po celou hrací délku alba ubránit. To v sobě nese tolik stop zbožňovaných Queen, že nebýt na obalu nápisu Kayak a nepoznat snadno identifikovatelný hlas Maxe Wernera, který je od Mercuryho polohy dost vzdálený, podle hudební náplně není tak těžké učinit přehmat.

Kayak na svém čtvrtém studiovém albu výrazně ubrali na obrátkách a nechali se nacucat epikou a rozvláčnou melancholií. Vyjma ráznější třetí skladby, je 90% materiálu až Queen-ovsky nasládlý. Hned klavírní zahajovačka Back to the front míří tímto směrem a a druhá, operně patetická Nothingness, jak by smet. Až na pár čestných výjimek je deska zplácána z téže muzikálně hliněné hmoty. Nese se v klidné poloze, kde vyniká jak Tonovo piano (Land on the water, The last encore), tak nějaký ten kytarový přeliv Johana Slagera (Do you care). K těm nejcennějším kouskům patří kromě jmenovaných i burleskně neklidná klasárna Relics from a distant age (zřejmě aranžérsky nejvymakanější věc), i sentimentální odbočka do dvacátých let minulého století Love me tonight / Get on board.

Změna v Kayak-ovském repertoáru přicházela pozvolna a o pár let předstihla měnící se dobu. To však nic nemění na faktu, že i čtvrtá fošna těchto Holanďanů stojí za pečlivý průzkum. Milovníci Queen se musí oblíznout blahem. 3.5*