Reakce na recenzi:

Matouš - @ 20.09.2013

Když už jendou je Iggy Pop na progboardu, pojďme ho vzít trochu vážně. A když už tu jsou s ním i The Stooges, měli by mít samostatný profil, protože Iggy Pop a The Stooges jsou přísně vzato dvě hudební tělesa s vlastní diskokrafií. Objevitelskou a tím i progresivní sílu nelze upřít deskám Fun House a Raw Power, uvědomíme-li si dobový kontext v kterém poprvé spatřily světlo světa. Progresi nelze upřít ani některým deskám Iggyho Popa, i když naopak některá jiná jeho alba vězí někde hluboko v bažinách podprůměru (např. Party) a jiná prostě nepřevyšují dobový standard. Mluvíme-li ale o albu The Idiot, mluvíme o jednom z těch průkopnických Iggyho počinů.

Iggy Pop se právě vrátil z léčebny kde se léčil ze závislosti na heroinu a barbiturátech. Ještě když byl zamčený mezi bílými stěnami blázince, kam se nechal dobrovolně zavřít v roce 1973 po rozpadu The Stooges, když nazřel, že si s potížemi, které si přivodil, sám neporadí, za ním chodil na návštěvy David Bowie. David Bowie Iggyho vždy obdivoval jako prototyp typického rockového hrdiny, jako jednu z tragických postav rocku, kterou už tehdy bezpochyby byl (chyběla jen ta pověstná poslední černá tečka). Bowie ale věděl, že sám v sobě tento typ charismatu nemá a nikdy mít nebude. Bowie si nikdy nepřipadal jako rocker v pravém slova smyslu a jeho přátelé z branže o něm nikdy jako o rockerovi neuvažovali. Bowieho koncerty byly v té době velmi spektakulární, točil koncepční alba a vyžíval se v operních rekvizitách a re-prezentacích. Oproti němu Iggy Pop představoval archetyp rocku: přímočarý, živočišný, nebezpečný jak v hudbě tak v osobním životě. Iggymu na Bowiem učarovalo to, co zase tehdy neměl on: nadhled, určité stopy aristokratičnosti jak na pódiu tak mimo něj, schopnost plánovat a řídit svou kariéru. Tak začala vznikat spolupráce a s ní album The Idiot. Když se tehdy Iggy Pop vrátil, hodnotil svou dosavadní kariéru velmi kriticky: cítil se zneužitý hudebním průmyslem, zkorumpovaný, odepsaný. Bylo v něm hodně zášti a toužil po velkém návratu. Cítil, že Bowie by mu mohl pomoci. V rozhovorech s věhlasným novinářem Nickem Kentem, které vyšly česky, Iggy Pop říká, že chce, aby jeho nové album (Idiot) znělo asi takhle: vezme do ruky sklenici na víno a rozstříská ji o hranu stolu. Pak zvedne hlavu a nevinně, infantilně ("idiotsky") se usměje na novináře, zatímco v ruce drží nožičku od rozbité sklenky. Pak se rozpovídá o fašistickém hudebním průmyslu, který systémově korumpuje umělce. V té době už si o sobě četl jako o "kmotrovi punku", a teď tedy říká, že když má být kmotrem, tak se vším všudy. Teď už se korumpovat nenechá. Teď už to bude on tím mafiánem. Inu, můžeme si o tom myslet co chceme, ale jakkoli jsou tehdejší Iggyho názory pochopitelné vzhledem k jeho životní zkušenosti, zcela psychický vyrovnaný v té době zřejmě ještě nebyl...

Pokud jde o zvuk alba The Idiot, určitě nezní jako rozbíjené sklo a až na několik momentů postrádá i obvyklou Iggyho živočišnost a agresivitu. Respektive je tam, ale je vkusně uhlazená a kultivovaná Bowieho rukopisem. Album vyšlo v roce 1977. To je doba, kdy vydali první a poslední studiové album Sex Pistols. Stačí posoudit zvuk alba The Idiot s tím, co se tehdy hrálo, včetně nemainstreamové hudby, kterou tehdy ještě punk byl, a je jasné, že album The Idiot je průkopnickou záležitostí a že svým zvukem předjímá hudební léta příští, zejména tzv. "cold wave", new-romantic, nebo gothic-rock. Celé album jede ve středním a středně-pomalém tempu. V pochmurné náladě. (Mimochodem právě tohle album si Ian Curtis z Joy Division pouštěl, než se oběsil). Dusná, dekadentní atmosféra, něco mezi Berlínem 30. let a nějakou futuristickou vizí nelidského velkoměsta budoucnosti. Zkreslené, řezavé kytary, které vynikají zejména v poslední skladbě Mass Production. Johnny Rotten, zpěvák Sex Pistols, tehdy prohlásil o tomto albu, že nemá chuť poslouchat celou noc cirkulárku. Jakou ironií je, že právě nejvíce ceněné album "Metal Box" jeho pozdější kapely Public Image Ltd. začíná asi desetiminutovou skladbou, která zní opravdu jako cirkulárka. Ale vraťme se k The Idiot. Novinkou je i Iggyho práce s hlasem. Iggy neječí a nevřeští jako v dobách The Stooges a posluchač zjišťuje, že pomalé tempo jeho hlasu velmi sluší a že v něm jeho hlas velmi vyniká. Údajně to byl Bowieho nápad: zpomalit a ukázat potenciál Iggyho hlasu a interpretace v jiném světle. A klobouk dolů: Iggyho hlas má spoustu facet, dokáže jej dramaticky stupňovat, dokáže naléhavě naříkat, něžně šeptat a plynule přecházet v kovové a mrazivé polohy.

Mohl bych se podrobně rozepsat o jednotlivých skladbách, ale zdá se mně, že recenze by byla nemístně dlouhá a docela se spokojuji s jejich stručnou a výstižnou charakteristikou mého předřečníka. Snad jen za sebe dodám, že velmi působivé jsou první dvě skladby a třetí dekadentně dusavá Funtime a závěrečná Mass Production.

Nedal bych plný počet, pokud bych nezohlednil kontext ve kterém album vzniklo a ve kterém bylo vydáno. Kdybych jej poslouchal prostě s tím co všechno už tu bylo, jistě by nemohlo dostat pět hvězd. Ale když vezmu v potaz tehdejší situaci, odepisovaného Iggyho, spolupráci s Bowiem, které nikdo nevěřil a to, že Bowie to Iggymu opravdu nejen nezmrvil, ale otevřel mu oči pro ještě jiné druhy interpretace, musím dát plný počet.