Pop, Iggy - The Idiot (1977)

Každé väčšie dielo, má okrem vlastného príbehu v sebe obsiahnutého, príbeh jeho vzniku. Paralela Idiota od kmotra punku s Idiotom velikána svetovej literatúry nie je úplne náhodná. V čase, keď sa Iggy potácal s heroínovou závislosťou v neľútostnom prostredí hollywoodskeho show-bussinesu sa rozhodli dočasne opustiť tento ´´umelý svet superhviezd´´, svet plný drog, alkoholu, zvláštných známostí ,afektu, falše, kde Iggy svojou priamosťou a istým spôsobom čistou dušou ako Lev Miškin od F.M.Dostojevského sa strácal až skončil na psych.klinike v L.A. Tam za ním na prelome rokov 1974/75 okrem rodičov chodil len herec Dean Stockwell a jeho priateľ David Bowie. Na Bowieho podnet opustili L.A. a presťahovali sa dočasne do Západného Berlína. Paradoxne tam, kde začali zomierať na heroín mladé obeťe, pre ktoré bol práve Bowie modlou, tam sa rozhodli skoncovať s drogami. Tu niekde začal príbeh Idiota. Vlastne medzi-zastávku mali v Chateau ´D´ Heroville. Tam začali prvé náčrty piesní , ktoré prežili 4desaťročia.Múzou pre China Girl sa stala priateľka speváka Jacque Singelina , do ktorej sa Iggy stihol platonický zamilovať. Vďaka tomuto dočasne nešťastnému zamilovaniu vznikol jeden z jeho najlepších songov. Temná verzia ´´China Girl´´ v čase vzniku komerčne nezaujala v porovnaní s Bowieho happy verziou. História, ale potvrdila kvalitu tejto piesne a jej zvukovú originalitu. Stala sa predvojom novej temnej vlny a gotiky. Svoje by vedel povedať aj nebohý Ian Curtis z J-Division a Dave Gahan z DM.V roku 1996 vznikol mega-úspešný kultový trhák Trianspotting v ktorom odznela vec ´´Nightclubbing´´.Pieseň Nightclubbing je originálna v mnohom. Od chladného temného podania interpretácie Popa, cez špinavý zvuk gitár a prvých synths ala Kraftwerk, po prvé použitie nadúpaného automatického bubeníka v rockovej hudbe. Svoje si z tejto pecky vzali DM na Black Celebration, či Song and Faith devotion. Marilyn Manson v ´´Dope Show´´.To isté by sa dalo povedať o ´´Funtime´´ tam s Bowiem vytvoril model pre gotický rock mixnutý s elektrom DM. Sister Midnight je klasikou tiež aj vďaka Bowiemu. Málokto vie, že v jej obsahu je na plnej čiare popísaný incest. Krátka punk-gotika ´´Baby´´ má zimomravú atmošku nočného podniku typu SOUND (známy z knihy o Deťoch zo stanice Zoo). Dum Dum Boys má gule. Dum Dum Boys je odkaz pre ex-partiu zo Stooges. Zvukovo je parádne vypätá. Pozor! Prichádza praotec punku v roku vzniku punku s rockovým chansonom ´´Tiny girls´´ ako vystrihnutým s z parížskeho nočáku, či z hamburských, alebo Dusseldorfských dokov (známych zo scén z Miesta Činu , so Schimim :) ) Za zvuku dokov, či továrne sa dostávame do industriálneho záveru Mass production. Rekapitulácia Idiota spočíva v najsilnejších bodoch, dosť silného albumu. Za vymenovanie určite stoja všetky nadčasové veci ako Nightclubbing,Baby,China Girl,Funtime,Tiny Girls, ktoré posunuli rock do ďalšej dekády. Trúfam si povedať, že aj do nového tisícročia. Za vznikom tohto nadčasového kultového diela stáli dve základné veci: 1. Iggyho spontánne textárstvo (písal priamo za mikrofónom v štúdiu) 2.Bowieho skladateľsko-aranžersko-novátorský talent. Legenda vraví, že David i keď s láskou posunul kamaráta z pádu do žumpy do vyššej ligy hudobného priemyslu, zároveň si otestoval na ňom nové technológie a nový zvuk, ktorý sa stával takmer charakteristickým pre dnes už legendárne štúdio Hansa v Berlíne. Po vzniku Idiota vznikli ako na páse legendárne albumy Low,Heroes od Bowieho a Lust for Life od Popa. Idiot šokoval v roku 1977 po novinkách bažiacich rockerov asi tak, ako Dostojevski pre 100rokmi šokoval čitateľov beletrie. Punkeri ako nová subkultúra rock n rollovej kultúry dostali intelektuálnu facku z Iggyho novinky. Kde sa stratil divoký rev z Raw Power???!!!! , kde sa stratili divoké sóla, prepískaný zvuk???!!!, texty plné útoku????!!! Iggy v 30tke dospel. Natočil s Davidom zrelý album, samozrejme taktiež aj pod jeho režijným dohľadom.Bowie poradil Iggymu využite obrovskej sily spodného hlasu, ktorý má Iggy rokmi len krajší. Sám Iggy vravel, že na tomto albume sa stretol Miles Davis, Leonard Cohen, Velvet Underground s Kraftwerkom. Možno sa môže moja recenzia zdať preceňujúca , ale takýto zážitok vo mne toto dielo zanechalo a vždy navodí! Nie je to album na krásne letné nedeľné popoludnie, ale skôr do temného zamračeného, či upršaného novembrového rána. Spája sa s nim žiaľ aj jedna smutná udalosť. Album Idiot našla na gramofóne dohrávať manželka Iana Curtisa, keď ho našla obeseného v ich spoločnom byte. Víťazstvo v ankete Najtemnejšie albumy všetkých čias by určite nebolo ďaleko. Z domácich by mu mohli dýchať na krk Wanastovky s Andelmi a Muller s LSD, či 33..

PS: Podrobné informácie vzniku albumu nájdete v knihe ´´ Bowie v Berline´´, ´´Iggy Pop:Chcem Viac´´ Obe dostupné v českom jazyku.
reagovat

EasyRocker @ 26.03.2018 07:22:39
Díky Egonovi za tuhle recenzi. Iggy je samozřejmě rocková legenda, u kterého největší zázrak je, že po tom všem je ještě stále mezi námi a nezdá se, že by mu docházel apetit a energie. Bohužel mi The Stooges v Praze unikli, čehož jsem dost litoval, protože vidět jeho show, to je zážitek se vším všudy. Četl jsem skoro všechno o Stooges v 60. a 70. letech a samozřejmě kdysi i Jakubíkův článek ve Sparku. I tahle deska je zajímavá, ale nemám ji už tak rád jako éru The Stooges, 4/5

Egon Dust @ 26.03.2018 14:13:10
Hello, EasyRocker, v podstate chápem o čom hovoríš. Mám rád je slabé slovo, doslova milujem Stooges, či Velvet Underground, ale taktiež milujem a možno ešte viac kvôli neskutočnému rozvoju Iggyho a Lou Reeda. Sú typy umelcov, ktorí sú eso v nejakej formácii, no ich osobnosť sa dokáže tak nádherne rozvinúť ak dostanú šancu.Toto je prípad Iggy Popa, Lou Reeda, Dave Gahana, Ozzy Osbourne,Davida johansenna z Dolls.Ani Mick Jagger solovo nepatril k bedárom, ale Stones je extrémne silný pojem aby ho vôbec bolo možné porovnávať s nejakým solopočinom. Teší ma, že na recenziu reagujú skut.znalci! Ja len ľutujem, že túto muziku som nezažil približne v čase jej vzniku a ešte k tomu keby sa mi dostane k nám do NMnV v časoch ČSSR :)))

EasyRocker @ 26.03.2018 15:50:00
Egon: je dobře, že tu má fanouška. Od Stooges mám všechno včetně ničivého živáku Metallic K.O., ale od Iggyho jen první dvě řadovky. Víc jsem o něm četl než ho znám z desek.

Egon Dust @ 26.03.2018 16:52:44
Dá sa vôbec Metallic K.O. zohnať na LP ? Jeden môj kamarát ho v roku 1976 počul úryvok na Rádiu Luxemberg, alebo Rádiu Ostereich :)Počuť v Čssr Stooges, Dolls, Velvet, či Bowieho platne musel byť zážitok a to nevravím , keď prišiel Sex Pistols :))

EasyRocker @ 26.03.2018 17:30:03
Mám normálně dvojCD s hutným bookletem a fotkami...

Když už jendou je Iggy Pop na progboardu, pojďme ho vzít trochu vážně. A když už tu jsou s ním i The Stooges, měli by mít samostatný profil, protože Iggy Pop a The Stooges jsou přísně vzato dvě hudební tělesa s vlastní diskokrafií. Objevitelskou a tím i progresivní sílu nelze upřít deskám Fun House a Raw Power, uvědomíme-li si dobový kontext v kterém poprvé spatřily světlo světa. Progresi nelze upřít ani některým deskám Iggyho Popa, i když naopak některá jiná jeho alba vězí někde hluboko v bažinách podprůměru (např. Party) a jiná prostě nepřevyšují dobový standard. Mluvíme-li ale o albu The Idiot, mluvíme o jednom z těch průkopnických Iggyho počinů.

Iggy Pop se právě vrátil z léčebny kde se léčil ze závislosti na heroinu a barbiturátech. Ještě když byl zamčený mezi bílými stěnami blázince, kam se nechal dobrovolně zavřít v roce 1973 po rozpadu The Stooges, když nazřel, že si s potížemi, které si přivodil, sám neporadí, za ním chodil na návštěvy David Bowie. David Bowie Iggyho vždy obdivoval jako prototyp typického rockového hrdiny, jako jednu z tragických postav rocku, kterou už tehdy bezpochyby byl (chyběla jen ta pověstná poslední černá tečka). Bowie ale věděl, že sám v sobě tento typ charismatu nemá a nikdy mít nebude. Bowie si nikdy nepřipadal jako rocker v pravém slova smyslu a jeho přátelé z branže o něm nikdy jako o rockerovi neuvažovali. Bowieho koncerty byly v té době velmi spektakulární, točil koncepční alba a vyžíval se v operních rekvizitách a re-prezentacích. Oproti němu Iggy Pop představoval archetyp rocku: přímočarý, živočišný, nebezpečný jak v hudbě tak v osobním životě. Iggymu na Bowiem učarovalo to, co zase tehdy neměl on: nadhled, určité stopy aristokratičnosti jak na pódiu tak mimo něj, schopnost plánovat a řídit svou kariéru. Tak začala vznikat spolupráce a s ní album The Idiot. Když se tehdy Iggy Pop vrátil, hodnotil svou dosavadní kariéru velmi kriticky: cítil se zneužitý hudebním průmyslem, zkorumpovaný, odepsaný. Bylo v něm hodně zášti a toužil po velkém návratu. Cítil, že Bowie by mu mohl pomoci. V rozhovorech s věhlasným novinářem Nickem Kentem, které vyšly česky, Iggy Pop říká, že chce, aby jeho nové album (Idiot) znělo asi takhle: vezme do ruky sklenici na víno a rozstříská ji o hranu stolu. Pak zvedne hlavu a nevinně, infantilně ("idiotsky") se usměje na novináře, zatímco v ruce drží nožičku od rozbité sklenky. Pak se rozpovídá o fašistickém hudebním průmyslu, který systémově korumpuje umělce. V té době už si o sobě četl jako o "kmotrovi punku", a teď tedy říká, že když má být kmotrem, tak se vším všudy. Teď už se korumpovat nenechá. Teď už to bude on tím mafiánem. Inu, můžeme si o tom myslet co chceme, ale jakkoli jsou tehdejší Iggyho názory pochopitelné vzhledem k jeho životní zkušenosti, zcela psychický vyrovnaný v té době zřejmě ještě nebyl...

Pokud jde o zvuk alba The Idiot, určitě nezní jako rozbíjené sklo a až na několik momentů postrádá i obvyklou Iggyho živočišnost a agresivitu. Respektive je tam, ale je vkusně uhlazená a kultivovaná Bowieho rukopisem. Album vyšlo v roce 1977. To je doba, kdy vydali první a poslední studiové album Sex Pistols. Stačí posoudit zvuk alba The Idiot s tím, co se tehdy hrálo, včetně nemainstreamové hudby, kterou tehdy ještě punk byl, a je jasné, že album The Idiot je průkopnickou záležitostí a že svým zvukem předjímá hudební léta příští, zejména tzv. "cold wave", new-romantic, nebo gothic-rock. Celé album jede ve středním a středně-pomalém tempu. V pochmurné náladě. (Mimochodem právě tohle album si Ian Curtis z Joy Division pouštěl, než se oběsil). Dusná, dekadentní atmosféra, něco mezi Berlínem 30. let a nějakou futuristickou vizí nelidského velkoměsta budoucnosti. Zkreslené, řezavé kytary, které vynikají zejména v poslední skladbě Mass Production. Johnny Rotten, zpěvák Sex Pistols, tehdy prohlásil o tomto albu, že nemá chuť poslouchat celou noc cirkulárku. Jakou ironií je, že právě nejvíce ceněné album "Metal Box" jeho pozdější kapely Public Image Ltd. začíná asi desetiminutovou skladbou, která zní opravdu jako cirkulárka. Ale vraťme se k The Idiot. Novinkou je i Iggyho práce s hlasem. Iggy neječí a nevřeští jako v dobách The Stooges a posluchač zjišťuje, že pomalé tempo jeho hlasu velmi sluší a že v něm jeho hlas velmi vyniká. Údajně to byl Bowieho nápad: zpomalit a ukázat potenciál Iggyho hlasu a interpretace v jiném světle. A klobouk dolů: Iggyho hlas má spoustu facet, dokáže jej dramaticky stupňovat, dokáže naléhavě naříkat, něžně šeptat a plynule přecházet v kovové a mrazivé polohy.

Mohl bych se podrobně rozepsat o jednotlivých skladbách, ale zdá se mně, že recenze by byla nemístně dlouhá a docela se spokojuji s jejich stručnou a výstižnou charakteristikou mého předřečníka. Snad jen za sebe dodám, že velmi působivé jsou první dvě skladby a třetí dekadentně dusavá Funtime a závěrečná Mass Production.

Nedal bych plný počet, pokud bych nezohlednil kontext ve kterém album vzniklo a ve kterém bylo vydáno. Kdybych jej poslouchal prostě s tím co všechno už tu bylo, jistě by nemohlo dostat pět hvězd. Ale když vezmu v potaz tehdejší situaci, odepisovaného Iggyho, spolupráci s Bowiem, které nikdo nevěřil a to, že Bowie to Iggymu opravdu nejen nezmrvil, ale otevřel mu oči pro ještě jiné druhy interpretace, musím dát plný počet.
reagovat

Petr Gratias @ 24.09.2013 20:25:23
Iggy Pop je určitě rocková ikona a předobraz punku.
Mezi jeho obdivovatele ale nepatřím.
Viděl jsem jednou na rakouské televizi nějaký koncert, který spočíval v tom, že se celou dobu válel po podlaze pódia, jako by ho postihlo delirium tremens a nevstal (!)
Hodně dekadence, deprese, frustrace, přepjatého one man show, vliv těžkých drog a alkoholu....ale hudební sféra podivně nedovařená.
Pravděpodobně tím naštvu hodně jeho příznivců, ale myslím, že v oblasti rockového divadla a navíc s výtečným hudebním doprovodem se dostal Jim Morrison a Doors určitě dál, než Iggy Pop a Stooges.
Na americké scéně byl v sedmdesátých letech hodně na výši Todd Rundgren a tady bylo cítit velký přesah v umělecké výpovědi a v instrumentální prezentaci.
Zkusím se někdy k Iggymu Popovi vrátit a třeba se s ním ztotožním, ale těch pokusů jsem v minulosti udělal několik a rozešli jsme se.
Naproti tomu si myslím, že takový David Bowie je opravdový formát a performer - třebaže se mě řada jeho alb nelíbí, ale zůstalo za ním několik pozoruhodných majstrštyků....

Matouš @ 25.09.2013 12:39:35
Petr Gratias: Díky za reakci! Myslím si ale, že například Bowieho one man shows nejsou o nic méně přepjatá než ta Iggyho. Pokud jde o vliv těžkých drog, těžko bychom na rockové scéně hledali legendu formátu Iggyho Popa, která se alespoň v nějaké fázi své hudební kariéry nedotkla těžkých drog a tato zkušenost pak neovlivnila její tvorbu. Jim Morrison je výmluvný příklad - zobal pilule LSD a vliv na tvorbu to mělo. Pokud jde o Morrisonovy divadelní schopnosti, nebyly lepší než ty Iggyho. Iggy sám přiznal, že jednou byl na koncertě The Doors a Morrison ho hodně zaujal. Iggy Pop o něm řekl, že byl jako kočka - naprosto náladový a s obrovským citem pro energii publika, kterou pak Morrison manipuloval. Morrisonova velká přednost ohledně pódiového projevu byla v jeho nepředvídatelnosti. Dokázal vytvořit velká napjatá očekávání a pracoval s prudkými zvraty v náladě koncertu. Hodně koncertů The Doors je však co do pódiového divadelnictví velmi, velmi skrovných. Některé koncerty připomínají dokonce spíš jakési recitály. Iggy Pop byl minimálně stejně nepředvídatelný jako Morrison. Ale navíc byl mnohem živočišnější, mnohem prudší, mnohem energičtější. Tam, kde Morrison přemýšlivě pracoval s náladovou strukturou koncertu, tam Iggy Pop neurvale uchopoval syrovou energii. Byl jsem na obnovených The Stooges v Praze. Iggy Pop i přes svou stařeckost byl v takové ráži, jakou jsem u mladých snad neviděl. Dostal lidi během prvních třech skladeb do takovýho varu, že to vypadalo na konec celého koncertu. To jsem rovněž ještě nikdy nezažil. Intenzita a syrovost, totálně animální energie, kořen veškerého rocku.

Kdo by čekal, že punkový taťka v roce punku natočil desku, kterou by se chtěl rovnat svým následovníkům, tak bude krutě zklamán.

Pomalé tempo, hodně zkreslené kytary, které však nedrtí pádivý doprovod, ale spíš vybrnkáváním podkreslují už tak tak dost dekadentní atmosféru. Přidejte místy velmi monotónní basovou linku, střídmé bicí, temný syňtákový podkres a Popův lety notně prochlastaný chlast. Daleko víc, než punkem to zavání něčím post-punkovým až lehce gotickým.

Co se týče skladeb, tak je to pozoruhodná sestava. Temně funková Sister Midnight, dusavá a dusná Nightclubbin', Funtime evokující mi Velvety ve White Light, hitovka China Girl, která je rozhodně lepší, než disco Bowie a nakonec strojově nehostinná Mass Production s industriálními klávesovými nájezdy. Moc lákavá kolekce. Akorát saxíkovou nic neříkající Tiny Girl si mohli hoši odpustit. Na tuhle fošnu se vůbec nehodí.

Dávám sice ****, ale je to **** a 1/2.
reagovat