Reakce na recenzi:

Matouš - @ 25.09.2013

Iggy Pop na Progboardu! Berme vážně Iggyho! Ok. Krásná ironie, pokud jde o obal. Známý rockový nihilista a pódiový Nietzscheián se z něj na nás směje hezky zeširoka a je to panečku úsměv před kterým musely holky padat na kolena. Nápis u jeho hlavy vyslovuje to samé, co vyjadřuje Iggyho obličej: Lust for Life.

Standardním článkem sestavy je David Bowie, který obstarává veškeré klávesy a fenomenální kytarista Carlos Alomar, kterého známe i ze sólových Bowieho alb. Všimněme si ale prosím jedné zvláštní věci: Autorem hudby tohoto alba je až na výjimky David Bowie. V ostatních případech je to Gardiner nebo Sales. Iggy tady na hudbu ani nesáh. Ve zkratce: Iggyho Chuť do života má na svědomí David Bowie. Formálně vzato by tohle album mohlo figurovat mezi Bowieho sólovými alby. Autorem je textů je však výhradně Iggy Pop a rovněž je také vrchním pěvcem.

Album zdaleka není tak depresivní jako předcházející The Idiot. Má mnohem čistší zvuk. Překvapí už úvodní titulní pecka svými výraznými bubny obalenými nakřáplým a drzým Iggyho hlasem. Iggy na tomhle albu ve srovnání s albem The Idiot příliš necroonuje, znovu se vrací ke své přirozenější hlasové poloze a nebojí se na posluchače pěkně grázlovsky na něj vyjet. Zní to sympaticky, jako by měl opravdu nějakou novou energii v žilách. Hudba je však slabší a podle mého názoru poněkud kolísavé kvality. Jednoznačně nejlepší skladbou alba je ta jedna jediná věc, kterou si celou složil Iggyho Pop sám. Jmenuje se "Sixteen" a je to ironické ohlédnutí za šedesátými lety. Litujeme, že se Iggy víc nespolehl na svůj instinkt a v téhle náladě sám a ve své režii nestvořil celé album. Ta krátká písnička v sobě totiž syntetizuje to nejlepší z Iggyho minulosti s nejasnou přítomností a naznačeným citem pro melodii. Tuhle kvalitu oscilace ostatní skladby postrádají a opravdu "Sixteen" jako by na album ani nepatřila, jako by byla jakýmsi zkamenělým dinosauřím ocasem. Za zmínku stojí notoricky známá The Passenger, která vyčnívá svým kolovrátkově se opakujícím motivem, který z ní udělal hit mnoha sezón. Většina písní je nějak divně rozpolcena - cítíme nějaký drive, ale podezřele podebraný v koulích snahou oslovit i jiné publikum než nihilistickou mládež prudce vymírající na poctivost.

Pořád je ale Lust for Life dobrá hudba, kterou stojí za to poslouchat, protože je plná neklidné a hledačské energie.