Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 27.05.2011

K tomuto albu jsem se dostal o něco později, než k jiným od Bluesbreakers z šedesátých let. O to víc jsem se na něj těšil. Provázela ho pověst mimořádného uměleckého počinu, který zastiňoval jiná alba Bluesbreakers, ale také alba šedesátých let, které v oblasti bílého rhythm and blues vznikla. Pověst byla a stále je legitimní...

Obecně se soudí, že léta 1966 až 1970 (netřeba to brát tak striktně a dogmaticky, ale abychom se dostali do nějakých proporcí) byla na britských ostrovech velmi nakloněna blues (ať už byl jeho derivát pojmenován jakkoliv) a teprve raketový nástup hardrocku tato pravidla přepsal....
Album patří rovněž ke klenotům v mé sbírce a vypěstoval jsem si k němu léty poměrně osobitá vztah.

ALL YOUR LOVE - úvodní skladba (coververze od Otise Rushe) otevírá hudební výlet do daného tématu. Clapton svým puristicky čistým a nepodplatitelným vztahem k blues se stal Mayallovým želízkem v ohni. Třebaže Mayall později tvrdil, že Clapton se opravdové blues naučil hrát až v Bluesbreakers, nemyslím si, že to byla tak úplně pravda. Ano, v Yardbirds nemohl prosadit ryzí bluesovou variantu tak jak si přál, ale jeho cit pro bluesové uchopení v něm byl zahnízděn a tady ta příležitost získala více konkrétní kontury. Mayall tuto skladbu zařazoval i do dalších desetiletí k vděčnému koncertnímu zpodobňování....

HIDEAWAY - bluesman Freddie King posloužil Bluesbreakers další skladbou. Clapton zde výtečně rozehrává kytarové téma se smyslem pro přesnost a výraz. V daném roce v Británii nezněl v sólovém projevu prakticky nikdo jako on, třebaže konkurence se zvolna rýsovala, jeho suverenitu, ale neohrozila.
Ostatní hudebníci se drží v pozadí, čímž více vynikne Claptonova téma. Velmi dobře pojednané hudební ztvárnění...

LITTLE GIRL - Mayallův jasný hlas v perfektním frázování ovládá skladbu společně s claptonovským feelingem. Mayall se svými hammondkami ustupuje do pozadí a přenechává prostor Claptonovi. Sugestivně působilo vedení melodické linky Mayallova hlasu a Claptonových ohýbaných tónů v unisonech, kde se rovněž baskytara McVieho dostává do správných proporcí a vyčnívá z tématu.

ANOTHER MAN - foukací harmonika a společně s ní zpívaný Mayallův projev s rytmickým tleskáním by mohl být přetransformovaný (a zdařilý) pokus dostat na album vězeňskou pracovní píseň, demonstrující bezvýchodnost postavení trestance na americkém Jihu, v duchu Sonnyho Boy Williamsona.... Výtečný krátký prožitek!

DOUBLE CROSSING TIME - autorsky se zde Mayall a Clapton dělí spravedlivým dílem. Vzniklo tak emocionální dílko. Claptonovo kytarové sólo (i druhá playbackovaná kytara)výrazově výtečně ohýbá tóny se suverénním ovládnutím strun. Mayall doprovází na klavír, ale hlavně emocionálně tlačí na hlas ve vysokých polohách ve výborném frázování...

WHAT´D I SAY - klasické číslo od slavného Ray Charlese, vděčné téma pro vytváření coververzí, kterému nebylo ušetřeno ani toto album. Bublající hammondky, úsporně, ale účinně tikající Flintova baterie, která dostane příležitost si zasólovat uprostřed skladby (na rok 1966 velmi nezvyklé na albovém záznamu). Clapton do skladby ústrojně vloží motiv z beatlesovského songu Day Tripper, který se výtečně spojí s harmonií celého standardu. Skladba má mnoho coververzí v podání různých zpěváků a kapel, tuhle považuji za jednu z nejzdařilejších...
Má hodně energie a entuziasmu a svižně se odvíjí vpřed jako když práská bičem. Bravo furioso!

KEY TO LOVE - v této skladbě Mayall přivolá dechovou sekci, která ozvláštní hudební téma a následně Clapton vystřihne exponované kytarové sólo s jasným tónem. Rhythm and blues jako řemen, kterému sekunduje výtečně seřízená rytmika. Mayall se aplikaci dechové sekce nikdy nebránil. Na některých albech to bylo zřetelnější, na některých méně. Nikdo si tady s nikým nezavazí, třebaže Clapton je zde výrazně exponován. Výborné od začátku do konce...

PARCHMAN FARM - další coververze od Mose Allisona dodává na album výrazný energetický náboj. Mayall popřává prostor virtuozně ovládané foukací harmonice a McVie a Flint výtečně swingují. Skladba získala takovou oblibu, že se stávala žádaným songem na živých vystoupeních i v dalších desetiletích, třebaže procházela různými úpravami..

HAVE YOU HEARD - tuto skladbu věnoval Mayall své ženě Christine. Vložil do ní hodně vroucnosti a ryzosti. Zatímco rytmika se drží při zemi, Clapton v tomto pomalém blues deklaruje svoje powerbluesové kytarové téma, jemuž sekundují pomalé a vláčné dechy. Melodika by sice mohla zdánlivě uspávat, ale Clapton svoji kytarovou hrou vám to jednouší nedovolí. Vynikající sólo. Má krásnou stavbu a chvějivý tón vás prostě popadne za srdeční chlopně.
Výtečné, ostatně jako jeho veškerý kytarový podíl na albu...

RAMBLIN´ ON MY MIND - Clapton - velký milovník Roberta Johnsona, dostal příležitost nejenom jako kytarista, ale v téhle skladbě i jako zpěvák dokázat, že blues cítí jenom jako hudebník, ale i jako výtečný výrazový zpěvák. Jeho kytarová hra má styl a Mayallův klavír v pozadí prokresluje sound čistými tóny. Claptonův vztah k Johnsonovi byl uhrančivý a přesto z jeho podání přirozený a nevyumělkovaný...

STEPPIN´ OUT - Frazierova skladba posloužila k dalšímu zpracování. Ostré přiznávky dechů a Claptonova rozpoutaná kytarová hra, technicky sebejistá a kreativní se smyslem pro strukturu skladby. V mezihře vystřihne Mayall sólo na hammondky, ale přesto skladbu ovládá především Clapton svým famózním způsobem

IT AIN´T RIGHT - Mayall si popřeje prostor v poslední převzaté skladbě. Zatímco Clapton se realizuje v opakovaném schématu, Mayall nás omračuje svým pojetím hry na foukací harmoniku s úžasným drivem za asistence zrychlené rytmiky.
Tradiční bluesový závěr dělá tečku za písní, ale i za celým albem...

Malá připomínka: možná mohl Mayall na tomto albu dostat do aranžmá více hammondky (ale bylo asi jeho záměrem je potlačit, ostatně na jiných albech jim prostor ponechal v bohaté míře). Pro Claptona se stalo členství a významná účast na albu skutečnou vstupenkou do první třídy mezinárodního rychlíku a na britské hudební scéně se stal renomovaným kytaristou par excellence. V dalších letech se stal triumvirát Clapton-Beck-Page známkou špičkové kytarové kvality (a samozřejmě se k nim dotahoval i Alvin Lee)..... Zemětřesení v Londýně způsobil až příchod Hendrixe, ale to už je jiná kapitola.....

Osobně se mně zdá, že teprve s příchodem alba Are You Experienced? od Jimi Hendrix Experience a Disraeli Gears od Cream, se objevila tak zásadní alba, která byla poměřitelná s významem alba Bluesbreakers z r. 1966. Teď neporovnávám jejich hudební příbuznost nebo odlišnost, ale komapruji jejich významovost. Jak se ukázalo později, tat formule neplatila jenom pro šedesátá léta, ale i pro další období. Jinými slovy - vznikala samozřejmě i jiná zajímavá a nadějná alba od jiných skupin, ale viděno objektivním způsobem v širších historických souvislostech význam jmenovaných alb nepřekročila, třebaže se o to nejmenované skupiny snažily s velkým odhodláním.....
Nutno přiznat, že Mayall byl Claptonovým přínosem albu tak nadšen, že jeho jméno vložil do názvu desky. To byla mimořádná okolnost (tenkrát se to samozřejmě nedalo vyvrátit ani potvrdit), to už se nikdy později nestalo, že by kytarista skupiny byl takto zviditelněn na obalu. Při vší úctě ke Greenovi a Taylorovi se v dalších letech (třebaže i následující alba byla zajímá a kreativní) nepodařilo do jejich skladeb vnést takový kytarový přínos, který by tohle album postavil do role "dalšího řadového alba". Myslím , že bych se na tom s milovníky blues mohl názorově shodnout i po pětačtyřiceti letech od jeho vzniku.
Moje volba je proto jasná - pět hvězdiček!

Možná připomínka - mělo být v databázi uvedeno BLUESBREAKERS a po jejich rozpadu v r. 1968 MAYALL John. Bylo by o encyklopedicky přesnější, třebaže po desítkách let Mayall název Bluesbreakers znovu vzkřísil....