Reakce na recenzi:

northman - @ 16.04.2018

Ve všech časopisech koncem šedesátých let (Melodie, Aktuality Melodie a Pop Music Expres) bylo možné najít informace o koncertech, deskách a rozhovory s hudebníkem Johnem Mayallem. Zaujal mě kozí bradkou, vyžilým vzhledem a hlavně dlouhými blond vlasy. Toužil jsem po tom slyšet jeho nějakou desku, což se mi povedlo albem Blues From Laurel Canyon, která je mimochodem fantastická.

V rozhovorech se chlubil, že jeho kapelou prošlo mnoho hudebníků, kteří se poté proslavili jinde: Eric Clapton z Cream, Peter Green, John McVie a Mick Fleetwood z Fleetwood Mac, v Bluesbreakers hrál i Jon Hiseman a Dick Heckstall-Smith - základ Colossea. John Mayall tehdy plnil roli jakéhosi talent scouta (na druhém břehu Atlantiku měl tu roli Frank Zappa). Pro spolupráci na svém albu si tehdy vybral dvacetiletého Erica Claptona, který působil v Yardbirds a na koncertech se dle dobového tisku chlubil až dvacetiminutovými breaky.

Deska, která ze spolupráce Johna Mayalla a Erica Claptona vznikla, je základ bílého blues a nesnese srovnání s ničím. Na desce se mimo bluesových standardů nachází i několik blues, které složil John Mayall, a blues Double Crossing Time složil John Mayall spolu s Erikem Claptonem. Už úvodní Dixonovo blues All Your Love je parádní jízda. Blues Another Man je pouze John Mayall a foukací harmonika, do skladby Ray Charlese What'D I Say se vešlo i bubenické sólo. Na desce zazní i známý Parchman Farm, který zařadili na svou desku i američtí Cactus. Hodně se mi líbí Steppin Out s parádní Claptonovou kytarou. S odstupem se psalo v tisku, že Eric Clapton už nedokázal nikdy tak citlivě zahrát, jako na této Mayalově desce.

Desky, které John Mayall nahrál na konci šedesátých let, patří k tomu nejlepšímu, co v té době vzniklo, a tahle deska je skutečný klenot, který nestárne. Hodnocení jasně maximální.