Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 06.04.2012

Před albem Bare Wires jsem byl nejprve některými kamarády „varován“, abych byl opatrný při jeho pořizování. Mayall se prý tentokrát hodně odchýlil od koncepce, na kterou jsme přivykli na jeho předešlých albech a otázka prý stojí, jestli to není cesta do nějaké slepé uličky. Tehdy mě to trochu zarazilo, protože někteří z dotyčných byli lidé se mnou téměř identického vkusu a jejich postoje mě jaksi „zneklidňovaly“. Nicméně důležité bude, jak album přijmu sám a tak jsem si album jednoduše na burze pořídil za mírně sníženou cenu 250 Kč a s netajeným napětím jsem se těšilo na vlastní konfrontaci s tímhle pro mě neznámým projektem. Tady jsou teď po letech moje postřehy…

BARE WIRES – SUITE:
Bare Wires / Where Did I Belong /
Start Walking / Open A New Door /
Fire / I Know Now / Look In The Mirror – úvodní harmonium má téměř církevní charakter. Že se však nebude jednat o nějaký chrámový song je jasné hned od okamžiku, kdy šeplavý Mayallův hlas se začne při výměně akordů ohýbat do bluesového tónu. Ano, je třeba se připravit na to, že budeme poslouchat dlouhou suitu – skoro 23 minut dlouhou. Tohle král bílého britského blues ještě opravdu nezkusil…..Henry Lowther hraje zvolna dlouhé trochu opatrné tóny na smyčcem na housle a Jon Hiseman vedle činelů neváhá použít i kotle, zatímco kytarové doprovodu v akustickém tónu hraje odměřené begleity.Tahle část suity zní líně a konejšivě. Předpokládám, že nás nechce Mayall uspat a tak s napětím vyčkávám další vývoj věcí. Šustění gongu natočeného nazpět nám přináší jazzově znějící blues, kde slyším elektrický kontrabas Tony Reevese, swingující bicí Hisemana a ostrý natahovaný tón elektrické kytary Micka Taylora, který dotváří dramatickou tvář skladby, zatímco Mayall hraje jazzové přiznávky na kytaru. Samozřejmě zde nechybějí i dechaři – Chris Mercer na baryton a tenor saxofon, především ovšem famózní Dick Heckstall-Smith na tenor a soprán saxofon. Mayall evidentní zkouší, jak se dá blues dále přizpůsobovat jazzovému pojetí s kapelou, kterou už lze pomalu nazvat orchestrem. Heckstall-Smith potvrzuje ve svém sóle opravdovou mistrovskou třídu a určuje v suitě v daném tématu důležitý aspekt. Mayallovy klasické hammondky jsou doposud jaksi v pozadí, stejně jako klavírní party. V tématu se objevuje zvláštní náladotvorné napětí dané ozvěnou Mayallova hlasu a bubenickým breakům Hisemana s nádechem psychedelie, s chraptivou foukací harmonikou mírně okořeněné. Hiseman víří nejen na virbl, ale i na kotle a přechody a vytváří dojem soukromé vichřice a posouvá nápady někam na pokraj free-jazzu. Řekl bych, že tohle je dost odvážná poloha pro čitelného Mayalla – bluesového interpreta s danými principiálními postupy…. Následně se konečně dočkám a mám zde pochmurný zvuk hammondek doprovázený dlouhými tóny saxofonu, který nevyčnívá na varhanní sound, jenom ho mírně doplňuje. Z tématu na mě trochu sahá chlad a ponurost, ale ne natolik, abych tím byl nějak vyveden z konceptu. Emoce má Mayall pod kontrolou a melancholické vlny šplouchají kolem v únosné míře. Nahrál sem dokonce za houkavé dechy i zvuk cembala, které je ale v cellovém soundu zcela utlumeno, ale jeho slyšitelnost není zase tak úplně zastřena a teď konečně připlouvá do popředí, třebaže má subtilní tón, slyším ho zcela zřetelně. Hiseman se jazzově odváže a klavírní party a odpovídající tóny elektrické kytary se dobře spojují. Reeves dostane příležitost představit svou hru krátkým sólem na kontrabas, na který napojuje svůj saxofon Heckstall-Smith. Ano, tohle je ryzí jazz, který zastihne rockery zcela nepřipravené a možná proto ty opatrnické výlevy a postoje. Taylor prostě v tomhle tématu pauzíruje, ale nezdá se mi že bych to bral jako nevýhodu. Doznívající klavírní tón, ještě do úplného finále suity přinese divoké zvichření klaviatury a suita je u konce…..

I´M A STRANGER – valivé a procítěné tóny hammondek nám nabízí první skladbu strany v klasickém modelu rhythm and blues za sekundování dechové sekce. Tohle má styl a ležérnost. Mě osobně dechy nevadí, ale možná někteří poslouchači by uvítaliu více prostoru pro elektrickou kytaru, ale Taylor ještě neřekl poslední slovo.

NO REPLY – tak tohle je správný model blues podle mých pravidel. Hiseman hrajhe na timbales se šamanskými rytmy, Mayall zpívá a hraje na foukací harmoniku, Reeves si mírně basuje, ale hlavní prostor zde dostává Taylor, ten vybaven wah wah pedálem nám předvádí zajímavé kousky s ohýbaným žabím soundem… Skladba má spíš komornější charakter, ale tohle mi maximálně vyhovuje. Skladbu znám ještě z pojetí Flamenga. Nazpíval ji v r. 1968 Karel Kahovec rovněž anglicky a myslím, že se i tahle coververze docela povedla, i když je dnes u nás znají jenom pamětníci. S Beatles to nemá nic společného, jenom identický název. Skladba je prostě formát i ve své subtilní podobě…..

HARTLEY QUITS – výtečné rhytm and blues. Taylor si tady vynahrazuje to, co mu bylo upřeno na první straně. Jeho vedení kytarové linky je suverénní a přesvědčivé a Heckstall-Smith a Mercer mu výtečně v přiznávkách utínají svými akcenty nadbytečné napětí. Podle názvu ji Taylor napsal jako píseň na odchodnou bubeníkovi Keefu Hartleymu, se kterým se přátelil. Příjemná skladba…..

KILLING TIME – další klasická podoba blues. Klavírní téma doprovázejí dechy a důrazná baskytara. Taylor stylově ohýbá tóny elektrické kytary, ale je to Mayall který má hlavní prostor pro seberealizaci. Když se tak nad tím zamyslím, Taylor byl asi podle Mayalla tím nejpřizpůsobivějším hráčem na kytaru v Bluesbreakers. Ani Hughie McFlint, ani Eric Clapton a ani Peter Green se u něho neohřáli tak dlouho jako on. Taylor v mezihře vloží správně rozvibrované sóly, do kterého mu přizvukují oba dechaři a vzájemně se doplňují. Typický příklad britského rhythm and blues ve svém klasickém modelu.

SHE´S TOO YOUNG – Hisemanova baterie rozjíždí předposlední skladbu za důrazných Reevesových basů a pořádně stylově seřízených dechů, kterým vévodí Heckstall-Smith. Přesně zahráno v nezbytných přiznávkách dechů s výtečnými vstupy jednotlivých dechových instrumentalistů, kde se opravdu řádí jako o život. O to víc překvapí, že je skladba alespoň pro mě nějak nečekaně ukončena, jakoby hudebníky někdo nečekaně vyhnal z nahrávacího procesu (!?), což byl asi záměr…..

SANDY – na každém albu má Mayall nějaké komorní bluesové matiné a ani tentokrát se toho záměru nevzdává. Hiseman mu k tomu mírně přizvukuje na bicí baterii ale všechny kytarové party a foukací harmoniku si nahrál zcela sám, vlastně ještě s přispěním Lowthera na housle. Není to právě salonní píseň a na albu se možná trochu ztrácí, ale Mayall pravděpodobně chtěl poskytnout prostor vlastnímu sebevyjádření…

Bare Wires je autorsky a interpretačně hodně silné album. Mayall se pustil neprozkoumaným směrem a myslím, že jeho vybočení se podařilo. Inspiroval tak další kapely a orchestry, propojit blues s jazzem a rockem. V tomhle tkví jeho pionýrské poslání. Musím ovšem konstatovat, že osobně si sice alba považuji, ale nestavím ho nad John Mayall With Eric Clapton Bluesbreakers, ani Hard Road nebo Blues For Laurel Canyon. Na Bare Wires je možná sofistikovanější přístup k tématu a intelektuálnější záměr, ale s těmi vibracemi to cítím „jenom“ na čtyři (a půl) hvězdičky. Čímž nechci říct, že je zde něco špatně, je to prostě jenom pocit a o ten tu jde vlastně nejvíc…..