Mayall, John - Bare Wires (1968)

Také o dvojici desek této legendární formace, která byla jednou ze základních kamenů britského r´n´b od 60. let, jsem si rozšířil sbírku teprve relativně nedávno. Druhou jsou Bluesbreakers s E. Claptonem, těm se snad budu věnovat jindy...

První skladba-suita Barewires Suite, sestávající ze sedmi dílů, je i na poměry této instrumentálně nabušené formace skutečně revolučním počinem, je jakousi snahou vyrovnat se s tehdejšími žánry, které nabízely i dlouhé skladby podobného ražení, zejména jazzrockem a progresívním rockem. Skladba má potřebné bluesrockové napětí, postupně roste a v závěru se mění v prvotřídní jazzrockový odvaz zejména v podání Jona Hisemana (bicí) a Dicka Heckstall-Smitha (saxofony), kteří posléze prosluli v sestavě Colossea. Záležitost, která mě možná na první poslech úplně ve všech bodech nezaujala, ale s přibývajícími poslechy skutečně vyrostla. Absolutorium! I´m A Stranger je poklidně plynoucí záležitost s výrazným vokálním vlivem Mayalla, místy nabývajícího až hymnické podoby. Poctivým bluesovým kouskem, kořeněným hravými kytarami a harmonikou, je No Reply. Ke konci narůstá instrumentální hravost, škoda, že je všemu rychle konec... Hartley Quits se dá nazvat v poklidu r´n´b klasikou, rytmicky, instrumentálně i celkovou náladou. Mick Taylor se v ní zhostí parádního, modelového kytarového sóla v souboji s důraznou dechovou sekcí. Parádní odvaz se vším všudy... Killing Time je oproti předchozímu modelu ještě o něco ospalejším bluesovým modelem, Lowther se zapojuje s houslemi, posléze razantně i dechová sekce a vzniká klasický barový načernalý odér... i tahle skladba mi téměř dokonale sedla, má všechno, co od téhle sestavy očekávám. She´s Too Young má sice bytelný základ, ale košatá práce dechové sekce činí z této krátké skladby skladbu na pomezí klasického výraziva Bluesbreakers a jazzrocku... příjemné oživení. Sandy je více než důstojnou tečkou alba, instrumentálně dokonalou, v podstatě akustickou, vyklidněnou podobou blues. Krásné, nostalgické rozloučení za jednou z klasik žánru... u mě rozhodně jeden z vrcholů tvorby Mayalla & Bluesbreakers.

U mě mezi 4 a 5, ale v případě této jedinečné formace rád zaokrouhlím směrem nahoru...
reagovat

Voytus @ 27.03.2014 16:10:32
Mezi vším, co jsem od Mayalla slyšel, je tohle album jednoznačně mé nejoblíbenější. Psychedelicko-progresivně bluesová suita Bare Wires je dost možná i unikátem v topmto žánru(a možná se mýlím, ale co už :-)). A hráči? Jedno eso vedle druhého. A jdu si to pustit :-).

Před albem Bare Wires jsem byl nejprve některými kamarády „varován“, abych byl opatrný při jeho pořizování. Mayall se prý tentokrát hodně odchýlil od koncepce, na kterou jsme přivykli na jeho předešlých albech a otázka prý stojí, jestli to není cesta do nějaké slepé uličky. Tehdy mě to trochu zarazilo, protože někteří z dotyčných byli lidé se mnou téměř identického vkusu a jejich postoje mě jaksi „zneklidňovaly“. Nicméně důležité bude, jak album přijmu sám a tak jsem si album jednoduše na burze pořídil za mírně sníženou cenu 250 Kč a s netajeným napětím jsem se těšilo na vlastní konfrontaci s tímhle pro mě neznámým projektem. Tady jsou teď po letech moje postřehy…

BARE WIRES – SUITE:
Bare Wires / Where Did I Belong /
Start Walking / Open A New Door /
Fire / I Know Now / Look In The Mirror – úvodní harmonium má téměř církevní charakter. Že se však nebude jednat o nějaký chrámový song je jasné hned od okamžiku, kdy šeplavý Mayallův hlas se začne při výměně akordů ohýbat do bluesového tónu. Ano, je třeba se připravit na to, že budeme poslouchat dlouhou suitu – skoro 23 minut dlouhou. Tohle král bílého britského blues ještě opravdu nezkusil…..Henry Lowther hraje zvolna dlouhé trochu opatrné tóny na smyčcem na housle a Jon Hiseman vedle činelů neváhá použít i kotle, zatímco kytarové doprovodu v akustickém tónu hraje odměřené begleity.Tahle část suity zní líně a konejšivě. Předpokládám, že nás nechce Mayall uspat a tak s napětím vyčkávám další vývoj věcí. Šustění gongu natočeného nazpět nám přináší jazzově znějící blues, kde slyším elektrický kontrabas Tony Reevese, swingující bicí Hisemana a ostrý natahovaný tón elektrické kytary Micka Taylora, který dotváří dramatickou tvář skladby, zatímco Mayall hraje jazzové přiznávky na kytaru. Samozřejmě zde nechybějí i dechaři – Chris Mercer na baryton a tenor saxofon, především ovšem famózní Dick Heckstall-Smith na tenor a soprán saxofon. Mayall evidentní zkouší, jak se dá blues dále přizpůsobovat jazzovému pojetí s kapelou, kterou už lze pomalu nazvat orchestrem. Heckstall-Smith potvrzuje ve svém sóle opravdovou mistrovskou třídu a určuje v suitě v daném tématu důležitý aspekt. Mayallovy klasické hammondky jsou doposud jaksi v pozadí, stejně jako klavírní party. V tématu se objevuje zvláštní náladotvorné napětí dané ozvěnou Mayallova hlasu a bubenickým breakům Hisemana s nádechem psychedelie, s chraptivou foukací harmonikou mírně okořeněné. Hiseman víří nejen na virbl, ale i na kotle a přechody a vytváří dojem soukromé vichřice a posouvá nápady někam na pokraj free-jazzu. Řekl bych, že tohle je dost odvážná poloha pro čitelného Mayalla – bluesového interpreta s danými principiálními postupy…. Následně se konečně dočkám a mám zde pochmurný zvuk hammondek doprovázený dlouhými tóny saxofonu, který nevyčnívá na varhanní sound, jenom ho mírně doplňuje. Z tématu na mě trochu sahá chlad a ponurost, ale ne natolik, abych tím byl nějak vyveden z konceptu. Emoce má Mayall pod kontrolou a melancholické vlny šplouchají kolem v únosné míře. Nahrál sem dokonce za houkavé dechy i zvuk cembala, které je ale v cellovém soundu zcela utlumeno, ale jeho slyšitelnost není zase tak úplně zastřena a teď konečně připlouvá do popředí, třebaže má subtilní tón, slyším ho zcela zřetelně. Hiseman se jazzově odváže a klavírní party a odpovídající tóny elektrické kytary se dobře spojují. Reeves dostane příležitost představit svou hru krátkým sólem na kontrabas, na který napojuje svůj saxofon Heckstall-Smith. Ano, tohle je ryzí jazz, který zastihne rockery zcela nepřipravené a možná proto ty opatrnické výlevy a postoje. Taylor prostě v tomhle tématu pauzíruje, ale nezdá se mi že bych to bral jako nevýhodu. Doznívající klavírní tón, ještě do úplného finále suity přinese divoké zvichření klaviatury a suita je u konce…..

I´M A STRANGER – valivé a procítěné tóny hammondek nám nabízí první skladbu strany v klasickém modelu rhythm and blues za sekundování dechové sekce. Tohle má styl a ležérnost. Mě osobně dechy nevadí, ale možná někteří poslouchači by uvítaliu více prostoru pro elektrickou kytaru, ale Taylor ještě neřekl poslední slovo.

NO REPLY – tak tohle je správný model blues podle mých pravidel. Hiseman hrajhe na timbales se šamanskými rytmy, Mayall zpívá a hraje na foukací harmoniku, Reeves si mírně basuje, ale hlavní prostor zde dostává Taylor, ten vybaven wah wah pedálem nám předvádí zajímavé kousky s ohýbaným žabím soundem… Skladba má spíš komornější charakter, ale tohle mi maximálně vyhovuje. Skladbu znám ještě z pojetí Flamenga. Nazpíval ji v r. 1968 Karel Kahovec rovněž anglicky a myslím, že se i tahle coververze docela povedla, i když je dnes u nás znají jenom pamětníci. S Beatles to nemá nic společného, jenom identický název. Skladba je prostě formát i ve své subtilní podobě…..

HARTLEY QUITS – výtečné rhytm and blues. Taylor si tady vynahrazuje to, co mu bylo upřeno na první straně. Jeho vedení kytarové linky je suverénní a přesvědčivé a Heckstall-Smith a Mercer mu výtečně v přiznávkách utínají svými akcenty nadbytečné napětí. Podle názvu ji Taylor napsal jako píseň na odchodnou bubeníkovi Keefu Hartleymu, se kterým se přátelil. Příjemná skladba…..

KILLING TIME – další klasická podoba blues. Klavírní téma doprovázejí dechy a důrazná baskytara. Taylor stylově ohýbá tóny elektrické kytary, ale je to Mayall který má hlavní prostor pro seberealizaci. Když se tak nad tím zamyslím, Taylor byl asi podle Mayalla tím nejpřizpůsobivějším hráčem na kytaru v Bluesbreakers. Ani Hughie McFlint, ani Eric Clapton a ani Peter Green se u něho neohřáli tak dlouho jako on. Taylor v mezihře vloží správně rozvibrované sóly, do kterého mu přizvukují oba dechaři a vzájemně se doplňují. Typický příklad britského rhythm and blues ve svém klasickém modelu.

SHE´S TOO YOUNG – Hisemanova baterie rozjíždí předposlední skladbu za důrazných Reevesových basů a pořádně stylově seřízených dechů, kterým vévodí Heckstall-Smith. Přesně zahráno v nezbytných přiznávkách dechů s výtečnými vstupy jednotlivých dechových instrumentalistů, kde se opravdu řádí jako o život. O to víc překvapí, že je skladba alespoň pro mě nějak nečekaně ukončena, jakoby hudebníky někdo nečekaně vyhnal z nahrávacího procesu (!?), což byl asi záměr…..

SANDY – na každém albu má Mayall nějaké komorní bluesové matiné a ani tentokrát se toho záměru nevzdává. Hiseman mu k tomu mírně přizvukuje na bicí baterii ale všechny kytarové party a foukací harmoniku si nahrál zcela sám, vlastně ještě s přispěním Lowthera na housle. Není to právě salonní píseň a na albu se možná trochu ztrácí, ale Mayall pravděpodobně chtěl poskytnout prostor vlastnímu sebevyjádření…

Bare Wires je autorsky a interpretačně hodně silné album. Mayall se pustil neprozkoumaným směrem a myslím, že jeho vybočení se podařilo. Inspiroval tak další kapely a orchestry, propojit blues s jazzem a rockem. V tomhle tkví jeho pionýrské poslání. Musím ovšem konstatovat, že osobně si sice alba považuji, ale nestavím ho nad John Mayall With Eric Clapton Bluesbreakers, ani Hard Road nebo Blues For Laurel Canyon. Na Bare Wires je možná sofistikovanější přístup k tématu a intelektuálnější záměr, ale s těmi vibracemi to cítím „jenom“ na čtyři (a půl) hvězdičky. Čímž nechci říct, že je zde něco špatně, je to prostě jenom pocit a o ten tu jde vlastně nejvíc…..







reagovat

ackerman17 @ 06.04.2012 13:01:52
Ahoj Petře.
Tady s tebou výjimečně nesouhlasím a tohle albu stavím před Tebou zmiňované. Úplný vrchol jeho "hledačství" (jak se často právě tohle slovo spojuje s Mayallem) je pro mě The Turning Point.
Ale všiml jsem si, že tento názor zastávám pouze a jen já :)

Petr Gratias @ 06.04.2012 19:11:02
Díky za postřeh, Ackermane....
je to o tom pocitu.
Když se tak nad tím zamyslím, Mayallova bluesová forma během jeho rozsáhlé kariéry se neustále proměňovala (někdy k lepšímu, někdy zase méně), ale na blues vlastně sází celý život a na rozdíl od jiných nechtěl hrát pořád ve stejné šabloně a to je sympatické... proto ty proměny.
Zdravím!

John Mayall, interpret, s ktorým som vyrastal, interpret, ktorý vystúpil v Bratislave pred revolúciou a mal tú „česť“ počuť Grigorova, interpret, ktorého môj strýko obdivuje tak, že má od neho hádam všetko, čo existuje a z čoho sme si ako deti robili posmech. Vysloviť meno Mayall znamenalo vidieť štyri potmehúdske úsmevy na tvárach štyroch bratrancov. Neskôr jeho meno vyvolávalo vyvracanie očí, trúsenie povzdychov a tak podobne. Moja inklinácia k rockovejšiemu hudobnému spektru ortodoxné (aj biele) blues veľmi nemusela, ale pre blues platí jedna stará pravda, poctivosť a pocity v skutočnom blues, k tomu človek musí dorásť (alebo nemusí, jeho vec). Po rokoch ma niektoré Mayallove veci rozhodne bavia. Napríklad Bare Wires.

Trošku psycho, trošku džezík, veľa akustky, husličky, ticho, nářez, nespútaná energia, nečudo, že mohutná skladba Bare wires zaberá celú stranu LP. Je to skôr zmes po sebe nasledujúcich skladieb, než naozaj gradujúca kompozícia, ale to vôbec nevadí. Ja ju beriem ako jeden koncertný set bluesovej skupiny, ktorá jednoducho hrá a hrá, až je z toho zrazu slabá polhodinka.

V podobnom duchu sa nesie aj zvyšok materiálu, posadený dychový blues I’m a stranger, perkusijno-harmoniková No reply, svižná inštrumentálka Hartley quits, pomalý gitarový blues Killing time, predžezovaná She’s too young a záverečná Sandy, ktorá si hovie v husľovom psychedelične.

Áno, Bare wires je zvláštny album. Trošku nadžezlý, stavia na zemitom prejave, pričom v dychovej sekcii exceluje Dick Heckstall-Smith aj s dvomi saxofónmi a rytmika je neskutočná, čo pri jej menách neprekvapuje. Celkovo je celé dielo charakteristické kusom nefalšovanej atmosféry a v 60. rokoch išlo o podstatne lepšiu hudbu (pre mňa), než zástupy Stounov, Bítlov, Opíc a pod. stavov dokopy. Výborný počin, v Mayallovej tvorbe radím na vrchol.
reagovat

martin69 @ 31.10.2009 14:25:46
To je rychlost !

hejkal @ 31.10.2009 14:49:31
No jo, strojopis a roky produkovania textov v kombinácii s tým, čo práve počúvam, robia divy.

Petr Gratias @ 26.05.2011 15:02:14
Pánové, ten kdo má na starost zařazování obrázků alb se dopustil zásadního omylu.
Na konkrétním albu BARE WIRES je obal v pořádku, ale na boční liště, kde jsou obaly alb pod sebe je nesmysl. Místo obalu BARE WIRES od Bluesbreakers je tam vložen obal BARE TREES od Fleetwood Mac.
Prosím - opravte to, je to mystifikace - kapelová i albová.
Díky Petr Gratias
Divím se, že si toho dosud nikdo nevšiml...

Petr Gratias @ 26.05.2011 15:17:19
Zdravím Hejkala.....
srovnávat Johna Mayalla s Beatles mi přijde nepatřičné. Úplně jiná hudební forma a úplně jiná východiska. Zatímco Beatles krystalizovali jako kapela, která se stále zlepšovala a (v téhle době držela pohromadě), ješitný a nevyzpytatelný Mayall vyhazoval z Bluesbreakers každého, kdo mu odporoval, anebo se nemohl vejít do jeho představ.
Hledal stále novou variantu blues a hledal stále progresivnější varianty, anebo to bylo tím, že s ním málokdo vydržel víc jak jedno (dvě alba)?
Stejně tak bych nesrovnával instrumentální potenciál Bluesbreakers a Beatles. Zatímco první preferovali především instrumentaci, u Beatles byla podatatné harmonie, vícehlasy a jednotlivosti, než preferování sólistických ambicí.....
Mayall na Beatles často žehral. Osobně si myslím, že to nemá ale umělecký základ v prvním plánu. Spíš šlo o to, že Mayall je bluesová ikona, ale na hudbě tolik nezbohatl jako Beatles a to ho žralo nejvíc.
Pink Floyd a Led Zeppelin také zbohatli z hudby víc než Jethro Tull a proto i Ian Anderson činil časté vbýpady proti oběma skupinám (Pink Floyd označil jako "tapety na zdi" a Led Zeppelin "zase odepsal jako kapelu s primitivními texty". Nakonec se do sebe pustili i Jack Bruce a Jimmy Page - Bruce obvinil Pagea, že Led Zeppelin vykradli jejich nápady a zabalili to do hlasitějšího hudebního obalu...
Je to smutné a trapné. Šedesátileté legendy se hádají jako malí kluci a dávají tak médiím soustu k přetřásání...
Ale zpatky k Mayallovi a Betales. Přes všechny tyto námitky a připomínky mám rád jak Beatles tak Johna Mayalla a vážím si odkazu obou kapel stejně. Beatles ale miluji a Mayalla mám rád.
Dokonce jsem Mayallovi podal po koncertě ruku a on mi věnoval autogram. To by mě před lety nikdy nenapadlo...

hejkal @ 26.05.2011 15:38:42
Ani náhodou ich neporovnávam, tobôž na základe nejakých umeleckých kritérií. Jednoznačne vyjadrujem, že sa mi Mayall páči viac. Nič viac. :)

Filozof @ 27.05.2011 08:03:32
Gratias
Doporučuji být opatrnější s tak ostrým odsuzováním Mayallovy povahy a úvahy o závisti, výdělku a pod. Tohle patří k úvahám malých, závistivých "čecháčků", a to tady snad nikdo není.
Nevím, odkud máš tyto informace - bylo by vhodné uvést jejich zdroj. Napsat o někom, že je závistivý atd. se ve slušné společnosti bez dalšího nedělá!
Co jsem já četl rozhovory s hudebníky, kteří u něj byli, vyznívá jejich hodnocení dost odlišně od Tvého. Kde jsi k němu přišel? Kdo to o něm kdy říkal??