hejkal - @ 31.10.2009 | #

John Mayall, interpret, s ktorým som vyrastal, interpret, ktorý vystúpil v Bratislave pred revolúciou a mal tú „česť“ počuť Grigorova, interpret, ktorého môj strýko obdivuje tak, že má od neho hádam všetko, čo existuje a z čoho sme si ako deti robili posmech. Vysloviť meno Mayall znamenalo vidieť štyri potmehúdske úsmevy na tvárach štyroch bratrancov. Neskôr jeho meno vyvolávalo vyvracanie očí, trúsenie povzdychov a tak podobne. Moja inklinácia k rockovejšiemu hudobnému spektru ortodoxné (aj biele) blues veľmi nemusela, ale pre blues platí jedna stará pravda, poctivosť a pocity v skutočnom blues, k tomu človek musí dorásť (alebo nemusí, jeho vec). Po rokoch ma niektoré Mayallove veci rozhodne bavia. Napríklad Bare Wires.

Trošku psycho, trošku džezík, veľa akustky, husličky, ticho, nářez, nespútaná energia, nečudo, že mohutná skladba Bare wires zaberá celú stranu LP. Je to skôr zmes po sebe nasledujúcich skladieb, než naozaj gradujúca kompozícia, ale to vôbec nevadí. Ja ju beriem ako jeden koncertný set bluesovej skupiny, ktorá jednoducho hrá a hrá, až je z toho zrazu slabá polhodinka.

V podobnom duchu sa nesie aj zvyšok materiálu, posadený dychový blues I’m a stranger, perkusijno-harmoniková No reply, svižná inštrumentálka Hartley quits, pomalý gitarový blues Killing time, predžezovaná She’s too young a záverečná Sandy, ktorá si hovie v husľovom psychedelične.

Áno, Bare wires je zvláštny album. Trošku nadžezlý, stavia na zemitom prejave, pričom v dychovej sekcii exceluje Dick Heckstall-Smith aj s dvomi saxofónmi a rytmika je neskutočná, čo pri jej menách neprekvapuje. Celkovo je celé dielo charakteristické kusom nefalšovanej atmosféry a v 60. rokoch išlo o podstatne lepšiu hudbu (pre mňa), než zástupy Stounov, Bítlov, Opíc a pod. stavov dokopy. Výborný počin, v Mayallovej tvorbe radím na vrchol.

Petr Gratias @ 26.05.2011 15:17:19 | #
Zdravím Hejkala.....
srovnávat Johna Mayalla s Beatles mi přijde nepatřičné. Úplně jiná hudební forma a úplně jiná východiska. Zatímco Beatles krystalizovali jako kapela, která se stále zlepšovala a (v téhle době držela pohromadě), ješitný a nevyzpytatelný Mayall vyhazoval z Bluesbreakers každého, kdo mu odporoval, anebo se nemohl vejít do jeho představ.
Hledal stále novou variantu blues a hledal stále progresivnější varianty, anebo to bylo tím, že s ním málokdo vydržel víc jak jedno (dvě alba)?
Stejně tak bych nesrovnával instrumentální potenciál Bluesbreakers a Beatles. Zatímco první preferovali především instrumentaci, u Beatles byla podatatné harmonie, vícehlasy a jednotlivosti, než preferování sólistických ambicí.....
Mayall na Beatles často žehral. Osobně si myslím, že to nemá ale umělecký základ v prvním plánu. Spíš šlo o to, že Mayall je bluesová ikona, ale na hudbě tolik nezbohatl jako Beatles a to ho žralo nejvíc.
Pink Floyd a Led Zeppelin také zbohatli z hudby víc než Jethro Tull a proto i Ian Anderson činil časté vbýpady proti oběma skupinám (Pink Floyd označil jako "tapety na zdi" a Led Zeppelin "zase odepsal jako kapelu s primitivními texty". Nakonec se do sebe pustili i Jack Bruce a Jimmy Page - Bruce obvinil Pagea, že Led Zeppelin vykradli jejich nápady a zabalili to do hlasitějšího hudebního obalu...
Je to smutné a trapné. Šedesátileté legendy se hádají jako malí kluci a dávají tak médiím soustu k přetřásání...
Ale zpatky k Mayallovi a Betales. Přes všechny tyto námitky a připomínky mám rád jak Beatles tak Johna Mayalla a vážím si odkazu obou kapel stejně. Beatles ale miluji a Mayalla mám rád.
Dokonce jsem Mayallovi podal po koncertě ruku a on mi věnoval autogram. To by mě před lety nikdy nenapadlo...