Reakce na recenzi:

jirka 7200 - @ 13.02.2017

Tuto desku jsem slyšel poprvé v roce 1983, kdy kolem zuřila bouře NWOBHM. Proto to bylo hned na první poslech osvěžení. Post punková,či novovlnná, jednoduchá kytara, výborná baskytara a nápadité bicí. Jejich hudbu nebylo jednoduché zařadit. Např. úvodní skladba je sice prvních pár taktů takový ostřejší post punk, potom se song zlomí v melodický popěvek, tolik typický pro další skladby kapely.

V podobném duchu se vyvíjejí i další skladby - několik jich začíná jako poklidné houpavé reagge, ale najednou se nečekaně vyvalí z reproduktorů neuvěřitelně chytlavý,až popový(ne však podbízivý) refrén podaný vysokým hlasem Stinga. Takový mix několika stylů jsem jinde nelyšel a něco mě na tom přitahovalo.

V tomto základním a prostém trojčlenném obsazení nahráli angličtí The Police svoji první desku. Bylo ale na první poslech slyšet, že hudebníci nejsou žádní neumětelé, v jejich hře bylo slyšet mnoho jiných vlivů, na kterých se učili. Reagge, ska, jazz.

Na to, že nahrávka vznikla za pár šupů na vesnici Leatherhead v ateliéru (místnost oblepená platama od vajíček - pamětníci ví, o čem mluvím) nad mlékárnou u Nigela Graye, který se postaral o zvukovou stránku, zní deska cca po 40 letech celkem svěže, i když další alba tuto metu ještě překonávají.

Za jedinou, slabší skladbu "Be my Girl" s devadesáti sekundovým monologem Andy Summerse a za krapánek horší zvuk dávám čtyřku.

Nahrávku mám na SACD, kde je zvuk ještě krystaličtější, než na gramodesce. DR12.