jirka 7200 - @ 13.02.2017 | #

Tuto desku jsem slyšel poprvé v roce 1983, kdy kolem zuřila bouře NWOBHM. Proto to bylo hned na první poslech osvěžení. Post punková,či novovlnná, jednoduchá kytara, výborná baskytara a nápadité bicí. Jejich hudbu nebylo jednoduché zařadit. Např. úvodní skladba je sice prvních pár taktů takový ostřejší post punk, potom se song zlomí v melodický popěvek, tolik typický pro další skladby kapely.

V podobném duchu se vyvíjejí i další skladby - několik jich začíná jako poklidné houpavé reagge, ale najednou se nečekaně vyvalí z reproduktorů neuvěřitelně chytlavý,až popový(ne však podbízivý) refrén podaný vysokým hlasem Stinga. Takový mix několika stylů jsem jinde nelyšel a něco mě na tom přitahovalo.

V tomto základním a prostém trojčlenném obsazení nahráli angličtí The Police svoji první desku. Bylo ale na první poslech slyšet, že hudebníci nejsou žádní neumětelé, v jejich hře bylo slyšet mnoho jiných vlivů, na kterých se učili. Reagge, ska, jazz.

Na to, že nahrávka vznikla za pár šupů na vesnici Leatherhead v ateliéru (místnost oblepená platama od vajíček - pamětníci ví, o čem mluvím) nad mlékárnou u Nigela Graye, který se postaral o zvukovou stránku, zní deska cca po 40 letech celkem svěže, i když další alba tuto metu ještě překonávají.

Za jedinou, slabší skladbu "Be my Girl" s devadesáti sekundovým monologem Andy Summerse a za krapánek horší zvuk dávám čtyřku.

Nahrávku mám na SACD, kde je zvuk ještě krystaličtější, než na gramodesce. DR12.

jiří schwarz @ 14.02.2017 02:32:47 | #
Díky za recenzi, přivedla mě k poslechu ležáku své fonotéky. Dobrá muzika, hlava to oceňuje na 100 %, ale přesto mi to nijak zvlášť nevlezlo do srdce (kdysi jsem zakoupil supraphonské vydání LP Ghost in the Machine, a taky se u mě mockrát na taliři gramce neotočila). Ze tří pecek z 1. LP, které hrají rocková rádia dodnes, ještě víc než trochu profláklou Roxanne, mám rád reggae/postpunk (jirka 7200 popsal styly na téhle LP pěkně) So Lonely a taky Can't Stand Losing You (vokály sboru jakoby později inspirovaly Talking Heads na desce Little Creatures). Sting na téhle desce má ještě trochu neusazený a na můj vkus dost vysoký témbřík, i když v některých písních zde zpívá jako o život (jak jiné, než třeba pozdější Angličan v New Yorku). Na rozdíl od jirky 7200 se mi líbí Be My Girl - Sally s delší recitací, je vtipná, a rozšiřuje rejstřík stylů. (Vzpomínám např. na četnější kombinace veršů a hudby na ranných deskách Moody Blues - i tam jsem je přijal.) Regattu mám přece jen o něco raději, ačkoli ani ta není má srdcovka.

Proč mě tak Police neberou. Asi jsem stále koncem 70. let měl spoustu jiných věcí k objevování z již uplynulé epochy, tj. přelomu 60./70. let - tehdy bylo skvělých kapel stovky až tisíce, koncem deselitiletí už toho bylo podstatně míň. A z té doby už mě víc brala např. Patti Smith, nebo old-schoolově nádherní Dire Straits.