hejkal - @ 01.08.2008 | #

Raz som počul jednu skladbu z úvodnej dosky Aerosmith (Dream on) a prekvapene som konštatoval – Veď je to vcelku dobré, ďaleko lepšie než v súčasnosti (to bolo tak v roku 1995). Po dlhých peripetiách a odkladoch som sa pred časom pustil do zbierania debutov komerčne úspešných skupín, ktoré som programovo ignoroval (UFO, Scorpions, Nazareth a pod.). A konečne mám aj tento album.

Od úvodu máme dočinenia s úplne inou skupinou a tvorbou než je „Armageddon-fňuk“. Najväčším šokom je spev, ktorý má od dnešného ďaleko (toto nie je výčitka, iba konštatovanie, že sa nepodobajú, Tylera mám rád vo všetkých polohách). Make it je taký hardrockový rock’n’roll, ktorý dobre vystihuje celú dosku. V rovnakom duchu sa nesie aj Somebody. Zmenou je prvosinglová Dream on, krásna to balada a dôvod, prečo som zmenil názor na skupinu ako takú. To sú emócie a nie Bruce Willis. One way street ponúka blues rock s harmonikou, čo rozhodne nie je na škodu. Na ploche niečo cez sedem minút sa postupne rozbalí všetko možné a človek si želá, aby sa to neskončilo. Mama Kin sa vracia do koľají úvodných skladieb na albume. Rokec fičí aj vo Write me, ale v nasledujúcej Movin’ on už počuť drsný blues rock so všetkým, čo k tomu patrí. Rozhodne (spolu s Dream on) vrchol albumu. Záverečná Walkin’ the dog plynulo nadväzuje tam, kde predchádzajúca skladba skončila, doplnená prímesou toho rock’n’rollu.

Trošku ubrzdím hviezdičkové orgie a zaokrúhlim nadol, ale prísľub dobrého zážitku to, dúfam, neohrozí. 3,5*

Apache @ 20.02.2009 19:22:19 | #
Mirek: "V profilu kapely je uvedeno, že:
"Aerosmith je se svými 150 miliony prodanými alby nejprodávanější americká rocková kapela vůbec."
- což o "komerčním" charakteru (tzn. pro širokou posluchačskou obec) jejich tvorby vypovídá více než dostatečně."
Nyní jsem již snad citoval dostatečně přesně. :-)

Jinak osobně dávám přednost americkým kapelám a interpretům před britskými, protože americké pojetí rokenrolu mi připadá méně upjaté, odvázanější, jednoduše ne tak akademické jako britské - cítím tam větší živočišnost, větší kořeny, a to mě prostě baví. Navíc je mi US rock tématicky (po stránce image, textů, atd.) většinou mnohem bližší, celkově pro mě zajímavější. Ta teatrálnost a multimediálnost, propojení s jinými uměleckými a popkulturními odvětvími (divadlo, comics, horrorová a fantastická témata, motorkářská scéna) mě fascinuje daleko víc, než britské artistní sucharství. Taky obvykle věřím víc americkým bluesmanům či blues rockerům, než britským. Prostě mě to bere, cítím, že "je to tam". A mám z toho radost. :-)
Určité plus rozhodně vidím i v tom, že ty americké věci nejsou až tak provařené, jako ty britské. Vysvětlil bych to asi tak, že raději objevuju relativně neznámé klenoty, než ty, které už všichni objevili. (I když ty dávno objevené znám většinou samozřejmě taky. Nakonec, moje zaujetí pro americkou scénu se nezrodilo během jednoho roku. :-)
Ovšem, jak už zde řekl Mirek Kostlivý, "čest vyjímkám". Doufám, že tentokrát jsem citoval přesně. :-)