Reakce na recenzi:

horyna - @ 02.12.2019

Mnozí fandové Aerosmith považují své miláčky za největší rockovou kapelu všech dob, hned po jejich vzorech Rolling Stones. Takové označení je značně diskutabilní, ale ve dvou časově ohraničených prostorech by se s podobným výrokem dalo souhlasit.
Poprvé byla kapela na samotné špici popularity v polovině sedmdesátých let, kdy svými výtvory Toys in the Attic a Rocks sklízela vavříny po celém světě. Drogovými excesy a nesváry uvnitř kapeli se však pánové ze svého trůnu vyšoupli sami.
V polovině let osmdesátých si hudebníci k sobě našli cestu znovu a začali od píky budovat své ztracené renomé. Jedna lepší nahrávka střídala druhou a po stanutí na olympu s Permanent Vacation, potvrzením pozic nahrávkou Pump, byl sestrojen žebřík vedoucí přímo do oblak pojmenovaný Get a Grip.

Co na tom že někteří "zarytí" vyčítají desce přílišnou přeslazenost v baladách. Za obehranost písní Cryin, Crazy a Amazing vděčíme radiostanicím a pořadům typu Eso, které provařené fláky nasazovali každou chvíli, jen aby neztratili sledovanost, si tímto řádně podkuřovali pod kotlem. Jenže skladby samotné za to nemohou a špatné rozhodně nejsou. Především Perryho gradovaným sólem rozbouřená Amazing za pozornost rozhodně stojí. Jenže největší kvalitu tu nemají balady, ale songy klasické. Šťavnaté bifteky made in Aerosmith, a že jich tu je požehnaně.

Recept na to, jak hned od začátku přetáhnout publikum na svou stranu, vám dá kapela prostřednictvím energií nadupaného Intra a songu Eat the Rich. Ve vysokých obrátkách pokračuje skvělou Fever a největší bombou na desce (ne opravdu to není žádná ze zdejších balad), je famózní esence všeho rockového s názvem Livin on the Edge. Ve středních tempech vás rozemele Perryho Walk on Down a stejně úderná hymna Shut up and Dance. Šťavnatí smiti s posluchačem smýkají po podlaze tak intenzivně, že veškerý odpor je předem marný. Další rockem nabuzenou pecku Line up vystřídá ještě testotorenem nacucanější Cant´sStop Messin. Člověk si tak říká, bože, kde ti smithi tenkrát sebrali takovou dávku energie. Že by občas pomohla nějaká ta bílá lajna? :-) Možná, ale něco mi říká, že okolo devadesátého byli kluci čistí jako padlý sníh:-) - jak příslovečné.

Brucem Fairbairnem další zvukově vymazlená deska (u mixu stál dokonce grungeový guru Brendan O'Brien) je neskutečnou, více jak hodinu trvající rockovou náloží, na které bych neměnil jedinou notu. Desky následující mě už neberou, a domnívám se, že šli s kvalitou neskutečně dost dolů. To správné "vystřízlivění" přišlo až po devatenácti!!!!! letech u nahrávky Music From Another Dimension. Ale o tom až někdy příště.

Ať už si o velkohubém Tylerovi a jeho společnících myslíme cokoli, úspěch v tomto případě s kvalitním skladatelským materiálem jim upřít nemůžete.
Jedna z nejlepších rockových desek.

Žel bohu, podobné nahrávky se už řadu let jaksi netočí.