Reakce na recenzi:

horyna - @ 02.04.2016

Jestli se tomu dá říkat štěstí, potom ano, měl jsem to štěstí že jsem hudbu anglických Ufo poznal právě prostřednictvím Phenomenon, desky jež mě tenkrát uvedla do hájemství jejich hudby, okamžitě se stala mojí oblíbenou a vyhledávanou, kterou dodnes řadím k jejich nejlepším, možná i na samotný vrchol. Samozřejmě, znal jsem předtím neustále omýlané hitovky v rádiích, ať už Doctor, Doctro, nebo Lights Out, nikdy mě ale moc nebavily, připadaly mi až příliš obyčejné, nudné a tudíž jsem o jejich muziku nejevil patřičný zájem.

Kreativita, originalita, obrovské nasazení, zápal a entuziasmus jež přišli s kytarou Michaela Schenkera znamenali pro kapelu výrazný kvalitativní posun vzhůru a všech pět studiových alb vydaných v sedmdesátých letech bylo co se týče míry vyrovnanosti velmi vysoko a neslo kapelu na euforické vlně tvořivosti, zájmu fanoušků i ocenění kritiků, pravda ke konci už to začínalo váznout, ale na hudební stránce věci to nazanechalo stop. To co přišlo poté všichni víme, osobně se domnívám že až comeback deskou Walk on Water postavill znovu Ufo pevně na zem, aby další dvě alba s Michaelem jejich statut mírně naklonili, vykazovali totiž znaky určité únavy a ne zrovna té pravé chuti spolu opět tvořit. Myslím že s příchodem Vinnieho Moora uzrála ta pravá doba na opětovné nastartování a produkci zásadních a silných alb, podobně jako v sedmesátkách.

Vše startuje rázně rytmicky uchopená Oh my- v níž nejen obrazně vyšívá Michael Schenker množství parádních sól, které skladbu nejen spojují, přímo ji utváří. Průzračně čisté klasické kytary nesoucí v sobě odkaz šedesátých let se ozývají během druhé Crystal Light, kde nás Phil Mogg nenechá ani chvíli na pochybách jak kvalitním byl zpěvákem. Pomalu se přibližuje Doktor D.- všichni víme že se jedná o největší hit kapely a najednou musím uznat že to není vůbe špatná věc, pravda, neposlouchám ji vždy, ale také mě už tak nevadí jako kdysi, pohání ji živelná baskytara podepřena dravými bicími. Naopak mezi nejoblíbenější počítám následující Space Child- se svěžím kytarovým motivem a sentimentálním zpěvem. S velkou razancí přichází další hit Rock Botom- opírající se o energický kytarový riff. V druhé půli upoutává především sedmá Time on my Hands, již třetí baladická věc s pohádkovou atmosférou, vyprávěná pomocí Schenkerovi klasické kytary. Track pod číslem devět v sobě ukrývá mistrovský instrumentální kus, jehož dojemná nálada a citlivý výraz vhání posluchači slzy do očí. Kapela se loučí další emotivní písní dotvářející onu specifickou a jímavou polohu tohoto alba.

Co říci závěrem? Vzpomenul jsem si na nedávno publikovanou recenzi Thin Lizzy- Nightlife, kde píši o albu, které se odlišuje od následujících svou melancholičtější podobou a orientací skladeb, jež kladou větší důraz na častější používání klasické kytary. A něco podobného vnímám i zde, ne že by tento jev nebyl přítomen i na dalších albech, to ne, jen zdejší atmosféra čerpající z odkazu minulého desetiletí je protknuta sevřenějším, více komorním přístupem.

PS: netuším, kolik se tu nalézá právověrných fanoušků skupiny Ufo, jsou-li ale tací mezi námi, nemají chuť se podobně jako u Rush podělit se o své oblíbence?
Navrhuji pětku nej.
U mě tentokrát bez pořadí-
Phenomenon, No Heavy Petting, Walk on Water, Visitor, a které koli jiné 70-Schenkrovské-třeba Force it- za pořádnou dávku energie.