Reakce na recenzi:

vmagistr - @ 31.01.2015

Na kapelu Thin Lizzy jsem poprvé narazil někdy začátkem roku 2009 tady na progboardu. Přilákala mě tehdy informace o frontmanovi Philu Lynottovi coby jednom z mála hudebníků černé pleti, který se dokázal dlouhodoběji prosadit v rámci hard rockové hudby. Z výběrovky Dedication, kterou jsem si tehdy narychlo stáhnul, mě však zaujalo jen pár skladeb, takže jsem se po jednotlivých studiovkách dál nepídil. Ke kapele jsem se obloukem vrátil až pár let poté, kdy jsem se pro změnu seznamoval s tvorbou Garyho Moora. Když jsem totiž zjistil, že jistou dobu působil i u Thin Lizzy, začala mě tato kapela opět zajímat.

Phila Lynotta si vážím jako vysoce osobitého zpěváka a skladatele - to, že mnohé ze skladeb Thin Lizzy jsou svou melodickou strukturou již po pár vteřinách poslechu naprosto jasně odlišitelné od tvorby jiných rockových kapel té doby, je myslím hlavně jeho zásluha. Druhou z věcí, které si u Thin Lizzy velmi cením, je výtečná souhra jejich kytarového tandemu. Ať už po boku Scotta Gorhama stál Brian Robertson či Gary Moore, vždy byly výsledkem velmi propracované a inspirativní nástrojové party. Nevím, zda některá jiná z ostrovních rockových kapel 70. let dovedla spolupráci dvou kytar na tak vysokou úroveň - napadají mě snad jenom Wishbone Ash.

Studiovka Johnny the Fox byla jedna z prvních desek (hned po "mooreovské" Black Rose), kterou jsem od Thin Lizzy měl možnost poslouchat, a byl jsem z ní tehdy hodně nadšený. Když jsem se v tvorbě kapely začal trošku lépe orientovat, našel jsem si postupně jiné favority (hlavně z let 1977-1979, názvy desek si pozorný čtenář jistě doplní sám), ale k "lišákovi" se vždy jednou za čas rád vracím.

Za největší tahák desky považuji skladbu Don't Believe a Word. Zde přesně platí to, co jsem popisoval v druhém odstavci - famózní kytarová melodika a Lynottův osobitý zpěv stvořily jasný hit, i přes (pro rockovou muziku obvykle zabijácky krátkou) dvouminutovou stopáž. A nejde přitom ani o bůhvíjak tvrdou záležitost, to skladby Johnny, Rocky či Massacre (kde má možnost výrazněji se prosadit i bubeník Brian Downey) vykazují mnohem větší tah na branku. Zvláštní kouzlo má pro mě taky lehce do funky hozená skladba Johnny the Fox Meets Jimmy the Weed - úplně si při ní představuju na jednom pódiu Lynotta s Jimi Hendrixem.

O stupínek klidnější aranži než předešlé jmenované skladby dostala zpěvná pohodovka Fools Gold s kytarovým sólem, které mám z celé desky možná nejradši. Ještě jsem ale nezmínil dvě výborné balady - jak zasněná Sweet Marie, tak ploužák Borderline jsou silnými kousky téhle rockové skládanky. Za slabší skladby považuji Boogie Woogie Dance a Old Flame. Na první jmenované se prý podepsal nedostatek času k jejímu dokončení (použitý riff má sílu, ale melodická stránka tu dost pokulhává), druhá zmíněná mi zase přijde jen jako taková komerční tlačenka na singl.

2. polovina 70. let nebyla hard rocku na Britských ostrovech příliš nakloněna a Thin Lizzy byli jednou z mála tamějších kapel, která v této době dokázala přijít s kvalitními deskami, a drželi tak hard rockovou zástavu vztyčenou - navzdory přesile punku a nové vlny. Johnny the Fox je album, které si sice poslechnu rád, ale při hodnocení v kontextu dalších desek kapely, které znám, jej zase nemůžu vychválit příliš. Ideální by byly tři a půl hvězdičky, na zaokrouhlení nahoru to ale tentokrát necítím. Zůstanu tedy na hodně silných třech - hodnocení "dobré, ale ne zásadní" vnímám jako velmi příhodné.