Thin Lizzy - Johnny the Fox (1976)

Když si chci vytvořit příjemné hudební menu, jednou z jistot po které sáhnu je kapela Thin Lizzy. Pominu li první nevýrazná alba, od desky Nightlife je to přehlídka profesorského rocku a desku Johnny the Fox řadím na čelní pozice, dokonce ji mám raděj, než tolik propíraný Jailbreak. Vím že není bez škraloupu, ale mě dělá její poslech velkou radost.

K těm škraloupům: rozjezd je tuctový, pomalý a nevýrazný, první dvojice vyjimečná opravdu není, ale třetí Borderline je výborná balada a hned po ní, píseň Don't Believe a Word (existuje i její cover, od dnes už úplně zapomenutého projektu lidí z Armored Saint s názvem Life After Death, to jen na okraj)patří mezi moje nejoblíbenější nejen z této desky, ale tvorby T. L. všeobecně. Ve spleti jemné melodiky se moje tělo patřičně rozkmitá a vybruje až po závěrečnou Boogie Woogie Dance. Především na druhé straně lp jsou skvosty v čele s překrásnou Lennonovkou Sweet Marie.

Pohodička, uvolnění, nenucenost a metrák líbezných melodií od dvojice pádelníků Gorham/Robertson a začmoudlý Lynottův vokál navrch, to jsou Thin Lizzy těsně pod vrcholkem.
Půl hvězdy dolů za nemastný začátek, ale rád zaokroulím hore ve jménu oblíbeného lišáka.


reagovat

horyna @ 12.05.2017 13:44:06
Krásný obal zdobí jednu z nejlepších nahrávek Phila Lynotta. Když se kouknu na tracklist, slyším jeho výkřik Johnny the Fox!, sladkou Sweet Marie, plynulou Fools Gold a další. Ročník 76 a Jailbreak i Johnny, obě skvělá alba.

horyna @ 13.05.2017 08:08:42
Když tu vidím Thin Lizzy, neodolal jsem a zkusil si poslechnout i třetí desku následovníků Black Star Rider, zda-li není patrný nějaký kvalitativní posun. První, druhá, třetí deska, všechny mi připadnou stejné, kluci asi používají kopírák a zarytě se drží svého kopyta. Zbytečná investice.

steve @ 15.05.2017 07:02:58
Ta poslední je z té trojky určitě nejlepší, ale srovnávat BSR s Thin Lizzy je bezpředmětné. Jen prozo, že tam hraje jeden člověk?

Na kapelu Thin Lizzy jsem poprvé narazil někdy začátkem roku 2009 tady na progboardu. Přilákala mě tehdy informace o frontmanovi Philu Lynottovi coby jednom z mála hudebníků černé pleti, který se dokázal dlouhodoběji prosadit v rámci hard rockové hudby. Z výběrovky Dedication, kterou jsem si tehdy narychlo stáhnul, mě však zaujalo jen pár skladeb, takže jsem se po jednotlivých studiovkách dál nepídil. Ke kapele jsem se obloukem vrátil až pár let poté, kdy jsem se pro změnu seznamoval s tvorbou Garyho Moora. Když jsem totiž zjistil, že jistou dobu působil i u Thin Lizzy, začala mě tato kapela opět zajímat.

Phila Lynotta si vážím jako vysoce osobitého zpěváka a skladatele - to, že mnohé ze skladeb Thin Lizzy jsou svou melodickou strukturou již po pár vteřinách poslechu naprosto jasně odlišitelné od tvorby jiných rockových kapel té doby, je myslím hlavně jeho zásluha. Druhou z věcí, které si u Thin Lizzy velmi cením, je výtečná souhra jejich kytarového tandemu. Ať už po boku Scotta Gorhama stál Brian Robertson či Gary Moore, vždy byly výsledkem velmi propracované a inspirativní nástrojové party. Nevím, zda některá jiná z ostrovních rockových kapel 70. let dovedla spolupráci dvou kytar na tak vysokou úroveň - napadají mě snad jenom Wishbone Ash.

Studiovka Johnny the Fox byla jedna z prvních desek (hned po "mooreovské" Black Rose), kterou jsem od Thin Lizzy měl možnost poslouchat, a byl jsem z ní tehdy hodně nadšený. Když jsem se v tvorbě kapely začal trošku lépe orientovat, našel jsem si postupně jiné favority (hlavně z let 1977-1979, názvy desek si pozorný čtenář jistě doplní sám), ale k "lišákovi" se vždy jednou za čas rád vracím.

Za největší tahák desky považuji skladbu Don't Believe a Word. Zde přesně platí to, co jsem popisoval v druhém odstavci - famózní kytarová melodika a Lynottův osobitý zpěv stvořily jasný hit, i přes (pro rockovou muziku obvykle zabijácky krátkou) dvouminutovou stopáž. A nejde přitom ani o bůhvíjak tvrdou záležitost, to skladby Johnny, Rocky či Massacre (kde má možnost výrazněji se prosadit i bubeník Brian Downey) vykazují mnohem větší tah na branku. Zvláštní kouzlo má pro mě taky lehce do funky hozená skladba Johnny the Fox Meets Jimmy the Weed - úplně si při ní představuju na jednom pódiu Lynotta s Jimi Hendrixem.

O stupínek klidnější aranži než předešlé jmenované skladby dostala zpěvná pohodovka Fools Gold s kytarovým sólem, které mám z celé desky možná nejradši. Ještě jsem ale nezmínil dvě výborné balady - jak zasněná Sweet Marie, tak ploužák Borderline jsou silnými kousky téhle rockové skládanky. Za slabší skladby považuji Boogie Woogie Dance a Old Flame. Na první jmenované se prý podepsal nedostatek času k jejímu dokončení (použitý riff má sílu, ale melodická stránka tu dost pokulhává), druhá zmíněná mi zase přijde jen jako taková komerční tlačenka na singl.

2. polovina 70. let nebyla hard rocku na Britských ostrovech příliš nakloněna a Thin Lizzy byli jednou z mála tamějších kapel, která v této době dokázala přijít s kvalitními deskami, a drželi tak hard rockovou zástavu vztyčenou - navzdory přesile punku a nové vlny. Johnny the Fox je album, které si sice poslechnu rád, ale při hodnocení v kontextu dalších desek kapely, které znám, jej zase nemůžu vychválit příliš. Ideální by byly tři a půl hvězdičky, na zaokrouhlení nahoru to ale tentokrát necítím. Zůstanu tedy na hodně silných třech - hodnocení "dobré, ale ne zásadní" vnímám jako velmi příhodné.
reagovat

smedo @ 01.02.2015 09:10:53
dobry album, mojej oblubenej kapely. Skladby ako Johnny the fox meets jimmy a Massacre hocikto nezlozi. Don´t believe a word a Johnny, ktorej riff si pozical Durinda, tiez vyborne. S tymi slabsimi skladbami tiez suhlasim

Jarda P @ 01.02.2015 12:51:11
Poslední deska Thin Lizzy, která mi chyběla ve sbírce, jsem si pořídil až jako poslední v řadě (kromě prvních dvou, ty nehodlám pořizovat vůbec). V jejich diskografii průměrná věc, těch špičkových věcí je tam opravdu méně než na ostatních. Ale pořád dobrá věc.

vmagistr @ 01.02.2015 13:09:12
Já se v tvorbě Thin Lizzy vcelku orientuju od Nightlife po Black Rose, z ostatních desek znám jen po pár skladbách nebo vůbec nic.

Jarda P @ 01.02.2015 15:24:13
Doporučuji třetí desku Vagabonds Of The Western World z období, kdy hráli ve třech s Ericem Bellem na kytaru. Je úplně jiná, nekomerční s velice rozmanitými skladbami od irské lidové přes blues až po hard rock. Byla první, kterou jsem od nich měl a dodnes si ji cením jako jednu z nej.

vmagistr @ 01.02.2015 19:21:50
Díky, třeba časem vyzkouším.

b.wolf @ 02.02.2015 13:09:14
Na zmínku o Thin Lizzy jsem narazil kdysi při pročítání sleeve-note k fošně Def Leppard :), tak jsem si řekl, že pár nahrávek zkusím. Tehdy jsem sehnal LP Vagabonds... a posléze Black Rose, dodnes moje nejoblíbenější. Časem jsem sbírku dokompletoval a Johnyho si občas dám. Určitě vydali lepší desky, ale i horší, takže recenze odpovídá. Pro mě je dobré... 3/5