john l - @ 29.08.2016 | #

Thin Lizzy patří k mým nejmilejším uskupením ze sedmé dekády, čiší z nich jednoduchost (neplést s vlezlou kolovrátkovitostí), upřímnost, velký smysl pro melodie i kouzlo osobitosti, to vše vzešlo z hard rockových tradic předešlých let a jako bonus navíc byl přímíchán irský, keltsko-folkový nádych. Vakuový kytarový prostor zaplnil kamarád a profesionál z nejpovolanějších, Gary Moore a společně se Scottem Gorhamem naplnil nůši dalšími překrásnými melodiemi a zavzdal tak příčinu, ke vzniku kultovního pomníku v katalogu těchto jedinečných Irů.

Myslím, že můžu s určitostí napsat, co skladba, to hit. Album se mě zkrátka líbí, působí uvolněně a poslouchá se dočista zlehounka. Vlítneme do něj prchavými melodiemi Do Anything You Want to, pokračuje Toughest Street in Town, má oblíbená v reggae stylu S & M (ta precizní baskytara), Waiting for an Alibi často hraná v rádiích, ale ohraná, nebo snad podlézavá mě nepřijde ani v náhodou. Dál máme smyslně baladickou Sarah s použitím harmoniky a šestá je Got to Give it Up další perfektní číslo s vícehlasy. Malinko zrychlí Get Out of Here, aby romanťárna With Love ukrojila kousky touhy z dívčích srdcí. Vše ukončí tradicionál Roisin Dubh (Black Rose).

Jarda P @ 31.08.2016 06:11:38 | #
První 2 desky Thin Lizzy mi nic neřákají, zato Vagabonds, kterou jsem od nich měl jako první, už je jiné kafe. Eric Bell byl rovněž famoźní kytarista. Když pak přišlo Nightlife, byl jsem překvapen a zároveň nadšen změnou zvuku kapely. Pd té doby není desky, která by se mi od nich nelíbila. Pokud někdo považuje Chinatown a Renegade za slabší, já to vidím opačně. Naopak nejmíň se mi líbí závěrečná T&L. Před lety jsem na nich byl v Praze ještě s Johnem Sykesem a bylo to úžasné. Jakmile změnili název a začali skládat vlastní věci, nic mě z toho nezaujalo.