Thin Lizzy - Black Rose: A Rock Legend (1979)

29.08.2016 john l | #

Thin Lizzy patří k mým nejmilejším uskupením ze sedmé dekády, čiší z nich jednoduchost (neplést s vlezlou kolovrátkovitostí), upřímnost, velký smysl pro melodie i kouzlo osobitosti, to vše vzešlo z hard rockových tradic předešlých let a jako bonus navíc byl přímíchán irský, keltsko-folkový nádych. Vakuový kytarový prostor zaplnil kamarád a profesionál z nejpovolanějších, Gary Moore a společně se Scottem Gorhamem naplnil nůši dalšími překrásnými melodiemi a zavzdal tak příčinu, ke vzniku kultovního pomníku v katalogu těchto jedinečných Irů.

Myslím, že můžu s určitostí napsat, co skladba, to hit. Album se mě zkrátka líbí, působí uvolněně a poslouchá se dočista zlehounka. Vlítneme do něj prchavými melodiemi Do Anything You Want to, pokračuje Toughest Street in Town, má oblíbená v reggae stylu S & M (ta precizní baskytara), Waiting for an Alibi často hraná v rádiích, ale ohraná, nebo snad podlézavá mě nepřijde ani v náhodou. Dál máme smyslně baladickou Sarah s použitím harmoniky a šestá je Got to Give it Up další perfektní číslo s vícehlasy. Malinko zrychlí Get Out of Here, aby romanťárna With Love ukrojila kousky touhy z dívčích srdcí. Vše ukončí tradicionál Roisin Dubh (Black Rose).



reagovat

Voytus @ 30.08.2016 09:00:30
Á, další fanda této party! Jen bych dodal, že pokud jde o "keltské" prvky, tak nejvíc jsou u Thin Lizzy patrné na prvních dvou albech, pak už se skupina poohlíží jinde, na Nightlife po soulu (a pošilhává i po hard rocku), sem tam problesknou funkové rytmy (že ale Brian Downey válí, co? Vždycky mi přišel takovej nedoceněnej mezi všema těma Paicema, Bonhamama a třeba Powellama), přitvrzuje postupně na Fighting, pak teprve následuje série rockových alb, alespoň pro mě završená právě tady, pak už chlapi směřují k měkčí verzi metalu (s čímž samozřejmě nemusí každý souhlasit, třeba to tam slyším jenom já). A ještě jeden rejp: S&M je ovlivněná právě tím funkem, reggae se hraje jinak, nejčastěji s přehozenou lehkou a těžkou dobou, což znamená, že se kopák nehraje na první, ale na druhou dobu, viz, alespoň v té populární scéně, třeba The Police, ale ani u nich to není pravidlem.

kamila @ 30.08.2016 11:10:08
U mě nejlepší deska Thin Lizzy nejen díky S & M, With Love a hlavně křehké Sarah. Škoda jen že s posledníma deskama šla kapela už hodně dolů.

Voytus @ 30.08.2016 12:14:50
Tak Renegade a Chinatown jsou poměrně slabé, ale rozlučka Thunder & Lightning je velmi solidní završení kariéry.

horyna @ 30.08.2016 12:41:17
Raděj mám Nightlife, Johnnyho a Bad R.- to svatá trojice Thin Lizzy. Černá růže je samozřejmě vynikající a pět si plně zaslouží a Renegade například mě nijak nevadí, ubrat 2 písně, je to skvělá deska.

Voytus @ 30.08.2016 13:02:44
Nightlife je skvělej. Jen to chce mít hodně otevřený uši, protože pánové si s žánry moc nelámou hlavu - závěrečnou Dear heart si umím představit třeba i v podání Marvina Gaye nebo Barryho Whitea. Bad Reputation přezdívám Thin Lizzy dle Scotta Gorhama, protože Robertson se natáčení příliš neúčastnil, nicméně se jedná o další silnou položku. No, co dodat, pro mě jedna ze srdcovek, beru je od začátku do konce, byť uznávám, že i oni mají v diskografii pár slabších kusů.

horyna @ 30.08.2016 13:15:12
Voytus: Srdcaře mám rád, u mne sice T. L. v první nej řadě nefigurují, ale vždy když si nějakou nahrávku pustím, cítím velké souznění a pohodová atmosféra se přímo vnucuje. Nightlife a soul, asi jsem si to nikdy neuvědomil, ale něco tam je, jen jsi mi to pomohl pojmenovat,díky :-) Zkoušel jsem i první alba, ale snad, snad trojka, prostě to ještě nebylo ono.
A co tedy říkáš na Black Star Rider?

Voytus @ 30.08.2016 13:47:25
Black Star Riders beru jako zdařilé pokračování, Ricky Warwick si slušně osvojil Lynottův pěvecký styl a je i solidní textař. Navíc klobouk dolů, že do toho šli pod novým jménem, to se jen tak nevidí. Zrovna u nich by mi ani nevadilo, kdyby vydávali pod hlavičkou Thin Lizzy.

Já právě hodně sjíždím i tu černošskou soulovou a funkovou scénu, takže ty vlivy nacházím i poměrně snadno - v harmonických postupech, místy i ve zpěvu. Na dalších albech už tyhle prvky nejsou tak znatelné, holt stočili kormidlo směrem k rockovějšímu vyznění.

horyna @ 30.08.2016 13:55:03
Voytus: první B. S. R. mne moc nedostali a druhé jsem už ani nezkoušel, možná chyba. Jasně, nový název jim prodejní díru asi neudělá, ale sestava je to silná.

Brachu, tak to tě musí oslovovat i tvorba mého miláčka Glenna Hughese? Je to tak? Já ho zbožňuji snad skoro komplet!!!!!!!!!

Voytus @ 30.08.2016 14:15:02
První Black Star se může jevit až příliš líbivý, zkus tu dvojku, tam není všechno až tak hitové, navíc i častěji střídají tempa songů, takže je to alespoň v něčem rozmanitější. Jak prohlásil kámoš ohledně jedničky: "Vona je to vlastně furt jedna písnička - ale strašně dobrá!".

Jo, Hughes mě před lety dostal. Hlavně kvůli tomu, že z toho, co jsem vyčetl, se zdálo, že jde o dávno vyčerpanýho závisláka. No a pak jednou známej v hospodě pouštěl Soul Mover. Jasně, že jsem hned musel zjistit, o co jde. A fakt jsem nečekal Hughese, takže jsem začal jeho tvorbu taky naposlouchávat - je to machr, navíc je v takový hlasový kondici, že vůbec nechápu, jak to dělá. Takže jak sólově, tak s Black Country i jednoalbovkou California Breed samý dobrý desky.

horyna @ 30.08.2016 14:31:13
Jednička mi přišla jednoduchá a sterilní, jaksi se tam ni moc nedělo, chyběli mi zajímavější zvraty, ok po dvojce se mrknu.

Hughes---přesně, válí líp jak za mlada a předčí většinu svých kolegů velice hravě, jeho barva, hlasová síla a životní vitalita je odzbrojující.
K této větě ještě přidám: Takže jak sólově, tak s Black Country i jednoalbovkou California Breed samý dobrý desky. --stařičký párplíky, pomálinku sabaty i moora, něco s Turnerem a hlavně Face the Truth od Johna Noruma. V jednom eshopu jsem viděl desku From Now on, ale zatím jsem couvl. od Feel je to těžký kalibr.

Jarda P @ 31.08.2016 06:11:38
První 2 desky Thin Lizzy mi nic neřákají, zato Vagabonds, kterou jsem od nich měl jako první, už je jiné kafe. Eric Bell byl rovněž famoźní kytarista. Když pak přišlo Nightlife, byl jsem překvapen a zároveň nadšen změnou zvuku kapely. Pd té doby není desky, která by se mi od nich nelíbila. Pokud někdo považuje Chinatown a Renegade za slabší, já to vidím opačně. Naopak nejmíň se mi líbí závěrečná T&L. Před lety jsem na nich byl v Praze ještě s Johnem Sykesem a bylo to úžasné. Jakmile změnili název a začali skládat vlastní věci, nic mě z toho nezaujalo.

Voytus @ 31.08.2016 08:44:12
Horyna: Já se u Hughese soustředil jen na novější tvorbu (když pominu Trapeze, Deep Purple a Black Sabbath), i tak jsem neslyšel zdaleka všechno, mám u něj co dohánět.

JardaP: Já se do těch prvních dvou dostával poměrně dlouho, protože první, co jsem od nich měl, bylo Live & Dangerous (jedno z mých vůbec prvních setkání s rockovou hudbou), o něco později právě Black Rose. Takže mi to, co bylo předtím, přišlo nejdříve hrozně nezáživné, viz porovnání studiové podoby písní z Live & Dangerous - oni mají ty studiovky zvukově poměrně nevýrazné, není to takový nářez, jako obvykle hrad rock bývá. Možná byla i moje chyba je vnímat jen jako hard rockovou skupinu, takže jsem ty první alba nedokázal docenit (i když, ono Shades of Blue Orphanage opravdu za moc nestojí). Vagabonds mají skvělý otvírák Mama Nature Said, takhle výrazná věc na prvních dvou chybí.

Stejně zvláštní, jak to slyšíme každý jinak. Ale důležité je, že se nás tady sešlo tolik, kteří jim takhle holdujeme, fakt mi vždycky přišli tak nějak nedocenění.

17.11.2008 Voytus | #

V případě Black rose stačí napsat snad jen to, že je od TL NEJLEPŠÍ. Na neustále se měnícím postu kytaristy se tentokrát objevuje Gary Moore. v sestavě sice už potřetí, ale poprvé na desce. Co je největší předností tohoto alba oproti těm předchozím? ZVUK! Kytary správně řežou, tu elektřinu doslova cítíte všemi smysly. Bicí jsou správně hardrockově nabušené, navíc technicky promakané (třeba part v S&M nebo v závěrečné titulní). Baskytara je často naefektovaná (hlavně flanger).
Do anything you want to je houpavá jízda s dvoukytarovou melodí a poselstvím, že si nemáme nechat kecat do života, protože můžeme cokoli.
Druhá Toughest street in town je typická riffová zasekávačka, Lynottův naléhavý zpěv doprovází v refrénu Scott a Gary (toho nepřeslechnete). Zběsilé kytarové sólo má na svědomí jistě Gary.
V S&M upoutají už zmiňované bicí nedoceněného Briana Downeyho, který si tady střihne i krátké sólo. Dusnou atmosféru podpoří úlisný Lynottův vokál s důrazem na sykavky (ten přízvuk je nezaměnitelný a nenapodobitelný).
Waiting for an alibi je další rychlá jízda s kytarovými dvojhlasy a sbory. Právem oblíbená koncertní záležitost.
Sarah je pomalejší kousek s akustikou. S autorstvím vypomohl Moore (což je znát), též tu zpívá druhý hlas a nechal nám tu moc krásné sólo.
Got to give it up začíná zvolna, pak se rozjede v další riffovou pecku. Text? Název snad vypovídá o všem: "Měl bych toho nechat". Phil věděl, že má neřešitelný problém.
Get out of here ("Vypadni") je další rychlá jízda, hodně umocněná sbory a zatraceně nápaditým kytarovým sólem. Skvěle vystupňovaný závěr, Lynott podává životní výkony.
With love mě zezačátku moc nebrala, dodnes ji mám jako nejslabší song desky, ale nevadí mi.
A co k závěrěčné Roisin Dubh? Část napsal Lynott s Moorem, z větší části je to ale směs irských lidovek, hraných pekelně sehranými kytarami, podtržené skvělou rytmikou (A ten zpěv, to je prostě dokonalý!). Kytarové hraní zde není samoúčelná exhibice, ale naprostý požitek (No jo, je to orgasmus jak prase:-)). V půli se kytary začnou překřikovat, vyměňovat si témata, doplňovat se, zrychlovat, zrychlovat, zrychlovat až....!!! (Tahle pasáž se slovy vyjádřit nedá). Pak skladba zase zklidní, vrací se k původnímu tématu. Fantastický konec.
Radost ze hry, silné chytlavé skladby, sbírka skvělých sól (nikde ani nota navíc), která nenudí, jistá dávka tvrdosti, irské pohody i divokosti (Thin Lizzy nebyli žádní měkouši, takřka na denním pořádku byly nekonečné tahy i rvačky mezi jednotlivými členy) - to je to, co z desky cítím. Black rose se neoposlouchá, rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co na konci 70. let vzniklo, navíc představuje jeden z mostů mezi hard rockem a heavy metalem. A také jsou TL jedni z mála, kteří rozchodili téměř beze ztrát punkovou explozi.
A to není málo.
reagovat

Mohyla @ 26.11.2010 11:04:23
Keď si človek prečíta túto recenziu, už k nej môže dodať akurát - áno!

26.02.2008 Sabbath | #

Pamatuji se,jak kdysi v osmdesátém druhém,v kapse několik málo peněz šmátrám na burze v Praze s očima na vrch hlavy.Nikdy jsem neviděl pohromadě tolik muziky a s nejistou představou chodil od jednoho prodávajícího k druhému.Až pak jsem ji uviděl, v igelitu černou růži.S fošnou pod paží,o dvě stovky lehčí z intru rovnou domů.Zamračený Moor mě nemohl naštvat ba naopak.Sarah se stala moji ukolébavkou a Got To Give It Up a Get Out Of Here moji hymnou.Dnes s nostalgii vzpomínám na úžasný hard rock,který byl jednou z prvních kapek v moři hudby.S odstupem doby jsem zjistil že to sice není jejich nejlepší album,ale skladba Roisin Dubh určitě nejlepší je.
reagovat

Lothian @ 19.11.2008 10:55:09
Já jsem tuhle desku koupil na burze v Letenských sadech o pár let dřív, za 280,- . Už ani nevím, kdy jsem ji po pár letech prodal. Třeba ji máš ty :)

20.09.2007 hejkal | #

Vynikajúca doska z čias, kedy sa už hard rock pomaly uberal smerom k metalu alebo k popu obalenom v kvázimetalovom šate.

Čo skladba, to perla plná melodiky, naliehavého melancholického spevu fenomenálneho Phila, doplnená dvojicou gitaristov, z ktorých minimálne jedného nie je potrebné zvlášť predstavovať (nie, nie je to Scott).
Ak má album slabinu, tak je to skladba Sarah, ktorá mi nesedí, ale to neznamená, že to znižuje celkové hodnotenie.
K najlepším kúskom patria Toughest street in town, Got to give it up, Get out of here, With love a, samozrejme, titulná skladba, ktorú si zamilujú všetci, čo majú radi keltskú hudbu podanú v dvojgitarovom súboji, dopĺňaní, predháňaní a tak ďalej. V záverečnom texte sa mihnú aj názvy predošlých skladieb a dosiek.

Je to klasika a v dobe punku adekvátna odpoveď na to, že aj hard rock vie byť priamočiary, melodický a úžasný.
reagovat