Reakce na recenzi:

Voytus - @ 17.11.2008

V případě Black rose stačí napsat snad jen to, že je od TL NEJLEPŠÍ. Na neustále se měnícím postu kytaristy se tentokrát objevuje Gary Moore. v sestavě sice už potřetí, ale poprvé na desce. Co je největší předností tohoto alba oproti těm předchozím? ZVUK! Kytary správně řežou, tu elektřinu doslova cítíte všemi smysly. Bicí jsou správně hardrockově nabušené, navíc technicky promakané (třeba part v S&M nebo v závěrečné titulní). Baskytara je často naefektovaná (hlavně flanger).
Do anything you want to je houpavá jízda s dvoukytarovou melodí a poselstvím, že si nemáme nechat kecat do života, protože můžeme cokoli.
Druhá Toughest street in town je typická riffová zasekávačka, Lynottův naléhavý zpěv doprovází v refrénu Scott a Gary (toho nepřeslechnete). Zběsilé kytarové sólo má na svědomí jistě Gary.
V S&M upoutají už zmiňované bicí nedoceněného Briana Downeyho, který si tady střihne i krátké sólo. Dusnou atmosféru podpoří úlisný Lynottův vokál s důrazem na sykavky (ten přízvuk je nezaměnitelný a nenapodobitelný).
Waiting for an alibi je další rychlá jízda s kytarovými dvojhlasy a sbory. Právem oblíbená koncertní záležitost.
Sarah je pomalejší kousek s akustikou. S autorstvím vypomohl Moore (což je znát), též tu zpívá druhý hlas a nechal nám tu moc krásné sólo.
Got to give it up začíná zvolna, pak se rozjede v další riffovou pecku. Text? Název snad vypovídá o všem: "Měl bych toho nechat". Phil věděl, že má neřešitelný problém.
Get out of here ("Vypadni") je další rychlá jízda, hodně umocněná sbory a zatraceně nápaditým kytarovým sólem. Skvěle vystupňovaný závěr, Lynott podává životní výkony.
With love mě zezačátku moc nebrala, dodnes ji mám jako nejslabší song desky, ale nevadí mi.
A co k závěrěčné Roisin Dubh? Část napsal Lynott s Moorem, z větší části je to ale směs irských lidovek, hraných pekelně sehranými kytarami, podtržené skvělou rytmikou (A ten zpěv, to je prostě dokonalý!). Kytarové hraní zde není samoúčelná exhibice, ale naprostý požitek (No jo, je to orgasmus jak prase:-)). V půli se kytary začnou překřikovat, vyměňovat si témata, doplňovat se, zrychlovat, zrychlovat, zrychlovat až....!!! (Tahle pasáž se slovy vyjádřit nedá). Pak skladba zase zklidní, vrací se k původnímu tématu. Fantastický konec.
Radost ze hry, silné chytlavé skladby, sbírka skvělých sól (nikde ani nota navíc), která nenudí, jistá dávka tvrdosti, irské pohody i divokosti (Thin Lizzy nebyli žádní měkouši, takřka na denním pořádku byly nekonečné tahy i rvačky mezi jednotlivými členy) - to je to, co z desky cítím. Black rose se neoposlouchá, rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co na konci 70. let vzniklo, navíc představuje jeden z mostů mezi hard rockem a heavy metalem. A také jsou TL jedni z mála, kteří rozchodili téměř beze ztrát punkovou explozi.
A to není málo.