oř - @ 06.06.2017 | #

Kapela King Crimson nikterak výrazně nerozdělovala tábory svých stoupenců dle etap, kterými procházela podobně, jako se to stávalo u spřízněných Yes (Howe/Rabin) nebo Pink Floyd (s/bez Waterse). Lakeovci repsektují wettonovce, v lepším případě i belewovce a s pochopením nemají problém. Takt hraje v případě Frippova ansámblu prim. Občas se ale zapomíná na ještě jedno dvojobdobí, související s deskami Lizard a Islands.

Prvně jmenovaná nahrávka patří dokonce k vůbec nejlepším dílům K. C. a její ojedinělá smyslně jazzová atmosféra posunuje tvorbu kapely do nejrozličnějších sfér. Zlom přišel i ve zvuku - orchestrální aranžmá hrají podstatnou roli ve prospěch alba a změna na postu zpěváka je reprezentována jménem Gordon Haskell. Ten sice nedisponuje Lakeovým citovým nábojem, vlastní tvář má ale určitě. Bizarně protnuté improvizační pasáže jsou také novým prvkem jejich tvorby, mísí se tu instrumentální přepětí, sarkasmus a zvláštní free svět Frippových myšlenkových světů.

Přístupné toto album rozhodně není, ale jeho bohatost posouvá celý spřízněný hudební směr rázně kupředu. Je vlajkovou lodí z té doby a mnohem revolučnějším dílem než leckteré pozdější Wettonovy práce.

ametyst @ 06.06.2017 15:06:14 | #
První deska od King Crimson, kterou jsem kdy slyšel a to ihned po té, co jsem si ji kdysi přinesl z burzy domů. Byla z toho hned láska na první pohled (nebo spíš poslech), kvůli které jsem se i rozhádal s kamarádem, kterého to, narozdíl ode mne, jaksi neoslovilo. Dodnes je to moje neoblíbenější věc, od této kapely.