King Crimson - Lizard (1970)

Jako první se kdysi dostala do mé crimsonovské sbírky deska Red ze druhé fáze kapely, ale i to stačilo na hlubokou lásku. Neposedný génius Robert Fripp se snažil jít úplně jinými cestami než zbytek rockového osazenstva, spojoval nelidsky lehce prvky nejrůznějších stylů. Album Lizard muselo zaujmout už fantastickým obalem, jedním z nejpůsobivějších pohádkových tripů v progresívním směru.

Circus (incl. Entry of the Chameleons) už nemůže z hlediska této perly začít stylověji - propojení Frippovy kytary a elektroniky s perlícím Tippetem. Je tu vřelý Haskellův hlas a rozpálí se mašina upomínající okamžitě dvě první alba. Parádně odstřelující akustické jiskry, klapkové šílenosti a nakonec i ohromující flétna Mela Collinse nás posouvají jinam, na cestu experimentu.

Mezi fanoušky progu notoricky známá Indoor Games s parádní McCullochovou bicí jízdou a krasomalbou Collinsových dechových nástrojů. Haskell zpívá vřele, i když ospale a smutně bizarní text o panence na pohovce a záhadných pokojových hrách. Vskutku čarodějné a temné zároveň. Jsou tu ale strojově přesné Frippovy záseky, mellotronové stěny, druhá půle je neprostupný zmar.

Happy Family začíná drsně a syrově tak, jak dvojka skončila, ostré bicí se jako tlusté liány propojují s Frippovými kytarami a elektonikou. Neskutečně tu řádí za piánem Keith Tippet, Fripp pak dodá jako neúprosný velitel skladbě strašidelný přídech, do kterého se zapojuje i dechový mág Mel Collins. Neuvěřitelné.

Tříminutová miniatura Lady of the Dancing Water přináší pak nádherné akustiky a mellotron, tvořící kouzelnou, snad až hackettovskou náladu. Svěže proudící hudební potok čarokrásným světem karmínového krále.

Přichází pilotní, více než dvacetiminutový titulní kolos. Zvonící kytarové tóny Frippa ostře kontrastují s drsnými výstupy elektroniky a hle - je tu nebeský hlas hostujícího Jona Andersona z Yes, pronášející v hitovém hávu s ohlušujícím mellotronem slavný Sinfieldův text o chytání ještěra, kde bizarně zaznívá odkaz ostrovních pověstí. Bolero - The Peacock´s Tale zahajuje ve zcela odlišném, rajsky klidném odstínu Collins s flétnami. Po předchozí monumentální duševní explozi musí nutně přijít kontemplace. Myslím, že dechový mág podal v KC řadu obdivuhodných výkonů, ale tohle je jedno z elitních vystoupení. Nálada se ale pomalu láme do konstantního neklidu. The Battle of the Glass Tears, sám třídílný monument na jedenáctiminutové ploše, a je skutečnou bitvou bitev. Tajemný úvod (hostují tu i Charig na trubku a Evans na trombón) přináší temnou hudební řeku tvořenou Frippovými kytarami a mellotronem, pak přichází černočerný oceán, kde hlavnímu principálovi sekunduje vedle Collinse i neskutečný Andy McCulloch, bořící vše svými drtícími pařáty. King Crimson na vrcholu experimentu, kde se nebere ohled na nic a tahle našlapaná jednotka nekouká napravo ani nalevo. Po úplné stopce se rozjede opět šílený Fripp se svými unikátními postupy, naprostý chaos stupňují i pološílené dechové nájezdy. Závěr je rytmicky temný, syrový a drtící, nářek a pláč po bitevním masakru...

Big Top nás zvedne aspoň trochu nad zem, zničené, rozdupané a nervově zcela vydrancované. Velebný kytarově-mellotronový závěr s akustickým oparem pomalu odeznívá...
jen šrámy zůstaly.

Na závěr je nutno říct, že vedle Frippa je Lizard zejména pomníkem pianisty Keitha Tippeta, jehož divotvorný jazzový klavír se na albu podepsala přímo památným způsobem. Zvláštní, soumračná, ospalá, bizarní a rozostřená nálada je i v intencích progresívního rocku naprostým unikátem. Výjimečné autorské hudební propojení s malebnou, ale i bizarní poezií Petera Sinfielda.


reagovat

Martin H @ 08.06.2017 17:22:59
Právě se nacházím v období seznamování se s dílem King Crimson. Nalákán kladnými ohlasy tady na Progboardu si pořizuji jednotlivé desky bez předchozího detailního poslechu. Postupuji chronologicky a na řadě je album Lizard. Po přečtení této recenze se na desku těším ještě víc. Easy, pěkná práce.

EasyRocker @ 08.06.2017 17:24:39
Martin H: díky moc a nezbývá než popřát opravdu silné zážitky z téhle desky. Dělá mi radost už skoro 15 let... :)

Snake @ 09.06.2017 09:22:27
EasyRocker - já už jsem se k albu vyjádřil měrou dostatečnou, ale tvoje recka se mi líbí. Nedalo mi to a Lizarda vrazil do přehrávače. Ta pauza byla opravdu dlouhá a tak si to výborné album, s excelentní produkcí a zvukem, užívám.

EasyRocker @ 09.06.2017 09:47:25
Snake: dobrý lizardovský oběd :-)

Balů @ 10.09.2017 10:15:54
Je to zvláštní.
Desku znám téměř od jejího vzniku, ale nikdy jsem ji moc neposlouchal.
Až poslední rok jsem jí přišel na chuť a teď si ji opravdu užívám
Je úžasná.

Kapela King Crimson nikterak výrazně nerozdělovala tábory svých stoupenců dle etap, kterými procházela podobně, jako se to stávalo u spřízněných Yes (Howe/Rabin) nebo Pink Floyd (s/bez Waterse). Lakeovci repsektují wettonovce, v lepším případě i belewovce a s pochopením nemají problém. Takt hraje v případě Frippova ansámblu prim. Občas se ale zapomíná na ještě jedno dvojobdobí, související s deskami Lizard a Islands.

Prvně jmenovaná nahrávka patří dokonce k vůbec nejlepším dílům K. C. a její ojedinělá smyslně jazzová atmosféra posunuje tvorbu kapely do nejrozličnějších sfér. Zlom přišel i ve zvuku - orchestrální aranžmá hrají podstatnou roli ve prospěch alba a změna na postu zpěváka je reprezentována jménem Gordon Haskell. Ten sice nedisponuje Lakeovým citovým nábojem, vlastní tvář má ale určitě. Bizarně protnuté improvizační pasáže jsou také novým prvkem jejich tvorby, mísí se tu instrumentální přepětí, sarkasmus a zvláštní free svět Frippových myšlenkových světů.

Přístupné toto album rozhodně není, ale jeho bohatost posouvá celý spřízněný hudební směr rázně kupředu. Je vlajkovou lodí z té doby a mnohem revolučnějším dílem než leckteré pozdější Wettonovy práce.
reagovat

EasyRocker @ 06.06.2017 11:30:57
Božská hudba, hlavně když se na ni člověk správně naladí - jinak může i ublížit. Taky se na ně chystám, díky za recenzi :-)

ametyst @ 06.06.2017 15:06:14
První deska od King Crimson, kterou jsem kdy slyšel a to ihned po té, co jsem si ji kdysi přinesl z burzy domů. Byla z toho hned láska na první pohled (nebo spíš poslech), kvůli které jsem se i rozhádal s kamarádem, kterého to, narozdíl ode mne, jaksi neoslovilo. Dodnes je to moje neoblíbenější věc, od této kapely.

luk63 @ 07.06.2017 13:20:50
Moje nejoblíbenější album od KC

lover-of-music @ 07.06.2017 15:55:17
King Crimson - kapela, kterou uznávám a jejich první album už teď považuji za opravdový monument. Ovšem na tomhle albu se mi líbí asi jenom část písně Lizard, kde zpívá Jon Anderson z Yes.

Personální krasohled King Crimson se na třetím albu opět o něco pootočil. Na svých místech zůstali Collins s Tippettem, bratry Gilesovy u rytmiky ovšem nahradili Andy McCulloch (bicí) a Gordon Haskell, který se chopil jak baskytary, tak i většiny vokálů. Výrazně posílily jazzové elementy, barvy Frippových kytarových i syntezátorových partů potemněly a zhrubly a celkově je toto album experimentálnější a hůře stravitelnější, než první dvě.

Hned úvodní Cirkus obsahuje znepokojivé až hororové instrumentální pasáže, s nimiž Haskellova pěvecká linka svádí nerovný boj. Houštinou pochroumaných rytmů a zvuků se melodie ztěžka prodírá i v následující Indoor Games, ještě ztřeštěnější je groteskní reflexe rozpadu Beatles s názvem Happy Family, kde rozevláté elektrické piáno a flétnu rozmetávají osudové, uširvoucí kytarové akordy. Nervní atmosféru ukonejší až v závěru první poloviny akustická Lady of the Dancing Water navazující na křehkou zasněnost Cadence and Cascade z minulé desky.

Ten nejlíbívější okamžik ovšem přichází teprve nyní, stojí ale za to. Prince Rupert Awakes je jakousi první větou rozsáhlé skladby Lizard, která vyplňuje celou druhou stranu LP, u mikrofonu se v ní střídá Haskell s hostujícím Jonem Andersonem z Yes a její melodie je z rodu těch, které celý den nevyženete z hlavy. Na její vznešené kráse nemění nic ani narušitelské výpady mellotronu. Druhá část titulního kusu Bolero - The Peacock's Tale nejprve rozvíjí předchozí melodii v lyrických variacích, postupně ale dechy a piáno přecházejí do čím dál energičtějších jazzových synkop. Další oddíl se po krátkém zpívaném úvodu zvrhne do nepřehledného a místy agresivního potýkání různých nástrojů symbolizujícího bitevní vřavu a končí čistým tónem Frippovy kytary nad vzdalujícím se pohřmíváním basy a bicích. Krátký dovětek Big Top pak připomíná jakýsi polámaný flašinet nebo pouťovou kocovinu.

Lizard ve větší míře opouští modely rozpracovávané na předchozích albech, vydává se novými směry a po instrumentální i kompoziční stránce skýtá mnoho zajímavého. Fripp-kytarista směle ohledává masivnější a brutálnější zvukové možnosti svého nástroje a předjímá tak rockovější inkarnaci skupiny s Wettonem a Brufordem. Tady je zatím víc okouzlený jazzem a avantgardou, ale i s těmito inspiracemi nakládá velmi nekonvenčně a objevně. Opomíjené, nesnadné, přesto opět výborné album.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz
reagovat

Snake @ 18.03.2015 09:43:03
Akana, tys hotový romanopisec. Používáš nádherné obraty, tady by každý češtinář ( kam se poděl Cossack ? ) radostí zaplesal - personální krasohled se opět o něco pootočil, houštinou pochroumaných rytmů a zvuků se melodie ztěžka prodírá, polámaný flašinet, pouťová kocovina, atd. Ano ano, album je to velmi nesnadné...

... a já děkuji za velmi pěknou recenzi.

b.wolf @ 18.03.2015 13:44:17
King Crimson jsou skutečně famózním zjevem v rocku a fošna Lizard na tom není jinak. Velmi zdařilá recenze, výborně vystižená hudba tohoto alba, to klobouk dolů, nemá cenu nosit dříví do lesa. 5/5

Akana @ 25.03.2015 08:50:12
Snake: Díky, ale muzika KC k poetičtějšímu vyjadřování strhává sama.

King Crimson do třetice a věru, pro nepřipraveného fanouška není to zrovna jednoduché poslouchání. Aspoň v mém případě to napoprvé skončilo naprostým fiaskem a nebyl jsem daleko od toho, poslat cédéčko otevřeným oknem směrem na jihozápad. Chtělo to pauzu a hlavně trpělivost. Pořád mě k té hudbě cosi přitahovalo, ona s každou další ochutnávkou získávala jasnější a pevnější kontury a nakonec všechno to do sebe zapadlo jak puzzle. Není to sice muzika zrovna ke každodenní konzumaci a na poslech musím být pořád ještě vnitřně připravený, odpočinutý a s jasnou myslí, ale o to víc si jej potom užívám.

Circus ( including Entry of the Chameleons ). Hned na úvod tu máme ony typické Crimsonovské hrátky s dynamikou. Rozvážný začátek skladby je opravdu velmi potichu, volume tak logicky otočíte doprava a vzápětí dostanete ránu jak elektrickým proudem. Na dobu svého vzniku jsou tu podivuhodné zvukové efekty a v instrumentální mezihře krásný výstup mellotronu se saxofonem. Frippova akustická kytara je tu poměrně v popředí a ozývá se střídavě z levého i pravého kanálu. Rytmus je nepokojný a složitý a za bicí soupravou excelentní práci odvádí Andy McCulloch.

Druhou v pořadí - Indoor Games - zahajuje unisono vyhrávající dechová sekce. Motiv je to opravdu chytlavý a skladba od samého začátku působí sevřeným a velice přístupným dojmem. No jo, jenže nebyli by to King Crimson, aby hned nato neotočili o 180 stupňů a v instrumentální masáži nebohého posluchače nezasypali kaskádou free jazzových sól.

Jedna podivnůstka končí a další začíná. Happy Family. Přes efekt prohnaný vokál, melodie připomínající dětskou říkanku, disharmonický, v závěru až kakofonický doprovod. Tady King Crimson opravdu nikoho nešetří a cestu vpřed razí si zásadou proč to dělat jednoduše, když jde to i složitě.

Pro běžného konzumenta nejstravitelnějším soustem je tady balada Lady of The Dancing Water. Akustická pohodička. Bohužel si ale také nelze nevšimnout, že Gordon Haskell není zpěvákem zrovna z nejvyjímečnějších...

Vrcholem alba je bezesporu třiadvacet minut dlouhá a ze čtyř hlavních kousků posbíraná skládačka Lizard. V první strofě Prince Rupert Awakes mile překvapí účast Jona Andersona a nejen jeho zásluhou úvod je to vskutku art rockový. Následující Bolero - The Peacock´s Tale je zcela instrumentální a jedním dechem dodávám, že úžasné. Kouzelně krásnou a podmanivou melodii dechových nástrojů, klavíru a mellotronu vystřídá dixieland a před mýma očima defiluje pohřební průvod v samotném srdci New Orleans. Pan nebožtík relaxuje v dřevěné truhle, na svět dívá se z výšky a kolem všechno to tančí v divokém a barevném reji. Nic netrvá věčně a když všechno ztichne, přesouváme se do části třetí - The Battle of The Glass Tears. Nejprve je tu opět neškolený a trochu nejistý vokál Gordona Haskella, ale atmosféra začíná pomalu houstnout a exploduje v poměrně tvrdé a disonantní instrumentální části. Celé je to velice nelibozvučné, navíc setsakra hlučné a člověk tak dostane znovu pořádně zabrat. V samotném závěru zprava doleva prohučí falešná a stále se zrychlující kolotočářská melodie - Big Top - a šlus.

Myslím si, že ve své době byli King Crimson skutečnými performátory. Zněli a hráli jinak, než drtivá většina konkurence a v porovnání s jinými alby s datem narození 1970 byli na míle vpředu. A nejen po stránce interpretační, ale i zvukové. Je skoro neuvěřitelné, jak svěže, moderně a hlavně skvěle deska i po čtyřiačtyřiceti letech zní...Preference každého z nás můžou se lišit, osobně album Lizard stavím mezi debut a In The Wake of Poseidon. S lehkým zaváháním čtyři hvězdičky.


reagovat

zdenek2512 @ 16.04.2014 09:12:00
Prvních sedm studiových alb King Crimson je pro mě za maximum. Trochu slabší je pro mě Starless & The Bible Black, ale i to je proti ostatním deskám té doby špička. Tvorba téhle kapely byla ve srovnání s ostatními kapelami hodně nadčasová. Díky za pěknou a čtivou recenzi.

honanek @ 16.04.2014 09:59:08
Dobrá recenze,haďák to napsal pravdivě s pocitem jistého zadostiučinění ke kapele.Jen tak dál!

PaloM @ 16.04.2014 10:49:24
Snake, potešil si ma, rád so to čítal. Album som komentoval nižšie, pri Zdenkovej recenzii.
Iba sa chcem spýtať, ktorú verziu počúvaš - staršiu alebo Wilsonov remix (40th Anniversary)?

Snake @ 16.04.2014 20:44:51
Děkuji za zpětnou vazbu. V budoucnu chtěl bych připojit několik vět i k následujícímu albu Islands, anžto mám ho moc rád.
Palo, koupil jsem si 30th Anniversary Edition. Je to hdcd, datum reedice 2004.

PaloM @ 17.04.2014 03:56:39
Ja mám tiež tú celú edíciu r.2004-5, okrem live albumov.

Album Lizard od King Crimson považuji za velmi důležitý milník tvorby téhle progresivní rockové kapely a jen nesnadno se mi stanoví priority, kterými bych ho odlišil od předešlých dvou opusů. Samozřejmě jsou zde analogie z předešlými postupy, ale nelze o nich hovořit jednoznačně. Robert Fripp v dané době už jednoznačný principál kapely sem vpustil výraznější prvky jazzu a soudobé vážné hudby.
King Crimson opět změnili sestavu. Fripp ve snaze udržet progresivní koncepci si příliš hlavu nedělal z toho, aby kapela držela pohromadě lidsky a kamarádsky, ale šlo mu o pracovní výsledek. To že jeho ješitnost, umanutost a nadřazenost nebyla každému po chuti, o tom se víceméně ví a tak hovořit o nějakém překvapení není úplně namístě. Z realizačního týmu zůstal textař-básník a vizionář Peter Sinfield a jako legitimní člen jenom flétnista a saxofonista Mel Collins. Angažován byl nový bubeník Andy McCulloch a na předešlém albu hostující zpěvák Gordon Haskell získal stálý post, ale dostal na starost i baskytaru. Další přítomní hudebníci byli „jenom“ hosty, ale důležitým způsobem dotvářeli sound alba.
Obal alba přitahoval pohádkovým motivem s kaligrafickými iniciálkami, který se nedal přehlédnout.
Zase mi chvíli trvalo, než jsem na album dosáhl, takže to nebylo v době vzniku, ale o řadu let později a možná to bylo dobře, protože v patnácti letech bych toto album vstřebával dost obtížně. Ale už řadu let patří do mého crimsonovského kompletu sedmdesátých let a v případě potřeby vzdálit se stresům, tlakům doby a voláním po vzpomínkách se k albu rád vracím….


CIRKUS including ENTRY OF THE CHAMELEONS – posmutnělý hlas zpěváka a klavírní téma přichází z dálky, připomíná mi raného Gabriela v počátečních Genesis, ale hudba jde jinam. Vykazuje crimsonovské postupy svého leadera Frippa. Ten hraje vynikající zrychlené party na akustickou kytaru a přitom navíc obsluhuje ortelný sound vrčivého mellotronu. McCulloch je technicky výtečný bubeník, ale není hlavní tahounem skladby. Kompozice je utvářena progresivní impresí, ale i jazzem Collinse střídajícího flétnu se saxofonem. Z pozadí slyším přitlumené varhany, do které se vlévá jako horká láva mellotron, dunivé méně čitelné basy a přesné bubenické rytmické proměny. Místy jako bychom vstoupily do horroru a tajemných podzemních jeskyní. Vstup chameleonů začíná abstrahovat pomocí instrumentace celkové pojetí v „chameleonizaci“ jednotlivých nástrojů a aranžmá. Myslím, že je to geniální vyjádření….

INDOOR GAMES – další skladba se posouvá více do jazzu. Jiného jazzu než představovala alba Milese Davise nebo třeba některých alb Franka Zappy. Rockovou sevřenost znamenají akcentované tříakordové proměny, ale pak se zase vracíme prostřednictvím dechů do kreativních jazzových poloh. Haskellův hlas má svoje napětí a přesvědčivost, ale pocitově je mi Lake určitě bližší, čímž Haskellovu roli v King Crimson nijak nesnižuji. Instrumentální mezihra má schopnost rozvibrovat, třebaže o nějakých melodických postupech se tady hovoří dost těžko. Akordická hra v oktávách na kytaru ukazuje další Frippovy přednosti. Saxofony vytvářejí propojování nervozity s uvolnění a skladba se pohybuje v těžko vyzpytatelných postupech. Odvážná kompozice zakončená šíleným chechtotem hysterického typu, který mi vždycky tak trochu nahání strach….

HAPPY FAMILY – výborný nástup v progrockovém modelu, který se ale vzápětí promění v téměř freejazzové postupy a střídání flétny a elektrického piana nás dostávají do zvláštních hudebních útvarů. Rocková identita je polozasunuta, ale v momentě, když byste získali pocit, že je toho jazzového prokreslování mnoho, tak se přihlásí. Collins ovšem výtečně pracuje s flétnou a Tippet s elektrickým pianem. Není příliš snadné mluvit o srozumitelnosti a koncepčnosti, těch uvolněných nálad a tónových eskapád je zde opravdu hodně, ale zase přicházejí ty tvrdé basové tóny z pozadí s bzučivým generátorem zvuku. Haskell napůl zpívá a napůl deklamuje…. Hodně zvláštní a náročná záležitost…

LADY OF THE DANCING WATER – krásná subtilní balada. Fripp možná vnitřně poučen, že v rámci nějakého zachování vnitřní soudržnosti bude namístě mít na albech alespoň jednu baladu, tuhle koncepci neopustil ani po předešlých I Talk To The Wind a Cadence And Cascade. Haskell zpívá vroucně a s lyrickým nábojem v duchu Grega Lake a vytváří tak iluzi, že Lake zůstal na albu „zachován“. Atmosféra jako v letním parku starého anglického rodového sídla na samotě a už ten název Paní tančících vod, mluví ve prospěch nejen Frippa, ale i básníka Sinfielda. Prolínání melancholické flétny a tlumeného trombonu společně s cembalem přináší se zasněným vokálem malý svátek, který při poslechu vždycky rád a stále prožívám….

LIZARD
a) Prince Rupert Awakes b) Bolero – The Peacock´s Tale
c) The Battle Of Glass Tears
including 1) Dawn Song 2) Last Skirmish 3) Prince Rupert´s Lament
d) Big Top – nejdelší kompozice na albu přináší opět pojetí skladatelské suity, jako ve vážné hudbě. Úvod ovšem patří baladické skladbě, ve které hostuje Jon Anderson z Yes. Skladba má klasicistní prvky, což podmiňuje nejen Tippetův klavír, ale i Frippův mellotron a pochodové tlumené nástupy McCullochových bicích.
Ano, vstupuje i sem Ravelovo Bolero a přináší sem prvky impresionismu, což dokresluje kornet Marka Chariga, hoboj Robina Millera a my se posouváme do zcela odlišných hudebních světů než progresivního nebo vůbec nějakého rocku. Prvky arabské (maurské) hudby mají v sobě cizokrajné aroma, ale Tippet sem vkládá výrazné jazzové prvky na klavír, stejně jako Nick Evans na trombon. Na první poslech zní tohle muzikantské jiskření jako nesourodý hudební slepenec, ale je to pouhé zdání. Všechno je podřízeno přísnému vnitřnímu řádu. V dalších fázích téhle suity se nám Fripp nějak ztrácí, nebo je méně čitelný a prostor je ponechán jazzmanům, aby sem přinesli imprese a kontemplaci. Moc příjemně se poslouchá Collinsova příčná flétna, nad kterou šumí Frippův mellotron a doprovází ho Tippetův klavír. Hymnický patos za použití tympánů a činelů je jakýmsi logickým vyústěním…
Další fáze skladby v něčem může připomínat postupy výtečné sklaby Cat Food, jakoby tohle téma mělo být v jiných proměnách rozvíjeno. V každém případě si myslím, že se místy na albu dostali King Crimson dál než v dané době třeba Soft Machine, ale nechtěl bych, aby to znělo absolutně. Impresivní nálady se prolínají s tajemným hukotem, údery tympánů a vzdáleným kvílením Frippovy kytary s aplikací jeho originálních přídavných efektů. Náhle sem vstoupí jako téma z romantismu s téměř kolotočovou atmosférou výměny tónů a prapodivných zvukových destrukcí ohýbaných na studiové technice. Odvážný předem nic neprozrazující záměr v poněkud záhadné koncepci….

V každém případě je album Lizard velmi závažné a prokomponované dílo, které ale zjevně na první poslech každému nesedne. Kdo uvykl poslouchat moderní jazz a articifiální hudbu, určitě získá náskok před ostatními, jak se k takovému projektu postavit. Přiznám se, že po prvním poslechu jsem ucítil silné vibrace, ale akceptování tohoto alba nebylo po prvním poslechu tak zcela jednoznačné, jako u dvou předešlých alb. Taky vyvážení soundu se mi zdálo jakoby nepoučené z předešlých alb, ale model mellotronových vln a rychlých bubenických breaků zde zůstává připraven a vstupuje sem dravými nástupy.
Tvrdohlavý Fripp stál na přelomu šedesátých a sedmdesátých let na rozhoupané lodi v moři nejistot, ale udržel svou linii a dodnes nám nabízí k poslechu mimořádné dílo. Pocitově mi sice sedí předešlá dvě alba o něco víc, ale tady hodnotím i další posouvání hranic a s tím spojená rizika, která podle mého názoru vyšla, takže čtyři hvězdičky dát nemohu, ale pět ano.
reagovat

Petr_70 @ 29.08.2012 08:08:15
Úžasné album, které si myslím zůstalo v diskografii skupiny poněkud nedoceněno...
Nejsilněji na mne působí freejazzové postupy v části Bolero titulní skladby - jedny z nejimpozantnějších hudebních momentů, které znám.

Zcela oprávněných 5* pro tohle album i obě předchozí. Na dalších albech skupiny už to tak jednoznačně nevidím (s vyjímkou RED).

Petr Gratias @ 29.08.2012 11:37:54
Zdravím, Petře.... LIZARD má v diskografii King Crimson tak trochu zvláštní postavení.
Hodně lidí ho vnímá jako nejprogresivnější počin kapely, ale hodně lidí ho odmítá právě tím přísunem
výrazných a odvážných jazzových pasáží, které nejsou pro každého stravitelné...
Je to ale vynikající album, ale asi chce k jeho poslechu vnitřně dozrát. Frnka Zappu a Milese Davise také spousta lidí nemůže strávit a nechápou, co na tom odborní kritici a náročnější hudební posluchači vidí (slyší)....
Já mám trochu problém s albem EARTHBOUND, které je strašně syrové, zvukově nevyvážené a místy až vztekle agresivní..... Ve srovnání s albem USA (live) jsem mu přes veškerý obdiv ke King Crimson nepřivykl. USA (live) je ale jiná káva!
Zdravím a díky za postřeh!

Z albumov, ktoré som mal možnosť počúvať od skupiny King Crimson, to bol práve Lizard, ktorý ma zaujal najviac z prvej várky albumovej nádielky. Už titulná Cirkus sa môže pochváliť skvelou atmosférou a výbornými inštrumentálnymi vsuvkami. Druhá Indoor Games sa nesie v trocha rozšafnejšom štýle, čo rozhodne nie je na škodu.V poradí tretia skladba Happy Family ako keby nadväzovala na atmosféru predošlej Indoor Games. Gordon Haskell spieva v týchto dvoch skladbách akoby zelektrizovaným hlasom, čo im dodáva väčšiu naliehavosť. Nasleduje pomalá odpočinková Lady of the Dancing Water. Pripomína jemné skladby z predošlých albumov, akými boli I Talk to the Wind alebo Cadence and Cascade. Posledná nemenej nápaditá 23 minútová skladba, rozdelená na 4 časti, je epickým ukončením albumu, s plným využitím dychových nástrojov.
Album Lizard je podľa môjho názoru jeden z najlepších počinov nielen od skupiny King Crimson ale aj v histórii progresívneho rocku.
reagovat

luk63 @ 05.04.2010 17:53:28
Lizard je pro mě asi vrchol tvorby King Crimson v 70. letech (a možná i celkově). Zdá se mi taková "nejbarevnější" a nejzábavnější. Ale ty ostatní jsou taky pecky a těžko bych z nich sestavoval svůj soukromý žebříček podle kvality či oblíbenosti.

Album Lizard mi prišiel omnoho náročnejší v porovnaní s predchádzajúcimi počinmi. Zrejme preto som si k nemu hľadal dlho cestu. Navyše som sa bál Gordona Haskella ako speváka, pretože nevedel som si to predstaviť bez Lakea. Ale, ako bolo spomenuté, King Crimson mali veľké šťastie na spievajúcich basistov. Takže prvé štyri skladby mi splývajú do zaujímavého oparu, ktorý sa mi najprv moc nepáčil, ale postupne som tomu prišiel na chuť a musím uznať, je to pekná muzika. Ale vrcholom albumu je pre mňa vyše 23 minútová suita Lizard. Od začiatku až do konca je to jedna nádherná vec plná krásnych pasáží a je mi ťažko označiť tú najkrajšiu časť. Ale myslím si, že úvodná časť Prince Rupert awakes spievaná Jonom Andersonom z Yes ňou asi bude. Pretože vždy ma únáša niekam preč. Takže Lizard je album už o niečom inom ako prvé dva, ale kvalita ostáva nezmenená.
reagovat

Zajímavé hodně stylizované album. Kromě vašich názorů jak je toto album super sem našel hodně negativní recenzi na tohle album. Doporučuji přečíst. >> odkaz S některýma názorama lze souhlasit sjinýma ne. Ale nejvíc mě dostala věta, že tahle hudba je dobrá leda tak pro cirkus což bylo u autora recenze velké mínus, ale mě se teda myšlenka na tuhle cirkusovou hudbu líbí.
reagovat

King Crimson bez Lakeovho spevu?

Tretí album skupiny začína skladbou Circus, ktorá patrí k tomu najlepšiemu, čo zložila. Spev Haskella je v podstate recitál, ale sedí. Na In the wake of Poseidon bol ale jeho prejav podstatne presvedčivejší. Asi preto, že nemusel hrať basu. Zvláštna rozprávková atmosféra evokujúca večer pred kataklizmou, nemám slov. A nálada džezovo neviazanej rozprávkovosti pokračuje aj v Indoor games, ktorá má dosť spoločného s free polohou Cat food z In the wake. Happy family má parádny rockový úvod, ale free džez napokon skladbu ovládne, Tippetov klavír je nezameniteľný. Lady of the dancing water je charakteristická jemnou polohou a opäť z nej mám pocit rozprávky, kde sa po hradnom parku prechádza princezná a sníva o princovi na bielom koni. A tým končí takzvaná strana A.

Strana B je na samostatnú úvahu. Lizard čnie vysoko medzi monumentálnymi celostranovými kompozíciami celého art rocku. Od King Crimson je to až netypická vec, dosiaľ a ani dlho potom sa takéto čosi na ich albumoch nevyskytuje. Yesovský spevák sa do úvodného motívu hodí tak veľmi, až za tým badať skladateľský zámer. Melodika ovláda éter, poslucháča opantáva pocit niečoho magického. A tento stav trvá až do trištvrte kompozície, keď nastúpi rozhodujúca ťažká a depresívna scenéria. Prásk, človek sa podvedome prihrbí v kresle, ťarcha závažnosti ho gniavi, márne pátram v pamäti, ktorá ďalšia skupina pracuje tak efektívne v oblasti vyvolávania napätia. A až všetko napokon utíchne, ozve sa cirkusová Big top, ale je v nej zvláštna disharmonická nálada, ktorá aj na krátkej ploche končí dielo skôr s otáznikmi než bodkami, o nepokoji ani nehovoriac.

Plusom tohto albumu je aj človek menom Andy McCulloch, čo je neskutočne talentovaný a zdatný bubeník, o ktorom sa neprávom nikde moc nepíše. A tak je toto moje (ďalšie) najobľúbenejšie album vrcholom toho, čo od hudby očakávam.

reagovat

Voytus @ 05.04.2009 18:11:40
Mě vždycky dostane ta kombinace bolera a dixielandu v půli titulní skladby. Jinak samozřejmě jedna z nejlepších a nejsilnějších desek King Crimson, zamlouvá se mi, že vlastně z prvního období existence kapely přináší každé album něco nového.

Třetí deska King Crimson představuje v porovnání se dvěma prvními alby výrazný stylový posun. Byla nahrána po první velké výměně členů a při jeho realizaci se sešel dostatek výrazných muzikantských osobností, což napomohlo k tomu, že album "Lizard" je podle mého názoru jedním ze zvukově a koncepčně nejbohatších děl King Crimson. Možná se v té době kapela nacházela v období personální krize, na hodnotě alba "Lizard" to však není vůbec vidět, spíš naopak. Art rockové postupy se zde setkávají s až free jazzově bizardními improvizačními pasážemi, čemuž přispěl významně pianista Keith Tippett a bohaté využití dechových nástrojů. Robert Fripp na albu ustupuje tak trochu do pozadí a jeho kytaru často nahrazuje mellotron.

Album začíná skvělou, i když v kontextu jiných slavných skladeb King Crimson trochu opomíjenou skladbou 'Cirkus', ve které se představí naléhavý vokál Gordona Haskella střídající se s mellotronovými pasážemi doprovázenými hobojem. Mellotronové mezihry dávají připomenout skladbu 'Devil's Triangle' z alba "In The Wake of Poseidon", s tím rozdílem, že v písni 'Cirkus' jsou mnohem působivější. Temnou náladu skladby umocňuje nádherně surrealistický text Petera Sinfielada vypráví o šíleném cirkusovém představení.

Ve skladbě 'Indoor Games' nalezly spojení jazzové, symfonické a funky postupy. Haskellův zpěv přispívá k ironické náladě skladby. Uprostřed 'Indoor Games' je zajímavá instrumentální pasáž, ve které spolu svádějí boj jednotlivé dechové nástroje s kytarou a klávesy za jemného doprovodu basy a bicích. I při neklidné náladě této skladby jde spíš o zklidnění před třetí 'Happy Family', asi nejavantgardnější sklabou alba "Lizard". Vcelku jednoduchá základní melodie písně je doprovázena freejazovým pianem Keitha Tippeta, tyto dvě linky jako by byly nahrány zvlášť a teprve později spojeny v jednu skladbu. Haskellův zpěv je obohacen o různé efekty a zkreslení. Náhodnému posluchači tak může píseň 'Happy Family', připomínající trochu 'Cat Food' z druhého alba, znít jako kakofonie. Sarkastický text je parodií na rozpad Beatles.

Po této těžké hudební náloži přichází zklidnění v podobě jemné a pomalé skladby 'Lady of the Dancing Water', podobná například 'Cadence...' z "Poseidona", působí trochu jako zbytečná vycpávka a klidně bych si bez ní dokázal album "Lizard" představit. Po podobných lyrických skladbách z prvních dvou alb jen tato píseň obtěžuje posluchače pocitem déja vu.

Vrcholem alba je titulní kompozice 'Lizard' trvající přes 23 minut a vyprávějící pohádkový příběh o princi Rupertovi a jeho boji s obří ještěrkou. Úvodní část, 'Prince Rupert Awakes', kterou nazpíval Jon Anderson z Yes, je klasickou art rockovou skladbou, ve které se střídají jemné lyrické sloky s melodickým refrénem.

Album "Lizard" je jedním z nejméně přístupným dílem z celé tvorby King Crimson. Jeho stylová bohatost a rozmanitost je pravděpodobně důvodem, proč na něj mají posluchači tak rozporuplné a vyhraněné názory. Zatímco jedni jej pokládají za mistrovský kousek a libují si při freejazzových kreacích a jejich spojení s progresivním rockem, jiní jej považují za chaotické a nudné a neprávem jej opomíjejí. Podle mého názoru to není album, kterým by měl posluchač, toužící po obsáhnutí celé tvorby King Crimson, začínat. Jeho kvality se projeví až po několikerém poslechu. Je to však plnohodnotné album, které je důležitým mezníkem v kariéře King Crimson, představuje posun od klasického progresivního rocku začátku 70. let k experimentálnějším postupům, které kapela upřednostňovala například v období alba "Starless".

Luboš Zálom >> odkaz (převzato se souhlasem autora)
reagovat

Tak tohle album rozhodně zlomové je, jako budou zlomové další všechny ze "staršího období" Svou koncepcí dlouhých, propracovaných až džezových skladeb.Je to deska, kterou musíte opravdu Poslouchat.Tedy nic jiného nedělat.Jen si sednout a mlčet.Robert Fripp skutečně exceluje! Co ten chlap vždycky nevymyslí?!
reagovat

Ano, ano, zde musím souhlasit s Honzou Říhou, není to tolik "frippovské", mám přesně stejný pocit, že Roberta malinko cákla spolupráce právě s Hammillem na 2 VanderGráfovských peckách, kde je jeho herní výraz měkčí a méně ostrý a mě osobně velmi sympatický.
Album jinak skvělé - velmi žánrově pestré.
reagovat

opravdu znatelná změna oproti minulým deskám, je daleko propracovanější a na nápady bohatější. už úvodní cirkus ukazuje ýe nám king crimson vyrostli i hodně po hráčské a hlavně skladatelské stránce... indoor games s hodně chytůavým refrénem je hodně odlišná, což je jen dobře. happy family může znít občas jako kakofonie, ale po několika poslších se z ní vyklube psychedelická nádhera. lady od the dancing water je jen uklidnění před závěrečnou, více než dvaceti tří minutovou, titulní lizard, která je ukázkou toho jak lze prakticky ryze instrumenálními plochami zaujmout posluchače... s dalším a dalším poslechem se v ní dají nalézat stále nové a nové motivy, kterých ste si předtím třeba vůbec nevšimli, nebo si je neuvědomili, přestože king crimson natočili ještě znatelně lepší, ucelenější a vyzrálejší desky, dávám 5 odů, protože tohle je to zásadní album...
reagovat

První (z mnohých) větší změna stylu King Crimson přichází na tomto albu. Objevují se prvky jazzu, skoro free jazzu, nové nástrojové obsazení (především dechy) a s tím i nový ztřeštěnější zvuk, především v prvních třech skladbách, z nichž ta nejlepší, Cirkus, patří podle mně k vrcholu toho, co Crimsoni natočili. Lady Of The Dancing Water pokračuje ve stylu Cadence And Cascade a předehrou k suitě Lizard. Úvodní "písňová" část je velmi dobrá, jakkoli nemusím hlas Jona Andersona, zbytek je instrumentální s přehršlem motivů.
reagovat

tohle je tak bohatý, tak barevný album, já ho prostě miluju... je fajn, že toto i následující album je malinko "odfrippovštělé", protože Fripp pomáhal v té době Hammillovi na jeho albu i na dvou albech Van der graaf generator, kde mimochodem odvedl-jak jinak-skvělou práci
reagovat

Mam tuhle desku rad. Neni sice prelomova, ale je to vrchol stylu nacrtnuteho na prvnim albu. Vzdycky mi pripada ze to hrajou nejaci silenci co utekly z psychiatrie a az po mnoha poslechnutich jsem zjistil ze ty skladby preci jen maji hlavu a patu. Gordon Haskell, opet excelentni basak a zpevak jak uz je u Crimsonu dobrym zvykem, predvadi presne to o cem je uvodni song Cirkus. Je to osobity smutny a vesely klaun a kolem nej poletuji akrobati na pianu, troubi sloni na trombony a vresti opice na ruzne dechove nastroje. A nad tim vsim principal Fripp s 6 ocasou kockou. Indoor games je paradni ukazka gradace, uvolneni a vyuziti pauz a Happy family je opravdu pekne cakla rodinka se kterou se nudit nebudete. Lady of the dancing water je pro mne trochu zahada, je to jak kdyby si YES na chvilku odskocili na desku KC, ale Jon Anderson zpiva opravdu dobre a je to takove ulkidneni po vsem tom uvodnim silenstvi. Lizard je na muj vkus prilis dlouha skladba. Zpocatku koketuje s jazzem ktery se mi na tehle desce zda trochu nemistny, ale vzapeti se necekane vrati do drazek vylisovanych v prvni pulce LP. Konec dobry, vsechno dobre. Jediny problem je bodove hodnoceni, skoro bych rekl ze KC nemaji desku, ktera by sla pod 4 body :o)
reagovat