King Crimson / Lizard (1970)

Jako první se kdysi dostala do mé crimsonovské sbírky deska Red ze druhé fáze kapely, ale i to stačilo na hlubokou lásku. Neposedný génius Robert Fripp se snažil jít úplně jinými cestami než zbytek rockového osazenstva, spojoval nelidsky lehce prvky nejrůznějších stylů. Album Lizard muselo zaujmout už fantastickým obalem, jedním z nejpůsobivějších pohádkových tripů v progresívním směru.

Circus (incl. Entry of the Chameleons) už nemůže z hlediska této perly začít stylověji - propojení Frippovy kytary a elektroniky s perlícím Tippetem. Je tu vřelý Haskellův hlas a rozpálí se mašina upomínající okamžitě dvě první alba. Parádně odstřelující akustické jiskry, klapkové šílenosti a nakonec i ohromující flétna Mela Collinse nás posouvají jinam, na cestu experimentu.

Mezi fanoušky progu notoricky známá Indoor Games s parádní McCullochovou bicí jízdou a krasomalbou Collinsových dechových nástrojů. Haskell zpívá vřele, i když ospale a smutně bizarní text o panence na pohovce a záhadných pokojových hrách. Vskutku čarodějné a temné zároveň. Jsou tu ale strojově přesné Frippovy záseky, mellotronové stěny, druhá půle je neprostupný zmar.

Happy Family začíná drsně a syrově tak, jak dvojka skončila, ostré bicí se jako tlusté liány propojují s Frippovými kytarami a elektonikou. Neskutečně tu řádí za piánem Keith Tippet, Fripp pak dodá jako neúprosný velitel skladbě strašidelný přídech, do kterého se zapojuje i dechový mág Mel Collins. Neuvěřitelné.

Tříminutová miniatura Lady of the Dancing Water přináší pak nádherné akustiky a mellotron, tvořící kouzelnou, snad až hackettovskou náladu. Svěže proudící hudební potok čarokrásným světem karmínového krále.

Přichází pilotní, více než dvacetiminutový titulní kolos. Zvonící kytarové tóny Frippa ostře kontrastují s drsnými výstupy elektroniky a hle - je tu nebeský hlas hostujícího Jona Andersona z Yes, pronášející v hitovém hávu s ohlušujícím mellotronem slavný Sinfieldův text o chytání ještěra, kde bizarně zaznívá odkaz ostrovních pověstí. Bolero - The Peacock´s Tale zahajuje ve zcela odlišném, rajsky klidném odstínu Collins s flétnami. Po předchozí monumentální duševní explozi musí nutně přijít kontemplace. Myslím, že dechový mág podal v KC řadu obdivuhodných výkonů, ale tohle je jedno z elitních vystoupení. Nálada se ale pomalu láme do konstantního neklidu. The Battle of the Glass Tears, sám třídílný monument na jedenáctiminutové ploše, a je skutečnou bitvou bitev. Tajemný úvod (hostují tu i Charig na trubku a Evans na trombón) přináší temnou hudební řeku tvořenou Frippovými kytarami a mellotronem, pak přichází černočerný oceán, kde hlavnímu principálovi sekunduje vedle Collinse i neskutečný Andy McCulloch, bořící vše svými drtícími pařáty. King Crimson na vrcholu experimentu, kde se nebere ohled na nic a tahle našlapaná jednotka nekouká napravo ani nalevo. Po úplné stopce se rozjede opět šílený Fripp se svými unikátními postupy, naprostý chaos stupňují i pološílené dechové nájezdy. Závěr je rytmicky temný, syrový a drtící, nářek a pláč po bitevním masakru...

Big Top nás zvedne aspoň trochu nad zem, zničené, rozdupané a nervově zcela vydrancované. Velebný kytarově-mellotronový závěr s akustickým oparem pomalu odeznívá...
jen šrámy zůstaly.

Na závěr je nutno říct, že vedle Frippa je Lizard zejména pomníkem pianisty Keitha Tippeta, jehož divotvorný jazzový klavír se na albu podepsala přímo památným způsobem. Zvláštní, soumračná, ospalá, bizarní a rozostřená nálada je i v intencích progresívního rocku naprostým unikátem. Výjimečné autorské hudební propojení s malebnou, ale i bizarní poezií Petera Sinfielda.

» ostatní recenze alba King Crimson - Lizard
» popis a diskografie skupiny King Crimson