King Crimson / Lizard (1970)

Album Lizard od King Crimson považuji za velmi důležitý milník tvorby téhle progresivní rockové kapely a jen nesnadno se mi stanoví priority, kterými bych ho odlišil od předešlých dvou opusů. Samozřejmě jsou zde analogie z předešlými postupy, ale nelze o nich hovořit jednoznačně. Robert Fripp v dané době už jednoznačný principál kapely sem vpustil výraznější prvky jazzu a soudobé vážné hudby.
King Crimson opět změnili sestavu. Fripp ve snaze udržet progresivní koncepci si příliš hlavu nedělal z toho, aby kapela držela pohromadě lidsky a kamarádsky, ale šlo mu o pracovní výsledek. To že jeho ješitnost, umanutost a nadřazenost nebyla každému po chuti, o tom se víceméně ví a tak hovořit o nějakém překvapení není úplně namístě. Z realizačního týmu zůstal textař-básník a vizionář Peter Sinfield a jako legitimní člen jenom flétnista a saxofonista Mel Collins. Angažován byl nový bubeník Andy McCulloch a na předešlém albu hostující zpěvák Gordon Haskell získal stálý post, ale dostal na starost i baskytaru. Další přítomní hudebníci byli „jenom“ hosty, ale důležitým způsobem dotvářeli sound alba.
Obal alba přitahoval pohádkovým motivem s kaligrafickými iniciálkami, který se nedal přehlédnout.
Zase mi chvíli trvalo, než jsem na album dosáhl, takže to nebylo v době vzniku, ale o řadu let později a možná to bylo dobře, protože v patnácti letech bych toto album vstřebával dost obtížně. Ale už řadu let patří do mého crimsonovského kompletu sedmdesátých let a v případě potřeby vzdálit se stresům, tlakům doby a voláním po vzpomínkách se k albu rád vracím….


CIRKUS including ENTRY OF THE CHAMELEONS – posmutnělý hlas zpěváka a klavírní téma přichází z dálky, připomíná mi raného Gabriela v počátečních Genesis, ale hudba jde jinam. Vykazuje crimsonovské postupy svého leadera Frippa. Ten hraje vynikající zrychlené party na akustickou kytaru a přitom navíc obsluhuje ortelný sound vrčivého mellotronu. McCulloch je technicky výtečný bubeník, ale není hlavní tahounem skladby. Kompozice je utvářena progresivní impresí, ale i jazzem Collinse střídajícího flétnu se saxofonem. Z pozadí slyším přitlumené varhany, do které se vlévá jako horká láva mellotron, dunivé méně čitelné basy a přesné bubenické rytmické proměny. Místy jako bychom vstoupily do horroru a tajemných podzemních jeskyní. Vstup chameleonů začíná abstrahovat pomocí instrumentace celkové pojetí v „chameleonizaci“ jednotlivých nástrojů a aranžmá. Myslím, že je to geniální vyjádření….

INDOOR GAMES – další skladba se posouvá více do jazzu. Jiného jazzu než představovala alba Milese Davise nebo třeba některých alb Franka Zappy. Rockovou sevřenost znamenají akcentované tříakordové proměny, ale pak se zase vracíme prostřednictvím dechů do kreativních jazzových poloh. Haskellův hlas má svoje napětí a přesvědčivost, ale pocitově je mi Lake určitě bližší, čímž Haskellovu roli v King Crimson nijak nesnižuji. Instrumentální mezihra má schopnost rozvibrovat, třebaže o nějakých melodických postupech se tady hovoří dost těžko. Akordická hra v oktávách na kytaru ukazuje další Frippovy přednosti. Saxofony vytvářejí propojování nervozity s uvolnění a skladba se pohybuje v těžko vyzpytatelných postupech. Odvážná kompozice zakončená šíleným chechtotem hysterického typu, který mi vždycky tak trochu nahání strach….

HAPPY FAMILY – výborný nástup v progrockovém modelu, který se ale vzápětí promění v téměř freejazzové postupy a střídání flétny a elektrického piana nás dostávají do zvláštních hudebních útvarů. Rocková identita je polozasunuta, ale v momentě, když byste získali pocit, že je toho jazzového prokreslování mnoho, tak se přihlásí. Collins ovšem výtečně pracuje s flétnou a Tippet s elektrickým pianem. Není příliš snadné mluvit o srozumitelnosti a koncepčnosti, těch uvolněných nálad a tónových eskapád je zde opravdu hodně, ale zase přicházejí ty tvrdé basové tóny z pozadí s bzučivým generátorem zvuku. Haskell napůl zpívá a napůl deklamuje…. Hodně zvláštní a náročná záležitost…

LADY OF THE DANCING WATER – krásná subtilní balada. Fripp možná vnitřně poučen, že v rámci nějakého zachování vnitřní soudržnosti bude namístě mít na albech alespoň jednu baladu, tuhle koncepci neopustil ani po předešlých I Talk To The Wind a Cadence And Cascade. Haskell zpívá vroucně a s lyrickým nábojem v duchu Grega Lake a vytváří tak iluzi, že Lake zůstal na albu „zachován“. Atmosféra jako v letním parku starého anglického rodového sídla na samotě a už ten název Paní tančících vod, mluví ve prospěch nejen Frippa, ale i básníka Sinfielda. Prolínání melancholické flétny a tlumeného trombonu společně s cembalem přináší se zasněným vokálem malý svátek, který při poslechu vždycky rád a stále prožívám….

LIZARD
a) Prince Rupert Awakes b) Bolero – The Peacock´s Tale
c) The Battle Of Glass Tears
including 1) Dawn Song 2) Last Skirmish 3) Prince Rupert´s Lament
d) Big Top – nejdelší kompozice na albu přináší opět pojetí skladatelské suity, jako ve vážné hudbě. Úvod ovšem patří baladické skladbě, ve které hostuje Jon Anderson z Yes. Skladba má klasicistní prvky, což podmiňuje nejen Tippetův klavír, ale i Frippův mellotron a pochodové tlumené nástupy McCullochových bicích.
Ano, vstupuje i sem Ravelovo Bolero a přináší sem prvky impresionismu, což dokresluje kornet Marka Chariga, hoboj Robina Millera a my se posouváme do zcela odlišných hudebních světů než progresivního nebo vůbec nějakého rocku. Prvky arabské (maurské) hudby mají v sobě cizokrajné aroma, ale Tippet sem vkládá výrazné jazzové prvky na klavír, stejně jako Nick Evans na trombon. Na první poslech zní tohle muzikantské jiskření jako nesourodý hudební slepenec, ale je to pouhé zdání. Všechno je podřízeno přísnému vnitřnímu řádu. V dalších fázích téhle suity se nám Fripp nějak ztrácí, nebo je méně čitelný a prostor je ponechán jazzmanům, aby sem přinesli imprese a kontemplaci. Moc příjemně se poslouchá Collinsova příčná flétna, nad kterou šumí Frippův mellotron a doprovází ho Tippetův klavír. Hymnický patos za použití tympánů a činelů je jakýmsi logickým vyústěním…
Další fáze skladby v něčem může připomínat postupy výtečné sklaby Cat Food, jakoby tohle téma mělo být v jiných proměnách rozvíjeno. V každém případě si myslím, že se místy na albu dostali King Crimson dál než v dané době třeba Soft Machine, ale nechtěl bych, aby to znělo absolutně. Impresivní nálady se prolínají s tajemným hukotem, údery tympánů a vzdáleným kvílením Frippovy kytary s aplikací jeho originálních přídavných efektů. Náhle sem vstoupí jako téma z romantismu s téměř kolotočovou atmosférou výměny tónů a prapodivných zvukových destrukcí ohýbaných na studiové technice. Odvážný předem nic neprozrazující záměr v poněkud záhadné koncepci….

V každém případě je album Lizard velmi závažné a prokomponované dílo, které ale zjevně na první poslech každému nesedne. Kdo uvykl poslouchat moderní jazz a articifiální hudbu, určitě získá náskok před ostatními, jak se k takovému projektu postavit. Přiznám se, že po prvním poslechu jsem ucítil silné vibrace, ale akceptování tohoto alba nebylo po prvním poslechu tak zcela jednoznačné, jako u dvou předešlých alb. Taky vyvážení soundu se mi zdálo jakoby nepoučené z předešlých alb, ale model mellotronových vln a rychlých bubenických breaků zde zůstává připraven a vstupuje sem dravými nástupy.
Tvrdohlavý Fripp stál na přelomu šedesátých a sedmdesátých let na rozhoupané lodi v moři nejistot, ale udržel svou linii a dodnes nám nabízí k poslechu mimořádné dílo. Pocitově mi sice sedí předešlá dvě alba o něco víc, ale tady hodnotím i další posouvání hranic a s tím spojená rizika, která podle mého názoru vyšla, takže čtyři hvězdičky dát nemohu, ale pět ano.

» ostatní recenze alba King Crimson - Lizard
» popis a diskografie skupiny King Crimson