King Crimson / Lizard (1970)

King Crimson do třetice a věru, pro nepřipraveného fanouška není to zrovna jednoduché poslouchání. Aspoň v mém případě to napoprvé skončilo naprostým fiaskem a nebyl jsem daleko od toho, poslat cédéčko otevřeným oknem směrem na jihozápad. Chtělo to pauzu a hlavně trpělivost. Pořád mě k té hudbě cosi přitahovalo, ona s každou další ochutnávkou získávala jasnější a pevnější kontury a nakonec všechno to do sebe zapadlo jak puzzle. Není to sice muzika zrovna ke každodenní konzumaci a na poslech musím být pořád ještě vnitřně připravený, odpočinutý a s jasnou myslí, ale o to víc si jej potom užívám.

Circus ( including Entry of the Chameleons ). Hned na úvod tu máme ony typické Crimsonovské hrátky s dynamikou. Rozvážný začátek skladby je opravdu velmi potichu, volume tak logicky otočíte doprava a vzápětí dostanete ránu jak elektrickým proudem. Na dobu svého vzniku jsou tu podivuhodné zvukové efekty a v instrumentální mezihře krásný výstup mellotronu se saxofonem. Frippova akustická kytara je tu poměrně v popředí a ozývá se střídavě z levého i pravého kanálu. Rytmus je nepokojný a složitý a za bicí soupravou excelentní práci odvádí Andy McCulloch.

Druhou v pořadí - Indoor Games - zahajuje unisono vyhrávající dechová sekce. Motiv je to opravdu chytlavý a skladba od samého začátku působí sevřeným a velice přístupným dojmem. No jo, jenže nebyli by to King Crimson, aby hned nato neotočili o 180 stupňů a v instrumentální masáži nebohého posluchače nezasypali kaskádou free jazzových sól.

Jedna podivnůstka končí a další začíná. Happy Family. Přes efekt prohnaný vokál, melodie připomínající dětskou říkanku, disharmonický, v závěru až kakofonický doprovod. Tady King Crimson opravdu nikoho nešetří a cestu vpřed razí si zásadou proč to dělat jednoduše, když jde to i složitě.

Pro běžného konzumenta nejstravitelnějším soustem je tady balada Lady of The Dancing Water. Akustická pohodička. Bohužel si ale také nelze nevšimnout, že Gordon Haskell není zpěvákem zrovna z nejvyjímečnějších...

Vrcholem alba je bezesporu třiadvacet minut dlouhá a ze čtyř hlavních kousků posbíraná skládačka Lizard. V první strofě Prince Rupert Awakes mile překvapí účast Jona Andersona a nejen jeho zásluhou úvod je to vskutku art rockový. Následující Bolero - The Peacock´s Tale je zcela instrumentální a jedním dechem dodávám, že úžasné. Kouzelně krásnou a podmanivou melodii dechových nástrojů, klavíru a mellotronu vystřídá dixieland a před mýma očima defiluje pohřební průvod v samotném srdci New Orleans. Pan nebožtík relaxuje v dřevěné truhle, na svět dívá se z výšky a kolem všechno to tančí v divokém a barevném reji. Nic netrvá věčně a když všechno ztichne, přesouváme se do části třetí - The Battle of The Glass Tears. Nejprve je tu opět neškolený a trochu nejistý vokál Gordona Haskella, ale atmosféra začíná pomalu houstnout a exploduje v poměrně tvrdé a disonantní instrumentální části. Celé je to velice nelibozvučné, navíc setsakra hlučné a člověk tak dostane znovu pořádně zabrat. V samotném závěru zprava doleva prohučí falešná a stále se zrychlující kolotočářská melodie - Big Top - a šlus.

Myslím si, že ve své době byli King Crimson skutečnými performátory. Zněli a hráli jinak, než drtivá většina konkurence a v porovnání s jinými alby s datem narození 1970 byli na míle vpředu. A nejen po stránce interpretační, ale i zvukové. Je skoro neuvěřitelné, jak svěže, moderně a hlavně skvěle deska i po čtyřiačtyřiceti letech zní...Preference každého z nás můžou se lišit, osobně album Lizard stavím mezi debut a In The Wake of Poseidon. S lehkým zaváháním čtyři hvězdičky.

» ostatní recenze alba King Crimson - Lizard
» popis a diskografie skupiny King Crimson