Reakce na recenzi:

Martin H - @ 16.08.2019

Když se mi dostala do ruky deska Love It to Death, hned mne zaujal její černobílý obal, z něhož na mě civělo pět prapodivně vyhastrošených týpků. Říkal jsem si, že to by mohlo být to pravé ořechové. Do té doby jsem z tvorby pana Furniera znal pouze album Trash a ze starší tvorby desku School's Out. Přiznám se, že ani jedna z nich mě úplně nepřesvědčila o kvalitách předloženého materiálu. První byla na můj vkus příliš vyšperkovaná, no a ta druhá mě až na pár skladeb nějak nedokázala zaujmout.

A najednou držím v ruce desku, jejíž název zavání morbidností a šílenstvím. Samozřejmě jsem již znal asi ten největší hit, který tato fošna nabízí, tedy doslova návykovou skladbu I'm Eighteen, ale musím otevřeně přiznat, že i zbývajících osm kompozic na albu obsažených stojí za to. Hned první píseň Caught in a Dream mě okamžitě chytne a nepustí. Především ten refrén je doslova návykový. Když jako následující zazní výše zmíněná hitovka, tak jsem již dokonale lapen. Hudebníci spolu s producentem Ezrinem na to však šli chytře. Než by posluchače zahltili svižnými kvapíky, tak od čtvrté skladby začnou pracovat s trochu jinými ingrediencemi, než jsou tvrdost a rychlost. Nasazují tajemno, úzkost a děs. Skladba Black Juju toto naplňuje měrou vrchovatou. To už není hard rock, ale psychedelie v tom pravém slova smyslu. To zklidnění v polovině skladby před Cooperovým jekotem je perfektně načasované. I když jsem měl zpočátku s touhle šíleností problém, nakonec jsem si ji doslova zamiloval.

Opět to chce něco pěkně řízného, což splňuje pecka Is It My Body. V následující skladbě Hallowed Be My Name cítím opět to děsivé tajemno. Možná je to díky Ezrinovým klávesám, nevím. Ale určitě vím, že tím nejlepším na desce je dvojblok navzájem propojených Cooperových skladeb Second Coming a Ballad of Dwight Fry. Především ten klavírní přechod z jedné do druhé je vynikající. A tady už se opravdu propadám až k samé hranici šílenství, Cooperův hlas se mi tu sladce a vemlouvavě, jindy ostře jako zubní vrtačka zavrtává do mé ubohé hlavy. Pomalu si říkám, že není úniku, a pravdou je, že vlastně ani uniknout možná nechci. Vysvobození nakonec přijde díky závěrečné skladbičce Sun Arise. Vrtačka v mé hlavě přestává pracovat a vše se radostně a jásavě snad vrací do normálu.

Někdo asi namítne, že album Love It to Death není tím nejlepším, co Alice kdy vytvořil. Jistě, biliony a noční můry teprve přijdou. Pro mne však tato deska zůstane velice důležitá, protože bez ní bych se k těm Cooperovým majstrštykům asi nedostal.