Alice Cooper - Love It to Death (1971)

22.01.2024 Apache | #

Kdybych měl vybrat jen jedno jediné ze všech dvaceti devíti studiových alb Alice Coopera, bylo by to právě Love It to Death.
Moje historie s Alicem začala v roce 1982, když jsem v posluchárně městské knihovny pročítal časopis Melodie a v něm narazil v souvislosti s něčím úplně jiným na zmínku o jakýchsi šokujících a hrůzostrašných kouscích, předváděných na pódiu bytostí tohoto jména. To byla hudba pro mé oči! Vždycky jsem cítil že rocková muzika má obrovský potenciál a její případné spojení s horrorovým žánrem mě fascinovalo, byť zatím pouze v představách. (Tak jako mě na začátku všeho fascinovala vizáž KISS, díky níž jsem se k rocku dostal.)
Realita v následujících letech byla ovšem taková, že jen málokteré (z dnešního pohledu) tak slavné jméno rockové historie bylo out tolik jako právě Alice Cooper. Možná ještě Aerosmith. I s dalšími pozdějšími mými oblíbenci (např. BÖC nebo Heart) jsem se tenkrát těsně minul. V tuzemsku to tehdy byly všechno buďto mrtvé nebo úplně neznámé pojmy. Z okruhu, v němž jsem pátral (a můžete mi věřit, že ten okruh byl opravdu ten největší možný), konkrétně o Alice Cooperovi slyšelo jen pár lidí. A dohromady nevěděl pořádně nikdo nic. (Vzpomínám si na výrok jednoho taky znalce: "Alice Cooper? To je hrozná plechařina." Plechařina? Že by narážka na dechy na albu School's Out? Kdo ví.)

Jak plynul čas, touha po poznání všech těch tajemných, mnoha záhadami obestřených person z hlubin rockové historie rostla. Dokonale pak byla umocněna přečtením série článků Josefa Vlčka Metalový pravěk, vydávané na pokračování v Melodii cca roku 1988.
Tam byli snad všichni. A ještě spousta dalších. (Z těch, kteří mi byli určeni osudem, třeba Lynyrd Skynyrd.)
Tuším, že Vlček u Alice Coopera jmenoval konkrétně alba Love It to Death, Killer a School's Out. Možná ještě Billion Dollar Babies a Welcome to My Nightmare, ale tím už si nejsem úplně jist. Rázem jsem získal nejen oficiální ptvrzení, že ta legendární bytost skutečně existuje a jmenuje se podle čarodějnice, upálené v 18. století, ale dokonce už jsem měl i jména konkrétních alb! Obrovský pokrok.
Jenomže než jsem se ke všem těm deskám konečně dostal, mělo to ještě chvíli trvat.

Mezitím mi bylo dáno spatřit na rakouské TV videoklip ke skladbě "I Got a Line on You", původně od kapely Spirit (před Alicem ji převzali např, Blackfoot). Video propagovalo film Iron Eagle II. Tato filmová série, nepokrytě těžící z popularity Top Gunu, se může pyšnit typickými osmdesátkovými pop rockovými soundtracky, na nichž se objevily dobové kousky kapel Queen, Helix, Dio, King Kobra, Britny Fox a interpretů jako Mike Reno z Loverboy nebo Eric Martin z Mr. Big.
Alice Cooper byl tehdy po delší přestávce, kdy se léčil ze všech svých závislostí, už třetím rokem zpátky ve hře.
Všechno vsadil na glam metal, který byl tehdy na vrcholu, a cover "I Got a Line on You" byl jeho v pořadí už druhý příspěvek do hollywoodské soundtrackové pokladnice 80. let. Tím prvním byl výtečný pop rockový minihit "He's Back (The Man Behind the Mask)" z roku 1986, složený pro šestý díl Pátku třináctého. Alice totiž kul nejen tehdy žhavé glamové železo, ale ve velkém i to horrorové. K tomu měl ostatně jakožto "kmotr shock rocku", jak je občas nazýván, odjakživa blízko.
Společně s Jasonem Vorheesem, zabijákem ze zmíněné slasherové série, se objevil na obálce populárního horrorového magazínu Fangoria, s Twisted Sister natočil komediální zombie videoklip "Be Chrool to Your Scuel" a exceloval v roli vůdce party šílených bezdomovců v Carpenterově majstrštyku Prince of Darkness. Také jeho pódiové show bylo v roce 1987 vůbec nejbrutálnější ze všech, jaké kdy ve své kariéře představil. Propíchnutí nebohého bedňáka stojanem na mikrofon (v Carpiho filmu totéž provede s nevinnou obětí za pomoci půlky jízdního kola) působí dodnes opravdu hodně naturalisticky.

O ničem z toho jsem tenkrát za železnou oponou samozřejmě neměl ani tušení. A ze sledování Alice v kůži a záběrů na bojové letouny z oné akční taškařice jsem taky mnoho nezmoudřel.
Zlom přišel na konci léta 1989.
Vzpomínáte si ještě někdo na rádio EM (Elán - Mikrofórum)? V rámci perstrojky se komusi podařilo na sklonku osmdesátek prosadit tohle rádio pro mladé, orientované především na rockovou hudbu. Tam jste mohli slyšet zcela seriózní poslechové pořady (vzpomínám si třeba na ten o Diamondě Galas), které byly regulérně přínosné. A bolševická propaganda tam měla (pokud mě paměť nešálí) poměr zastoupení asi tak nula nula nic. Myslím, že jsem nikdy potom ani předtím neposlouchal lepší a svobodnější tuzemskou stanici jako tehdy, na samém sklonku mé dvouleté vojenské služby. (Pro zajímavost: V listopadu 1989 bylo rádio EM první ze všech oficiálních československých médií, které se otevřeně přiklonilo na stranu studentů, což jsem tehdy vnímal jako hodně odvážný krok. Stanice vydržela ještě celý rok devadesát a na Silvestra byla definitivně zrušena.)
Takže na tomhle rádiu slyším někdy takhle počátkem září moderátorku, jak hlásí, že nové album Alice Coopera Trash jde na dračku a ze skladby "Poison" je velký hit. Takže tahle písnička byla druhá věc, kterou jsem od Alice v životě slyšel...

Vojna skončila a v říjnu už jsem měl nového dealera. (Moc dlouho mi nevydržel.) Potkal jsem ho na burze a jeden z prvních úkolů, kterým jsem ho pověřil, bylo sehnat mi něco právě od Alice. Měl na skladě Trash a přeposlední album Raise Your Fist and Yell (1987). To bylo vše. O deskách, o nichž psal Vlček v Metalovém pravěku, nikdy neslyšel. (Mimochodem, pamatuju si, jak strašně moc mi rozmlouval Guns N' Roses, které jsem chtěl taky. Nenechal jsem se odbýt a album Appetite for Destruction nás s bráchou, který byl tenkrát ještě můj spolehlivý partner in crime, doslova uchvátilo.) 
Takže Trash a Raise Your Fist - to byly první desky, které jsem od Alice slyšel. Líbily se mi (pár věcí z nich dokonce velmi), ale já chtěl toho starého Alice. Toho, o kterém psali v Melodii. Cítil jsem, že jeho starší tvorba bude tak trochu hodně jiné kafe.
Ale můj dealer byl neschopný a během listopadu mi stejně navždy zmizel někde ve víru sametové revoluce.
Sehnal jsem si jiného, schopnějšího, pro kterého už nebyl takový problém nahrát mi ty správné desky.
Pro začátek to byly dvě kazety s čtyřmi po sobě jdoucími alby Alice z let 1971 – 1973. 
Konečně jsem měl to, co jsem potřeboval. To, co jsem celou tu dlouhou dobu hledal.
Postupně jsem rychle dokupoval další a další kazety s tituly jako Muscle of Love nebo Welcome to My Nightmare, pokračoval new wave záležitostmi z počátku osmdesátek (Flush the Fashion a Special Forces mě rozsekaly) a základní sbírku ukončil Constrictorem, startujícím mistrovu tehdy ještě pořád aktuální glam metalovou éru.

Tehdy, na samém prahu 90. let, jsem prozkoumával různá teritoria. Hard & heavy, AOR, thrash a rap metal, stejně jako new wave, punk, alternativní rock, psychedelii nebo avantgardu. 
60., 70., 80. léta - zajímalo mě to všechno.
A Alice Cooper, to bylo pro mě pojítko mezi všemi těmi alternativami a rock 'n' rollem. Naprosto ideální kombinace umění i zábavy, vzrušující po všech stránkách. Po celá 90. léta pro mě nebylo většího interpreta. Dodnes u mě patří mezi deset největších jmen celé rockové historie. Pokud se toho dožiju, měl bych ho konečně vidět naživo letos v červnu.

Album, které celé to mé okouzlení Alicem započalo, bylo jistojistě Love It to Death.
Dodnes si pamatuju na ten mrazivý páteční večer, kdy jsem si ho poprvé pustil.
Dnes, po třiceti čtyřech letech, si ho při psaní této části recenze pouštím znovu, nejméně tak po sté v životě.
Nic se nezměnilo. Pořád je to masterpiece.
Od úvodní pohodovky "Caught in a Dream", přes věčně zelenou (a neskutečně chytlavou) "I'm Eighteen", vydanou na singlu už v listopadu 1970 společně s další peckou "Is It My Body", hypnotizující temnou psychárnu "Black Juju" a ultimátní zpověď šílence v "Ballad of Dwight Fry" - úvod s děvčátkem, deklamujícím ono památné "Mommy, where is daddy?", Aliceovo blábolení, přecházející v opakované "I gotta get outta here" a vrcholící explodujícím refrénem, to vše lze shrnout do jediného slova: KULT - až po očistné finále "Sun Arise", je Love It to Death jedna velká, naprosto originální, alternativně hard rocková jízda, jakých na světě věru není moc.
Love It to Death a rok 1971, to je úvod do problematiky. Začátek vlády Alice Coopera.
Odtud až po úžasné Welcome to My Nightmare (1975) hledejte to nejlepší, co pod tímto jménem vzniklo. 
A že mnohé z toho, co pod ním vzniklo o dalších deset, dvacet, ba i čtyřicet let později, stojí určitě taky za hřích, myslím netřeba dodávat.
Protože Alice rocks.
Alice always rocks. Na pódiích údajně dnes ještě více než tenkrát.
Tak uvidíme v červnu v Pardubicích.
Mezitím si ale určitě pusťte Love It to Death.
reagovat

zdenek2512 @ 23.01.2024 09:23:20
Hezky a obsáhle napsané. Já jsem Alice Coopera poznal díky hitu School's Out, následně jsem si nahrál celé album, které jako celek mě moc neoslovilo. Rozhodně lepší je následující hity nabité album Billion Dollar Babies, které se dá popsat slovy co skladba to hit. Po Muscle Of Love mě Alice Cooper přestal zajímat, před cca deseti lety mi kamarád doporučil první dvě desky produkované Frankem Zappou, s těmito alby jsem si poslechl i Love It To Death a Killer. Recenzovaná deska se mi zalíbila tak, že jsem si prvních sedm desek pořídil v japonských papersleeve. Písně I'm Eighteen, Black Juju jsou evergreeny, Love It Ťo Death je pro mě nejlepší deska Alice Coopera. Loni jsem ho viděl ve skutečnosti na koncertě Hollywood Vampires v Rondu v Brně, tam byla hvězda skupiny Johnny Depp, na kterého děvčata házela kalhotky, hodně působivé. Na koncertě zazněly hity Alice Coopera včetně I'm Eighteen a School's Out.

Jarda P @ 23.01.2024 14:45:57
Alice jsem poznal zkraje 70. let díky skladbě Elected na tehdejší hitparádě polského rádia a byla to bomba. Desky jsem si pořídil od School's Out po Welcome To My Nightmare, později už mě nenadchl. První desky mi stačí ve FLAC, ně vše z nich mě oslovuje. Naživo mě před lety zklamal.

Apache @ 23.01.2024 15:26:56
Pro mě jsou takový základ (něco jako úvod do cooperologie) ta dvě alba z roku 1971: Love It to Death + Killer. Pokud někoho nadchnou, je pravděpodobné, že se mu bude líbit i většina z toho dalšího. Killer beru jako takové pokračování Love It to Death, které je hodně dobré, ale ne zas až tak, aby to tu předchozí desku překonalo. Každopádně je to hodně uspokojivé pokračování.
School's Out - tam se to (s výjimkou titulního hitu) vydalo docela experimentálním směrem (dechová sekce, vyloženě jazzové pasáže, atd), což nemusí sedět úplně každému. To album beru (opět vyjma titulní klasiky) jako takové matoucí. Billion Dollar Babies je návrat k hard rocku, s tím, že si to bere ty nejlepší ingredience ze všech tří předchůdců a je to takový první vrchol toho raného zlatého období.
Následující deska Muscle of Love není podle mě tak špatná jak se o ní obvykle říká - imho takový docela slušný standard. No a koncepční Welcome to My Nightmare je pak fenomenální zakončení toho nejlepšího období. 
Po Nočních můrách následovala série tří poněkud slabších desek a s 80. lety začíná pro mě asi druhé nejzajímavější Aliceovo období, obvykle přezdívané "new wave era", Zvláště alba Flush the Fashion (1980) a Special Forces (1981) mě tam hodně baví.
Pak přichází přestávka na léčení a v letech 1986 - 1991 glam metalové období, které někoho můźe bavit hodně, někoho vůbec. Jisté je, že na přelomu 80. a 90. let se Alice s alby jako Trash a Hey Stoopid zase vrátil do širšího podvědomí a stal se jednou z respektovaných rockových ikon.

zdenek2512 @ 23.01.2024 16:34:50
Apache, co říkáš na Pretties For You a Easy Action? Je tam Reflected, pre Elected.

Apache @ 23.01.2024 17:20:29
Ta dvě alba jsem slyšel prvně někdy asi v roce 1990 nebo 1991, kdy jsem byl na vrcholu alicemánie. Tehdy bych na tuhle otázku asi odpověděl mnohem opatrněji než dnes. :-) Říká se, že dokonce i sám Zappa se o tehdejší tvorbě Alice Coopera vyjádřil, že to nechápe. :-) Takže asi tak nějak - nikdy jsem myslím úplně nechápal "co tím chtěl básník říci". Pro mě ten pravý Alice začíná až album Love It to Death. Tedy od té doby, co si je vzal pod křídla producent Bob Ezrin. 
ALE... Přece jen je tu výjimka.
Mám 4CD box Life and Crimes of Alice Cooper a tam je skladba z roku 1968, "Nobody Likes Me". A ta je výborná. Myslím, že je to snad úplně první věc, kterou udělal už pod jménem Alice Cooper s kapelou stejného jména. Krom téhle skladby mě ale jeho tvorba z 60. let vceku míjí. Prostě to beru jako takový prolog před tím pravým ořechovým.

zdenek2512 @ 23.01.2024 18:34:06
Apache, on tehdy dělal Frank Zappa producenta více začínajícím umělcům, jako Wild Man Fisher, Alice Cooper a GTO's. GTO's hodně doporučuji, to je skupina složená z groupies, hlavní Pamela des Barres společnice mnoha umělců včetně Jimy Hendrixe, Jimmy Page a manželka Michella des Barres ze Silverhead.

Apache @ 23.01.2024 19:47:42
Jj, vím o nich. Četl jsem nějakou knihu o Zappovi a tam byly fotky GTO's, Vypadaly zajímavě. :-) Ani nevím, jestli jsem pak od nich něco zkoušel. Ale spíš ne, tak díky za připomenutí - pustím si něco na youtube.

hejkal @ 23.01.2024 21:13:06
Myslím si, že Coopera som zachytil z MTV (Poison, Hey Stoopid) počiatkom 90. rokov. Otec mal nahratú skladbu Under My Wheels na VHS z Beat Clubu, tuším. Potom som sa dostal k napálenému CD Greatest Hits, to ma bavilo. S albumom Lost In America, na ktorom sa výtvarne podieľal komiksový borec Dave McKean, vyšiel aj komiks, ktorý vydali v ČR, a tak ho mám tiež. Nasledovalo DVD Welcome To My Nightmare Tour a postupne som začal hľadať i albumy. Najprv som si kúpil akúsi Bestofku (dodnes ju mám) a potom môj prvý album Love It To Death. Dnes mám aj Killer, Billion Dollar Babies a predovšetkým Welcome To My Nightmare, ktorý si cením asi najviac (Steven!). Nevylučujem, že School's Out alebo Muscle Of Love si ešte niekedy dokúpim, prvé dva albumy asi nie, hoci sú celkom fajn.

Alice Cooper ma baví, vždy, keď po ňom siahnem. Z tohto albumu mi sedia najmä dve temné veci Black Juju a Ballad Of Dwight Fry. A na I'm Eighteen nedám dopustiť tiež!

Apache @ 23.01.2024 21:52:22
Killer jsem si asi před půl rokem koupil ve 2CD deluxe edici z roku 2023. To samé School's Out. Obě alba už mám sice ve sbírce od roku 1996 (tehdy jsem začal sbírat cédéčka a Alice a Lynyrdi byli úplně první, koho jsem nakupoval), ale tomuhle vydání jsem neodolal. Bohužel mi někdy před dvaceti lety unikla podobná edice Billion Dollar Babies, která už není k sehnání. To jsem zaváhal. :-( Staré CD samozřejmě mám, plus asi polovina alba je v remasterované podobě na boxu Life and Crimes. Welcome to My Nightmare mám staré CD a remaster se třemi bonusy z roku 2002.
JInak mám úplně všechny řadovky až do Along Came a Spider (2011), plus jeden 2CD výběr z období u Epic Records (1989 - 1994). A samozřejmě box set The Life and Crimes of Alice Cooper (1999), kde je hromada rarit (přesně 38, jestli dobře počítám). Z posledních cca deseti let jsem si nekoupil zatím jediné řadové album, ale chci to časem napravit. :-)

Apache @ 23.01.2024 22:08:09
hejkal: U těch deluxe edicí Killer a School's Out jsem zapomněl napsat něco, co tě bude určitě zajímat. Disky s bonusy obsahují mimo několika studiových rarit taky dva kompletní a nikdy předtím nezveřejněné koncerty z roku 1972. :-)

zdenek2512 @ 23.01.2024 22:37:13
Apache, osobně nemám moc rád deluxe vydání s jednou vyjímkou Allman Brothers Band Fillmore East. Preferuji japonská vydání papersleeve, když si můžu vybrat. Billion Dollar Babies v deluxe provedení jsem měl a dal jsem dceři. Japonci v případě Alice Coopera jsou přesně repliky původních vinylů se všemi přílohami, kalhotky, bankovka, hnědý kartonový obal Muscle Of Love.

Apache @ 23.01.2024 22:54:56
zdenek: Tak já mám rád bonusy, protože to jsou často věci, které nikde jinde neseženeš, že jo. Pokud mám nějaké album, které mám hodně rád, ve starém vydání, které má chudší booklet a vyjde remaster s bonusy, tak nad tím obvykle vůbec nepřemýšlím a kupuju.
Mimochodem, kdyby dcera chtěla tu edici Billion Dollar Babies prodat, tak mám opravdu vážný zájem. :-)

Jinak dnes jsem uvažoval nad tím, kdo vlastně dělá ten dětský hlas v úvodu skladby Ballad of Dwight Fry a proč to nikde není uvedeno (ani na Wikipedii). V nějaké diskuzi jsem zjistil, že to údajně byla nějaká Monica Lauer, tehdejší přítelkyně kapely ve věku něco přes 20 let. Existovala teorie, že ten hlas patřil jedné z GTO's (Miss Christine). Ale podle stránek SickthingsUK to byla ta Monica Lauer. (Zajímavé, až dodnes jsem byl přesvědčen, že je to dětský hlas. :-)

zdenek2512 @ 23.01.2024 23:03:57
Apache, Miss Christine je na titulní straně alba Hot Rats od Franka Zappy jak vykukuje z bazénu. 

Apache @ 23.01.2024 23:04:15
U deluxe edicí se mi krom bonusových materiálů líbí i to, že mají většinou bohatý booklet, ve kterém si člověk počte a dozví se často spoustu zajímavých podrobností. No a tady tyhle edice navíc obsahují, jak už jsem zmiňoval hejkalovi, kompletní dobové koncerty, které jinde neseženeš. A to se vyplatí. Ale já bych si to stejně koupil i kdyby tam ty koncerty nebyly. Alice je Alice. :-) Ten patří do mé Top desítky a u té beru automaticky každé vydání, které má oproti těm původním něco navíc.

Apache @ 23.01.2024 23:06:44
zdenek: Tak ten obal (Hot Rats) se mi vždycky hodně líbil.

zdenek2512 @ 23.01.2024 23:31:29
Apache, v deluxe provedení mám několik alb od E, L & P, Allman Brothers Band, Blind Faith, Smashing Pumpkins, Sonic Youth, možná ještě něco alegorie bych to musel projet. Já jsem před deseti lety propadl japonským papersleeve replikám a co šlo , tak jsem koupil nejlépe v promo boxu. Jsem pyšnej na Can, které mám v kulaté krabici v podobě plechovky, Uriah Heep mám včetně alternativních obalů prvních tří CD ...... Mám CD Sticky Fingers se zipem, Atomic Rooster Made In England v džínovém obalu, Lotus od Santany rozkládací a dá se pokračovat.

jiří schwarz @ 24.01.2024 00:37:01
Velmi příjemné LP, které u mě zapadlo v přívalu přece jen ještě zajímavějších věcí z r. 1971. Takže díky za připomenutí. Pár zajímavých skladeb (Black Juju, Ballad of Dwight Fry - obě asi do budoucna pro Coopera stylotvorné), kytarové sólko v Long Way to Go). Pěkné 4*. Z tvorby Alice bych dal 5* jen Billion Dollar Babies. 

Apache @ 24.01.2024 01:32:13
Kdyby měly všechny skladby z tohoto alba zmizet v nenávratnu a já bych měl možnost zachránit jenom jednu jedinou z nich, neváhal bych ani zlomek sekundy. (18) Na druhém místě mám Ballad of Dwight Fry.

16.08.2019 Martin H | #

Když se mi dostala do ruky deska Love It to Death, hned mne zaujal její černobílý obal, z něhož na mě civělo pět prapodivně vyhastrošených týpků. Říkal jsem si, že to by mohlo být to pravé ořechové. Do té doby jsem z tvorby pana Furniera znal pouze album Trash a ze starší tvorby desku School's Out. Přiznám se, že ani jedna z nich mě úplně nepřesvědčila o kvalitách předloženého materiálu. První byla na můj vkus příliš vyšperkovaná, no a ta druhá mě až na pár skladeb nějak nedokázala zaujmout.

A najednou držím v ruce desku, jejíž název zavání morbidností a šílenstvím. Samozřejmě jsem již znal asi ten největší hit, který tato fošna nabízí, tedy doslova návykovou skladbu I'm Eighteen, ale musím otevřeně přiznat, že i zbývajících osm kompozic na albu obsažených stojí za to. Hned první píseň Caught in a Dream mě okamžitě chytne a nepustí. Především ten refrén je doslova návykový. Když jako následující zazní výše zmíněná hitovka, tak jsem již dokonale lapen. Hudebníci spolu s producentem Ezrinem na to však šli chytře. Než by posluchače zahltili svižnými kvapíky, tak od čtvrté skladby začnou pracovat s trochu jinými ingrediencemi, než jsou tvrdost a rychlost. Nasazují tajemno, úzkost a děs. Skladba Black Juju toto naplňuje měrou vrchovatou. To už není hard rock, ale psychedelie v tom pravém slova smyslu. To zklidnění v polovině skladby před Cooperovým jekotem je perfektně načasované. I když jsem měl zpočátku s touhle šíleností problém, nakonec jsem si ji doslova zamiloval.

Opět to chce něco pěkně řízného, což splňuje pecka Is It My Body. V následující skladbě Hallowed Be My Name cítím opět to děsivé tajemno. Možná je to díky Ezrinovým klávesám, nevím. Ale určitě vím, že tím nejlepším na desce je dvojblok navzájem propojených Cooperových skladeb Second Coming a Ballad of Dwight Fry. Především ten klavírní přechod z jedné do druhé je vynikající. A tady už se opravdu propadám až k samé hranici šílenství, Cooperův hlas se mi tu sladce a vemlouvavě, jindy ostře jako zubní vrtačka zavrtává do mé ubohé hlavy. Pomalu si říkám, že není úniku, a pravdou je, že vlastně ani uniknout možná nechci. Vysvobození nakonec přijde díky závěrečné skladbičce Sun Arise. Vrtačka v mé hlavě přestává pracovat a vše se radostně a jásavě snad vrací do normálu.

Někdo asi namítne, že album Love It to Death není tím nejlepším, co Alice kdy vytvořil. Jistě, biliony a noční můry teprve přijdou. Pro mne však tato deska zůstane velice důležitá, protože bez ní bych se k těm Cooperovým majstrštykům asi nedostal.

reagovat

northman @ 17.08.2019 04:05:44
Recenze se mi líbí. Z prvních čtyřech desek se mi tahle líbí nejvíce. Black Juju je výborná skladba, stejně jako ostatní tebou jmenované. Pro mě je Killer poslední dobrá deska Alice Coopera, School´s Out je deskou jednoho hitu a Billion Dollar Babies je komerční záležitost s unikátním obalem. Muscle Of Love má rovněž unikátní obal, ale nezajímavý obsah a z Welcome To My Nightmare se mi líbí výborná titulní skladba, další desky už šly mimo mě.

Martin H @ 17.08.2019 09:44:30
Northmane, děkuji za postřehy. Jen k té komerčnosti. Osobně nemám tento výraz v oblibě, protože mi jeho obsah nic neříká. Buď se mi hudba líbí, nebo nelíbí. Zda je komerční, tak to neřeším.

northman @ 17.08.2019 13:40:28
Slovo komerční se dost užívalo a mělo to spíše hanlivý význam. V době vydání se mi deska Billion Dollar Babies líbil, už kvůli megahitu Elected, ale s odstupem se mi deska jako celek nelíbí.

Martin H @ 17.08.2019 14:36:35
No vidíš, mně se práve Billion Dolar Babies hodně líbí. Horší je to s Welcome to My Nightmare, ta mě jako celek úplně neoslovila. A pozdější tvorba už jde mimo mě.

10.08.2011 vmagistr | #

O existenci stvoření jménem Alice Cooper jsem se poprvé dověděl v souvislosti s jinou americkou legendární kapelou KISS. Právě jejich nejslavnější (a nejrozporuplnější) alba má "na triku" Aliceho dvorní producent Bob Ezrin a sami KISS prý byli s Cooperem velcí kamarádi (rozuměj: nasávali s ním jako o život). Na radu Apache v jeho recenzi jsem s tvorbou Alice Coopera a jeho kapely rozhodl začít "právě zde" a myslím, že jsem nechybil.

Deska dostává hned od začátku slušný odpich, což je zásluha úvodní svižné pecky Caught in a Dream. Kvílivá sólová kytara, podbarvující piano (Ezrinova specialita) a Aliceho chraplavý zpěv dobarvují tenhle jinak příjemný rock´n´roll divočejšími odstíny. "Sociální baladě" I'm Eighteen by dle mého názoru slušela foukací harmonika, ale i bez ní se jedná o výbornou, do nálady alba výtečně se hodící skladbu. Rozhodně ji nevnímám jako nějaký vyčnívající megahit, album mi naopak přijde co do kvality velice vyrovnané. Po kvapíku Long Way to Go přijde znatelné zpomalení do tíživě psychedelické Black Juju. Samozřejmě se nejedná o žádné hody hrůzy, při kterých by z reproduktorů kapala krev - o to asi ani Alicemu nešlo, ale v temné místnosti osvětlené pouze srpkem Měsíce tenhle kousek taky vykoná svoje. It Is My Body a Hallowed Be My Name vnímám skoro jako dvojskladbu - první část zní kytarově řízně, zatímco v té druhé kapela opět popustí uzdu fantazii a přidanými hammondkami opět zabrousí do tajuplnějších vod. Za další dvojičku, tentokrát stylově ještě markantnější, lze označit skladby Second Coming a Ballad of Dwight Fry. Zvláště ten klavírní přechod se zde chlapcům povedl na výbornou. Ballad of Dwight Fry je pak asi mojí nejoblíbenější skladbou alba, za což může určitě Aliceho procítěný (pokud se to tak dá v tomto kontextu nazvat) zpěv a hlavně skvělý námět (zpověď šílence), který Alice nadupanou vizuální prezentací dotáhl k dokonalosti. To už se ale rychle blížíme k samému závěru, který obstarává halekačka Sun Arise, jediná to neautorská věc na desce.

Love It To Death je deska plná poctivého rocku, za kterou si ode mě Alice a spol. vysloužili nejenom čtyři hvězdičky, ale také upřímné díky za spoustu skvělých chvilek při poslechu.
reagovat

pito63 @ 11.04.2014 12:00:56
Ak by si bol začal s prvým albumom, nedovolím si odhadnúť ako by dopadlo Tvoje randenie s heslom Alice Cooper. Pri neznámych kapelách sa snažím začínať od začiatku a mám vo veľkej obľube debutové platne. V tomto prípade to neplatí. Myslím, že si zvolil vhodnú alternatívu.
vmagistr, vďaka za recenziu!

03.11.2008 | #

Smazano na prani autora
reagovat

Borek @ 03.11.2008 15:09:17
Tvoje recenze budiž dalším potvrzením platnosti přísloví 'kdo hledá - najde'. I když to někdy trvá hodně dlouho.

@ 03.11.2008 16:33:06
Borek: Recenze bude co nevidět upravena, neboť věci se evidentně pohly správným směrem. :-)

Palo: Rozhodně doporučuji dát si rovnou celou tu slavnou šestici alb, jak jdou za sebou: Love It To Death / Killer / School's Out / Billion Dollar Babies / Muscle Of Love / Welcome To My Nightmare. To jsou zlaté roky Alice Coopera - určitě to stojí za to. Ono tam nakonec ani tak o hity nejde. Kdo propadne kouzlu těch desek, bere to jako jeden výživný celek. Alespoň u mě to tak bylo. Chci postupně napsat recenze na všechna výše jmenovaná alba.

Voytus @ 03.11.2008 17:46:50
Rozhodně jejich nejlepší deska. Já se nejdřív dostal k Hey stoopid a k Trash, ty se mi ale dost brzy oposlouchaly, pak přišlo tohle. Stejně tak můžu pár následujících alb a dvě první šílenosti,produkované Frankem Zappou. Co dělá Alice Cooper (myšleno Furnier a najatí hráči) už nesleduji. Ale tohle je klasika.

Cossack @ 02.04.2014 19:04:43
Voytusi, to děláš (anebo dělals) chybu! ;-)