Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 13.01.2012

Čtvrté album britských progrockerů King Crimson má zvláštní postavení. Znám pár lidí, kteří album zdvořile přeskakují, také pár lidí, kteří mu nepřišli na chuť a stále ji hledají, pak jsou lidé, kteří ho zatracují a považují za nedovařený produkt mezi Lizardem a Larks´s Tongues In Aspic, ale jsou i lidé, kteří ho hodnotově stavějí mezi to nejlepší co kapela natočila? Jak se s těmito emocemi vyrovnat…. Po svém. Robert Fripp dodržel co slíbil. Ve snaze udržet progresivní linii střídal hudebníky a nikdo se příliš dlouho v jeho kapele neohřál. Je tady evidentní snaha vytvořit HUDBU bez nároku na umělecké uznání, prosazení se v hitparádách a ohánět se bouřícími davy příznivců, stejně jako závratnými prodeji albových nosičů

FORMENTERA LADY – začátek sám o sobě začíná nezřetelnými a rozptýlenými tahy smyčce přes kontrabas Harryho Millera a pohrávání si flétnovými motivy Mela Collinse a klavírními uvolněnými tóny jazzmana Keitha Tippetta. Boz Burrell, který se stal sólovým zpěvákem jakoby byl vybrán cíleně pod dojmem mít v kapele model zpěváka jako byl v začátcích výtečný Greg Lake ( ). Skladba má vysloveně alternativní charakter, který se vzdaluje rocku a hledá nová východiska. Bicí Iana Wallace jsou jaksi zatlumené a málo čitelné, ale ani principála Frippa ve skladbě není mnoho slyšet. Píseň opřádá tajemná atmosféra, do které vstupuje náladotvorný saxofon Mela Collinse, šustění percussion a doprovody akustické kytary. Hodně impresí a málo konkrétna, evidentně nás chtějí noví King Crimson zavést do hlubokého lesa, ze kterého budeme hledat těžko cestu ven…. Název dostala skladba podle idylického ostrova Formentera ve Středozemním moři s procítěným Sinfieldovým textem. Zdráhám se mluvit o psychedelii, ale také o freejazzu, je to těžko zařaditelný novotvar, který se každému asi nevpije pod kůži na první poslech….

SAILOR´S TALE – ve druhé skladbě se zrychlí tempo a zvýší se jeho dynamický podíl. Tady se přibližujeme ke crimsonovskému soundu dlouhými tóny elektrické kytary, saxofonu a mellotronu. Bicí nástroje najednou vystoupí do prostoru, třebaže jen na chvíli, ale udržují stálé napětí a Collins na saxofon sem vkládá jazzovou alegoriku a společně s Frippem vytvářejí prostor pro experiment. Rytmický základ zůstává minimalisticky neměnný, ale Fripp začne kouzlit se svou kytarovou jednotkou neurotické akordické proměny se zvláštním těžko napodobitelným soundem. A je zde ten mrazivý sound mellotronu, který byl srovnáván s atmosférou kompozic Richarda Wagnera. Něco cítím v zádech, něco co vyvolává neklid a úzkost, ale přesto cítím, že jsou tyhle proměnlivé imprese součástí širšího konceptu. Hudba se přesouvá na pokraj articifiálního pojetí s kytarovými mučidly pro lidský sluch. Vzdálený chór těžko zřetelného druhu se vznáší prostorem a přichází ticho. Je součástí konceptu a vnitřně vás zasáhne….

THE LETTERS – pokud jsme čekali na nějakou baladu, tak pravděpodobně tahle skladba upomene na nenapodobitelné a tklivé balady z prvního a druhého alba, ale jenom do času. Drsný zvuk saxofonu a kvílivá kytara s dalšími exponenty šíření organizovaného hluku naruší klid a saxofonové rozjímání se dostává k jazzovým podnětům. Nejen pro rockera, ale obecně pro posluchače docela velké sousto, které však po rozmělnění spolknete. Další postupy ve skladbě vylučují konkrétní melodickou linku a harmonie je těžko čitelná. Nálady, pocity, emoce, duševní erupce… nenapadá mě lapidárnější vyjádření.

LADIES OF THE ROAD – Boze Burrella vnímáme ve skladbě, která má zvláštní strukturu. Jeho hlas zní stále nějak málo zřetelně a zpívaná angličtina je utápěna v dynamických odstínech. Doprovod sekaných bicích a relativně jednoduchých basů prořízne jeho vysoký tón, kterému pomáhá Collins a Wallace ve vokálech. Destruktivní kytarové vstupu jsou překvapivé a dotvářejí společně se saxofonem nálady, než že by přinášely konkrétní hudební hřivnu, na které je kompozice vystavěna. V mezihře hraje Fripp neústrojně kvílivé a těžko identifikovatelné kytarové postupy. Frippův zájem o jazz je očividný a drásavé tóny Collinsova saxofonu tuhle tezi potvrzují…

PRELUDE: SONG OF THE GULLS – tahle kompozice jde zase jiným směrem. Spíše působí dojmem nějaké kratší symfonické básně. Hodně napovídá už samotná instrumentace a melancholická atmosféra, která ji provází. Frippovo vzdalování se od rockové platformy zde nabývá přespříliš konkrétního smyslu. Ti kdo byli unešeni prvními dvěma (třemi?) alby, by tehdy těžko mohli předpokládat, že podobná typ skladby naleznou podepsanou na projektu King Crimson. Fripp se ale necítil být nikdy stoprocentním rockerem, ale spíše skladatelem a hledačem a průzkumníkem neznámého terénu. Myslím, že tahle skladba to více než potvrzuje….

ISLANDS – poslední skladba má opět zádumčivou atmosféru, umocněnou nejen Burrellovým zpěvem, ale i Collinsovou basovou flétnou a Tippettovým klavírním přínosem.
„Tmavé přístavní hráze jako kamenné prsty hladově sahají z mého ostrova…. Hnízdo, slova námořníků – perly a dýně jsou roztroušeny na mém pobřeží. Rovni si v lásce, svázáni v kruzích. Proud země a strom se vracejí do moře, vlny odplavují písek z mého ostrova…“ tak tohle je sinfieldovská poezie.
Zůstává zde opar některých okamžiku z alba In The Wake of Poseidon, ale spíše tušený, než hmatatelný, což dokresluje pedálové harmonium, klavír a šeplavý vzdálený Burrellův hlas. Do hry ovšem vstupuje Collinsův saxofon a atmosféra houstne a dynamicky zesiluje. Za podpory mellotronu skladba na ploše devíti minut graduje s výrazným opakujícím se rytmickým podílem bicích a nekonečně dlouhým tónem kláves. Dlouhé ticho a pak jakoby návštěva v orchestřišti divadelního hudebního tělesa, kde se ladí a zaznívá spousta nečitelný lidských hlasů

Musím říci, že i já jsem k tomuto albu hledal chvíli cestu a jestli jsem ho pochopil, mám dodnes spíš pochybnosti, ale velmi mi při tomhle hledání pomohly Sinfieldovy texty, které jsem při poslechu četl a snažil se do nich vstoupit….
Tohle album King Crimson je nejméně rockové – skoro bych řekl že není vůbec rockové a tím Fripp hodně lidí zaskočil (možná i naštval). Bylo by velmi naivní předpokládat, že v době, kdy v Británii ovládali prostor Led Zeppelin, Deep Purple, Black Sabbath, Atomic Rooster, T Rex, Uriah Heep, ale i Emerson Lake And Palmer, Gentle Giant a Jethro Tull, že album Islands zaujme daný typ posluchačů. Chtělo to intelektuální ponor a literárně-hudební připravenost…
Netvrdím, že tohle album hraji od King Crimson nejčastěji, ale také ho nepřeskakuji a s odstupem času se k němu vracím s určitou empatií.
Jsou to King Crimson a proto nemohu dát méně než čtyři hvězdičky.