King Crimson - Islands (1971)

Přiznám se, že diskografii King Crimson nemám nijak zvlášť prostudovanou. Vlastním In the Court of the Crimson King a tuto desku jsem si opravdu oblíbil. Ovšem před měsícem jsem se rozhodl pustit si Islands. A ta deska mě naprosto uhranula svou atmosférou.

Od zvláštně melodické Formentera Lady přes experimentální Sailor's Tale a The Letters a beatlesácky načichlou Ladies of the road s uši trhajícím vrzáním až po klidnou Islands. Co mě však naprosto odrovnalo byla Prelude: Song of the Gulls. Najednou jsem se objevil ve vodách klasické hudby, která z prvních dvou skladeb už byla jaksi cítit. Ale v této skladbě se krásný klidný motiv rozvíjí až s citlivostí Antonína Dvořáka a tento kus je opravdu pohlazení na duši.
reagovat

lover-of-music @ 19.05.2018 23:24:43
No, album jsem poslouchal, ale nemám z něho bůhví jaké pocity. Spíš jsem zklamaný. Strašně jsem se u toho nudil a pro mě už to nejsou ti King Crimson jak je znám já.

Chybí mi tady všechno, chybí mi tu Greg Lake, chybí tu atmosféra z prvních dvou alb, které jsou prostě výborné a mám k nim velký respekt (dokonce už jsem si zvykl i na 21st Century Schizoid Man). Chybí mi tu nějaké ty výrazné linky, kterých je na prvních dvou albech požehnaně.

Pro mě na albu Islands vládne spíš nuda, únava, nevýraznost a chaos. Robert Fripp zašel s "progresivitou" do špatné uličky. Tady jednoznačně platí že "co je moc, to je moc".

Adam6 @ 20.05.2018 05:28:35
Musím povedať že v tomto súhlasím s loverom.

Island je podľa mňa zo prvej štvorky KC najslabším albumom. Vďaka bohu že sa Fripp rozhodol ísť úplne iným smerom v nasledujúcej tvorbe.

Petr_70 @ 20.05.2018 14:16:06
Fripp zvyšoval nároky na posluchače s každým dalším albem, takže lze pochopit, že ne každý tento druh hudby skousne...
Já jsem měl dlouhá léta velký problém s následujícím Larks' Tongues in Aspic, které mnoho příznivců KC i kritiků považuje za jejich nejlepší. Dnes tohle album považuje rovněž za geniální (i když ne jejich nejlepší) třebaže s některými kytarovými party mr. Frippa (v úvodní titulní skladbě) mám problém dodnes.

stargazer @ 16.12.2019 10:24:53
Islands byla moje první deska, co jsem slyšel od Crimsonů. Byl jsem tenager a strašně se mi líbila. Pak přišlo na řadu Starless... a po pádu bolševika zbytek diskografie. Žadná s ostatních desek se už nevyrovnala Ostrovům. Je to nádherné jemné dílo s prvky jazzu. Opět neskutečná atmosféra.

První tři desky King Crimson a jejich barevnou trilogii z osmdesátých let jsem poznal během několika měsíců a poslouchal je soustavně, takřka jedním dechem. Průzkum a ponor do takto koncipované a originální muziky, do níž jsem se zamiloval na první dobrou, byl pro mne kdysi jedním velkým dobrodružstvím. Wettonovská perioda už vyžadovala více času a vnímavější pohled, který se utvářel jen pomalu a postupně. A deska Island, kterou jsem k Red a Larks... přibalil současně, mi trčela zabalena ve skříni skoro celý rok. Pořád jsem čekal, až se pořádně proposlouchám dvojicí zmiňovaných nahrávek. Dnes začínám pokukovat po Starless, ale zhruba před měsícem jsem konečně dostal chuť na Islands a vpravil ji do útrob přehrávače.

Částečně jsem Islands kdysi slyšel z internetu a dlouhou dobu ji považoval za "divnou" desku. Nikdy jsem o nahrávce neuvažoval jako o slabé, jen na mě byla vždy značně nesourodá a přehnaně experimentální. Opticky vzato jde stylotvorně a zvukově hodně dopředu. Je výjimečná tím, jak je jiná. Její atmosféra se dá těžko uchopit a některé ostré pasáže mně řežou do uší i dneska. Začínat u King Crimson právě s Islands, asi bych je zatratil okamžitě.

Nahrávce musím přiznat velkou chuť souboru/Frippa v prozkoumávání nového terénu. Progresivní linii alb King Crimson Island rozhodně nestírá, spíš naopak. Frippův experimentální ponor svědčí o velké dávce nadání poprat se s tématy, která by byla ještě před dvěma roky pro soubor stěží akceptovatelná. Tak strmý raketový růst můžeme zaznamenat u skutečně malého množství kapel v celé hudební historii. Rocková skořápka se na Islands natrvalo rozbíjí o improvizační struktury, kterým vládnou syrové dechové nástroje, mnohdy postavené do pozice ústředního tvůrce jedné z (ne)melodií.

Boz Burrell má pro mne ze zpěváků, kteří v KC kdy účinkovalim nejméně přesvědčivý vokál. S hlasovými veličinami Gregem Lakem nebo Adrianem Belewem se měřit nemůže - vedle nich zpívá obyčejně, emočně málo působivě.

Spoustu prostoru ve Frippových skladbách již tradičně vyplňují instrumentální části. Ty jsou opět zcela mimořádně vyvedené, až abstraktně působivé. Dunící jazzové prvky jsou exponovány místy drasticky, místy do kontrastu s malebnou scenérií vycházející z dalekého ticha a postupně se zesilují. Zdejší šestice skladeb je vyrovnaná, výrazná a těžce zařaditelná. Těkavě minimalistickému rázu v nástrojových výměnách by se měl přiblížit pouze jedinec, který měl už s kapelou co do činění.

Poslech kteréhokoliv z alb King Crimson je vždy malá dobrodružná výprava do krajin neprozkoumaných a často i zdánlivě vzdálených. Díky bohu za takové krajiny.
reagovat

pinkman @ 11.05.2018 08:58:51
U mě deska desek. Islands se zabydlela ve stínu Lizard, snad každý z mého okolí tuhle dvojici donekonečna srovnával.
Boz Burrell se svým výrazem ke KC dokonale hodí, neřekl bych že je slabší. Člověk ho nemá zmapovaného jako Lakea, nebo Wettona. Pokud to někdo neví, hrával v Bad Company na basu, zpíval pouze Paul Rodgers.

Mě celkem mrzí, že linie Lizard - Islands byla na Larks' Tongues in Aspic přerušena a Fripp začal hrát něco jiného. Obě desky jsou velmi inovativní a u KC prvořadé.

Balů @ 11.05.2018 09:53:27
Dík za připomínku zajímavé desky.
Musím říct, že i když ji poslouchám roky, je to pro mne chameleon.
Stále se proměňuje.

oř @ 11.05.2018 09:58:47
Islands se pevně chytá konce šňůry Lizard a pokračuje podobnou hudební linií. O inovativnosti nahrávek takové kapely jako jsou King Crimson, nemůže být vůbec řeč. Podle mě, a nebojím se tím hájit názor většiny, jsou prvotními nahrávkami jednoznačně alba In the Court of the Crimson King a In the Wake of Poseidon. Přes to nejede vlak!!!!!!!!!!

northman @ 11.05.2018 11:02:46
King Crimson patří od poslechu debutového alba před skoro padesáti lety, zvláště 21st Century Schizoid Man, ke kapelám jejichž nahrávky jsem musel mít, na páskách, kazetách, CD a nakonec LP.Myslím, že Frippovi přeskočilo, když vydává všechny koncerty,to bych pochopil, ale ta vydání řadových alb v provedení třeba 7 CD, 5CD a podobně, to nechápu. Islands pro mě představuje TOP jejich tvorby zvláště první strana alba. Robert Fripp si to možná v době vzniku neuvědomoval, ale v poslední době patří polovina desky k základům jeho koncertního vystupování. To myslím hovoří za vše. Skladby Formentera Lady,Sailor's Tale The Letters jsou pro mě úžasné, to cello s basou v úvodní skladbě neuslyšíte na žádné rockové nahrávce, na téhle desce je možná nejvíce free jazzových vstupů. Díky za popis a své pocity.

EasyRocker @ 11.05.2018 12:01:10
Dnes pro mě jedna z jejich nejlepších desek. Unikátně komorní atmosféra.

Sajgon3 @ 14.05.2018 16:58:48
Kto nepochopil ISLANDS, ten nikdy nepochopí vynimočnosť KC. Ano, je to najsofostikovanejší album celej diskografie ale práve tu ukázali Krimsoni, že dokážali ich do vôd, kde kde sa nikto pred nimi ani po nich nikto neodvážil. Áno prvé dva albumy sú nesmrtelné grály - ale ISLANDS to je úplne iná dimenzia.... takto som to počul od prvého kontaktu a počujem to tak aj teraz ...po 30-tich rokoch....

itchycoo @ 14.05.2018 17:23:57
Fripp se myslím vyjádřil nějak takhle: "King Crimson jsou prostředkem, jak vyjádřit moje hudební představy." Z tohoto důvodu nemám nějaké NEJ album od KC.
Stylově se neustále proměňovali...

Mimochodem, jeden z muzikantů na tomto albu, pianista Keith Tippett, prodělal nedávno infarkt. Já jsem jej podpořil koupí CD Keit Tippett Octete The Nine Dances Of Patrick O'Gonogon na >> odkaz

Skuteční fanoušci první reinarnace KC se jistě přidají a Keithe podpoří.

Pegas @ 14.05.2018 20:03:48
Já kromě debutu od KC hodně dlouho nic neslyšel. Koncem devadesátých leti jsem měl ty první desky až po Starless... nahrané na kazetě, ale mnohé skladby pro mě byly až moc takové vrzání. Už si je moc nepamatuji a asi bych si je měl připomenout. Samotného mě zajímá, jak na mě budou působit dnes.

yngwie3 @ 14.05.2018 20:50:51
" Kto nepochopil ISLANDS, ten nikdy nepochopí vynimočnosť KC ", toľko citát ... ale hudba predsa nie je matematika alebo fyzika, ale pocitová záležitosť ... takže pochopiť de facto, nejde ...

PaloM @ 15.05.2018 06:26:41
Sajgon3: nie je to celkom pravda. Ja som si vždy myslel a som presvedčený, že King Crimson je výnimočná skupina. A album Islands som mohol počuť a potom si kúpiť na CD len vďaka internetu a e-shopom. A to bolo od vydania Island viac ako 20 rokov.
Proste, v mojom okolí sa Islands ukrutne veľa rokov nevyskytoval :-)
Ešte aj dnešné koncerty KC sú relatívne výnimočné, aj keď nemajú nové skladby.

northman @ 15.05.2018 06:56:18
King Crimson jsem si zamiloval počátkem sedmdesátých let, po poslechu jejich debutového alba, které jsem si okamžitě od kamaráda nahrál, byla to čtvrá kopie z příšerně praskající desky, Moonchild nebylo prakticky slyšet. Od té doby jsem přesvědčený, že tahle kapela je něco vyjímečného, takovým způsobem namíchat rock, jazz a klasiku se podle mě nikomu nepodařilo, k tomu výborné texty Petera Sinfielda, to je dokonalost sama.

Co se týká alba Islands, tak to bylo součástí mých nahrávek od vydání v roce 1972. Z počátku mi nijak nepřirostl k srdci a dostatečně jsem si neuvědomoval jeho kvality, změna nastala po poslechu na pořádné aparatuře, Formentera Lady, Sailor´s Tale a The Letters vás doslova přibijí do křesla a druhá strana začínající výbornou Lady On The Road a končící titulní skladbou s nádherným sólem na trubku, tohle byla od toho okamžiku deska King Crimson Nr.1.

Byl jsem na koncertě před dvěma lety a velice mě potěšilo, že hrají z téhle desky tři skladby, Sailor´s Tale v provedení se třemi bubeníky je něco neskutečného. Nedivím se tomu, že Robert Fripp ve svých 74 letech neskládá nové písničky, tvořil by jenom obdobu těch starých, jako to dělá většina kapel, které nebudu jmenovat.

Sajgon3 @ 16.05.2018 16:35:34
Trošku by som upravil svoju reakciu - nebolo to správne "povedané " - prvé dva albumy radím nad ISLANDS - potom je tu CIRCUS , ktorému dávam len 4,75 bodov - ale ISLANDS to je prepojenie klasického zvuku KC s jazzovým feelingom v tak zvláštnej kombinácii, že proste v danom období som nič podobné nepočul . A konkrétne titulná skladba je hudobne nezamenitelná s ničím, čo KC kedy zložili, možno trošinku sa približuje LIZARD, ale to je len akoby príprava, že má prísť práve ISLANDS. " Earth, stream and tree return to the sea - Waves sweep the sand from my island, from me.... " a to vlastne vyjadruje všetko....

Deskou Islands končí první klasická etapa v životopise King Crimson, etapa, v níž se muzikantská škatulata kolem Roberta Frippa hýbala nejčastěji a jediným, kdo s ním absolvoval práci na všech čtyřech albech, byl textař Peter Sinfield. Na Islands je opět nová rytmika: na bicí hraje Ian Wallace a basu i mikrofon převzal po Gordonu Haskellovi Boz Burrell. Mel Collins a Keith Tippett zůstávají věrní už od In the Wake of Poseidon, nicméně pro všechny jmenované je právě toto labutí píseň v barvách skupiny.

Kritika celkem shodně Islands přehlíží, podle mého soudu ale nezaslouženě. Album opravdu jakoby scházelo z cesty vytyčené předchozí tvorbou a možná Fripp při jeho vzniku už cítil, že potřebuje radikálnější změnu směru. Ale nic jako vyčerpání nebo bezradnost v těch šesti skladbách neslyším. I kdyby jen mimoděk, vzniklo album s jedinečnou introvertní atmosférou plnou osamělosti a s mnoha momenty, které neomračují okázalostí, ale s emocemi a detaily pracují ve vyšším rozlišení. Znamená to méně pasáží, při kterých hned napoprvé padá čelist a více soudržnosti a „měkké síly“ celku.

Patrný je ústup rockových vlivů. Fripp omezil účinkování elektrické kytary a mellotronu, čímž celý sound prořídl a větší prostor získaly neobvyklé kombinace a souzvuky smyčců, kláves a dechových nástrojů. Zároveň ovšem album nesměřuje k nějaké pastorální idylce, naopak bych řekl, že Fripp teď vráží libozvučnosti nůž do zad ještě častěji a zákeřněji, jen s pomocí jemnějšího nástroje. Pěvecké linky jsou v drtivé většině delikátně baladické a Burrellův subtilní ale pevný hlas do nich skvěle zapadá. Instrumentální složka mu ale naštěstí neustále podráží nohy a nedovolí sklouznout do sladkobolnosti, a tady možná pramení ono úzkostné napětí a pocity izolovanosti.

Úvodní posmutnělou melodii ve Formentera Lady podmalovává abstraktní preludování kontrabasu, piana a flétny, druhý melodický motiv – nejkrásnější na albu – na chvíli dokáže zpěv i nástroje sladit do jednoho lahodného plynutí ale závěr už je zase ve znamení roztříštěných partů saxofonu a kytary. Do instrumentální Sailor's Tale se nečekaně zařízne agresivní Frippův beglajt, který nakonec vyústí do mellotronové klenby a ještě větší kontrasty mezi křehkými a brutálními pasážemi jsou ve výborné skladbě The Letters. Ladies of the Road se po většinu času valí s jakousi neotesaností (i Burrelův hlas tentokrát o něco zdrsní), kterou ale několikrát protnou beatlesácky zpěvné úseky. Prelude: Song of the Gulls je nejvíce ovlivněná klasickou hudbou, slyšíme v ní především smyčce částečně hrané v pizzicatech a flétnu. Výše řečené ohledně neustálého narušování libozvučnosti má svou překvapivou výjimku v závěrečné skladbě Islands. Právě na závěr by člověk znalý předchozí tvorby kapely čekal nějaký experimentální rambajz a ejhle: romantika, snění, kontemplace bez rušivých vpádů a finále jak k filmovému happyendu se západem slunce.

Přes všechny dynamické i zvukové experimenty a přemety zůstává po doznění desky až překvapivě silný pocit završenosti, konzistence a provázanosti, možná nejvíc z celé první albové čtyřky. Pocit, že jsme se právě setkali ne zrovna s převratným stylotvorným monumentem, ale zato s nahrávkou, která pro formální vynalézání nezapomíná na procítěnost. Neveselá, přesto hřejivá deska, která sice pro „sinfieldovské“ King Crimson znamenala derniéru, ale nikoli nějak rozpačitou nebo vyprázdněnou.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz
reagovat

Snake @ 30.06.2015 20:30:18
Já dal sice o punťu méně, ale v názoru na album se víceméně shodneme. Recka mě potěšila a děkuji za ni. Cedlo už jsem pěkných pár měsíců neslyšel, při nejbližší příležitosti to napravím...

Akana @ 01.07.2015 09:52:51
Já jsem před "finálním" poslechem, než jsem sednul ke klávesnici, taky počítal spíš tak s 80%. Ale pak se mi to asi nějak trefilo do nálady či co a musel jsem jít s hodnocením výš. To album asi vyžaduje specifický duševní rozpoložení, ale pak je to nádhera.

Čtvrté album King Crimson pro mě bylo velkým a příjemným překvapením. Z dostupných a celkem rozporuplných recenzí jsem totiž pořádně nevěděl, o čem to vlastně bude a podvědomě čekal jsem další horkotěžko porcovatelný a stravitelný flák. A ono ne. Nedá se říct, že by to byla zrovna "pop music", ovšem hlavně v druhé polovině alba jest to hudba přívětivě přístupná, s neobvykle bohatým využitím smyčců. Zkrátka a dobře, deska mě čapla téměř na první poslech a je určitě posluchačsky snadnějším soustem, než předchozí tituly Lizard a In The Wake Of Poseidon.

První strana desky je ryze "crimsonovská" a struktura úvodního kousku Formentera Lady velmi free. Každý z nástrojů razí si svou vlastní cestičku a tak to může působit lehce zmatečně, možná až chaoticky. Společnou řeč nachází jen v okouzlujících refrénech a pak zase rychle každý svou cestou. Přidává se soprán Pauliny Lucas, atmosféra stává se stále nervóznější, ale celé je to velmi potichu a zvuk získává na síle až s tahy smyčců v samotném závěru skladby. Vyťukáváním na činel přeneseme se do instrumentálky Sailor´s Tale.

Její první třetina je ve znamení strojově přesné, hypnotické rytmiky a divokých sól na dechové nástroje. Až v okamžiku zklidnění připojí se lehce disonantní Frippova kytara a mellotron. V závěru už je to pořádná "řežba", King Crimson připomínají lavinu a valí před sebou vše, co jim stojí v cestě. Cítím tu ozvěny The Devil´s Triangle a určitě je to nejhlučnější místo na desce, ale naštěstí - a musím to tak říct - naštěstí netrvá moc dlouho a poslední minuta ztrácí se v poněkud zlověstném fade - outu.

The Letters těží z jemně podaného úvodu a následujících těžkotonážně hlučných pasáží, rozdíly v dynamice jsou tu skutečně obrovské, ale to už se pomalu dostávám k prvnímu vrcholu desky a tím je pro mě "písnička" Ladies Of The Road. To jsou prostě The Beatles jak utržení ze řetězu, v rauši a zmaštění jak papír od sekané, s oněmi typickými vrstvenými vokálními harmoniemi v refrénech. Klopotná a jako by zpomalená rytmika s divokými sóly na saxofon tomu ještě dávají korunu. Jestli to měla být opravdu parodie, tak kulicha dolů, ale tohle se King Crimson opravdu povedlo a s každým poslechem se tady výborně bavím.

Dalším skvělým, a pro King Crimson tentokrát naprosto netypickým kusem, je Prelude : Song of the Gulls. Prvně tuhle skladbu slyšet vytrženou z desky, klidně nechal bych si nakukat, že jde o dílo některého z autorů klasické hudby. Je to krátká, symfonická pohádka, která perfektně připravuje půdu pro následující vyvrcholení v podobě skladby Islands. Co k tomu říct ? Trochu se zdráhám, označit ji jako striktně rockovou a než v bigbeatové aréně, dovedl bych si její přednes představit spíš na divadelních prknech. Šanson, křehká a zhudebněná poezie Petera Sinfielda. Hudební doprovod je zpočátku velmi subtilní, až minimalistický, bicí nástroje připojí se zhruba v polovině devět minut dlouhé skladby a ta pak krásně graduje podmanivou melodíí mellotronu a trubky. Úžasná věc, jejíž poslech mi činí nesmírné potěšení. Hřejivá a uklidňující terapie zároveň.

Z druhé poloviny desky - počínaje skladbou Ladies Of The Road - jsem nadšený, ovšem první strana ten můj elán tak trochu brzdí. Ty čtyři hvězdičky jsou tak z mého pohledu zasloužené a naprosto odpovídající.


reagovat

zdenek2512 @ 17.05.2014 08:56:33
Pro mě je prvních sedm studiových alb za maximum a Islands je po Red moje nejoblíbenější album. Podle mě tahle deska nemá slabé místo. Díky za pěknou čtivou recenzi. King Crimson patří vedle Franka Zappy a Captain Beefhearta k mým největším oblíbencům.

Snake @ 17.05.2014 09:11:58
Není zač a jsem opravdu rád, že se ti moje recenze líbila. Mám ve sbírce ještě Larks´ Tongues in Aspic a Red, ale s reckami na King Crimson si dám - aspoň načas - pohov.

zdenek2512 @ 17.05.2014 09:25:59
To já mám všechno a mimo CD i na původních japonských vinylech a taky nově vydané vinyly. Starless & Bible Black, beru jako slabší i když jsem ho dlouho neslyšel ta první strana jsou kratší skladby, ale na druhé straně ty dvě delší improvizace jsou parádní, Night Watch z první strany je krásná lyrická skladba. Oni ty desky z osmdesátých let červená, modrá a žlutá jsou taky skvělé, jsou akorát jiné, než těch prvních sedm.

Čtvrté album britských progrockerů King Crimson má zvláštní postavení. Znám pár lidí, kteří album zdvořile přeskakují, také pár lidí, kteří mu nepřišli na chuť a stále ji hledají, pak jsou lidé, kteří ho zatracují a považují za nedovařený produkt mezi Lizardem a Larks´s Tongues In Aspic, ale jsou i lidé, kteří ho hodnotově stavějí mezi to nejlepší co kapela natočila? Jak se s těmito emocemi vyrovnat…. Po svém. Robert Fripp dodržel co slíbil. Ve snaze udržet progresivní linii střídal hudebníky a nikdo se příliš dlouho v jeho kapele neohřál. Je tady evidentní snaha vytvořit HUDBU bez nároku na umělecké uznání, prosazení se v hitparádách a ohánět se bouřícími davy příznivců, stejně jako závratnými prodeji albových nosičů

FORMENTERA LADY – začátek sám o sobě začíná nezřetelnými a rozptýlenými tahy smyčce přes kontrabas Harryho Millera a pohrávání si flétnovými motivy Mela Collinse a klavírními uvolněnými tóny jazzmana Keitha Tippetta. Boz Burrell, který se stal sólovým zpěvákem jakoby byl vybrán cíleně pod dojmem mít v kapele model zpěváka jako byl v začátcích výtečný Greg Lake ( ). Skladba má vysloveně alternativní charakter, který se vzdaluje rocku a hledá nová východiska. Bicí Iana Wallace jsou jaksi zatlumené a málo čitelné, ale ani principála Frippa ve skladbě není mnoho slyšet. Píseň opřádá tajemná atmosféra, do které vstupuje náladotvorný saxofon Mela Collinse, šustění percussion a doprovody akustické kytary. Hodně impresí a málo konkrétna, evidentně nás chtějí noví King Crimson zavést do hlubokého lesa, ze kterého budeme hledat těžko cestu ven…. Název dostala skladba podle idylického ostrova Formentera ve Středozemním moři s procítěným Sinfieldovým textem. Zdráhám se mluvit o psychedelii, ale také o freejazzu, je to těžko zařaditelný novotvar, který se každému asi nevpije pod kůži na první poslech….

SAILOR´S TALE – ve druhé skladbě se zrychlí tempo a zvýší se jeho dynamický podíl. Tady se přibližujeme ke crimsonovskému soundu dlouhými tóny elektrické kytary, saxofonu a mellotronu. Bicí nástroje najednou vystoupí do prostoru, třebaže jen na chvíli, ale udržují stálé napětí a Collins na saxofon sem vkládá jazzovou alegoriku a společně s Frippem vytvářejí prostor pro experiment. Rytmický základ zůstává minimalisticky neměnný, ale Fripp začne kouzlit se svou kytarovou jednotkou neurotické akordické proměny se zvláštním těžko napodobitelným soundem. A je zde ten mrazivý sound mellotronu, který byl srovnáván s atmosférou kompozic Richarda Wagnera. Něco cítím v zádech, něco co vyvolává neklid a úzkost, ale přesto cítím, že jsou tyhle proměnlivé imprese součástí širšího konceptu. Hudba se přesouvá na pokraj articifiálního pojetí s kytarovými mučidly pro lidský sluch. Vzdálený chór těžko zřetelného druhu se vznáší prostorem a přichází ticho. Je součástí konceptu a vnitřně vás zasáhne….

THE LETTERS – pokud jsme čekali na nějakou baladu, tak pravděpodobně tahle skladba upomene na nenapodobitelné a tklivé balady z prvního a druhého alba, ale jenom do času. Drsný zvuk saxofonu a kvílivá kytara s dalšími exponenty šíření organizovaného hluku naruší klid a saxofonové rozjímání se dostává k jazzovým podnětům. Nejen pro rockera, ale obecně pro posluchače docela velké sousto, které však po rozmělnění spolknete. Další postupy ve skladbě vylučují konkrétní melodickou linku a harmonie je těžko čitelná. Nálady, pocity, emoce, duševní erupce… nenapadá mě lapidárnější vyjádření.

LADIES OF THE ROAD – Boze Burrella vnímáme ve skladbě, která má zvláštní strukturu. Jeho hlas zní stále nějak málo zřetelně a zpívaná angličtina je utápěna v dynamických odstínech. Doprovod sekaných bicích a relativně jednoduchých basů prořízne jeho vysoký tón, kterému pomáhá Collins a Wallace ve vokálech. Destruktivní kytarové vstupu jsou překvapivé a dotvářejí společně se saxofonem nálady, než že by přinášely konkrétní hudební hřivnu, na které je kompozice vystavěna. V mezihře hraje Fripp neústrojně kvílivé a těžko identifikovatelné kytarové postupy. Frippův zájem o jazz je očividný a drásavé tóny Collinsova saxofonu tuhle tezi potvrzují…

PRELUDE: SONG OF THE GULLS – tahle kompozice jde zase jiným směrem. Spíše působí dojmem nějaké kratší symfonické básně. Hodně napovídá už samotná instrumentace a melancholická atmosféra, která ji provází. Frippovo vzdalování se od rockové platformy zde nabývá přespříliš konkrétního smyslu. Ti kdo byli unešeni prvními dvěma (třemi?) alby, by tehdy těžko mohli předpokládat, že podobná typ skladby naleznou podepsanou na projektu King Crimson. Fripp se ale necítil být nikdy stoprocentním rockerem, ale spíše skladatelem a hledačem a průzkumníkem neznámého terénu. Myslím, že tahle skladba to více než potvrzuje….

ISLANDS – poslední skladba má opět zádumčivou atmosféru, umocněnou nejen Burrellovým zpěvem, ale i Collinsovou basovou flétnou a Tippettovým klavírním přínosem.
„Tmavé přístavní hráze jako kamenné prsty hladově sahají z mého ostrova…. Hnízdo, slova námořníků – perly a dýně jsou roztroušeny na mém pobřeží. Rovni si v lásce, svázáni v kruzích. Proud země a strom se vracejí do moře, vlny odplavují písek z mého ostrova…“ tak tohle je sinfieldovská poezie.
Zůstává zde opar některých okamžiku z alba In The Wake of Poseidon, ale spíše tušený, než hmatatelný, což dokresluje pedálové harmonium, klavír a šeplavý vzdálený Burrellův hlas. Do hry ovšem vstupuje Collinsův saxofon a atmosféra houstne a dynamicky zesiluje. Za podpory mellotronu skladba na ploše devíti minut graduje s výrazným opakujícím se rytmickým podílem bicích a nekonečně dlouhým tónem kláves. Dlouhé ticho a pak jakoby návštěva v orchestřišti divadelního hudebního tělesa, kde se ladí a zaznívá spousta nečitelný lidských hlasů

Musím říci, že i já jsem k tomuto albu hledal chvíli cestu a jestli jsem ho pochopil, mám dodnes spíš pochybnosti, ale velmi mi při tomhle hledání pomohly Sinfieldovy texty, které jsem při poslechu četl a snažil se do nich vstoupit….
Tohle album King Crimson je nejméně rockové – skoro bych řekl že není vůbec rockové a tím Fripp hodně lidí zaskočil (možná i naštval). Bylo by velmi naivní předpokládat, že v době, kdy v Británii ovládali prostor Led Zeppelin, Deep Purple, Black Sabbath, Atomic Rooster, T Rex, Uriah Heep, ale i Emerson Lake And Palmer, Gentle Giant a Jethro Tull, že album Islands zaujme daný typ posluchačů. Chtělo to intelektuální ponor a literárně-hudební připravenost…
Netvrdím, že tohle album hraji od King Crimson nejčastěji, ale také ho nepřeskakuji a s odstupem času se k němu vracím s určitou empatií.
Jsou to King Crimson a proto nemohu dát méně než čtyři hvězdičky.
reagovat

The Paul @ 13.01.2012 15:26:33
Tak ja sa hrdo hlásim ku skupine ľudí, pre kt. je táto LP srdcovka z tvorby King Crimson :-) Vnímal som to takto pred 15 rokmi, keď som začal kapelu počúvať a vnímam to tak aj dnes... Najviac sa mi páči skladba Islands a to ako krásne pozvoľna graduje...

Mirek Kostlivý @ 13.01.2012 16:29:49
Zdravím Petra! Tak já do dneška těžko chápu, jak jsme někdy v roce 1972 mohli s kolegy-vrstevníky z Kolbenky vedle sebe poslouchat tuhle náročnou desku a zároveň třeba Grand Funk Railroad a Santanu. Tenkrát v těch 17-letech byla naše tolerance k různým odnožím rockové hudby téměř bezbřehá. Nevím, zda se to ještě může někdy v budoucnosti opakovat. Skoro o tom pochybuji .....

Petr Gratias @ 14.01.2012 09:28:44
Zdravím, Mirku...
vracím se retrospektivně do těchto let a musím s Tebou souhlasit. Kamarádi a známí, kteří sbírali elpíčka, ale i nahrávali měli tehdy opravdu hodně široký záběr. Mohu uvést příklad: mít doma Grand Funk Railroad, Free, Flamenga, Deža Ursínyho, Led Zeppelin, Janis Joplin, Jimi Hendrixe, Framus Five, Cream, Shocking Blue, Blood Sweat And Tears, Atomic Rooster vedle Stravinského, Bacha, Mozarta, Dylana, Voskovce a Wericha a Raviho Shankara.... ta to bylo tenkrát NORMÁLNÍ.
Ten široký záběr šel napříč žánry v neohraničitelném
stylu...
Hlad a žízeň nasytit se vším, co nám bolševik odpíral, byly tak veliké, až se to nedá dneska ani vyprávět - v době internetu a tolika přílivu hudebních (ale pochopitelně i jiných) informací.
Dnešní třicátníci se nám budou smát, ale my o tom víme svoje. Byla to špatná doba, plná absurdity a nesmyslností, ale ty vytvořené pomyslné ostrovy svbobody jsme si "vybojovali" sami mezi sebou...

Ondr@ @ 25.04.2012 22:17:28
Tohle není zase tak náročná deska, spíš je zajímavé její pojetí a klidné tempo, kdy se velice vkusně střídají různé žánry, v kombinaci s vklídností, jemností a citu pro hudbu. Je vidět, ehmmm, tedy vlastně slyšet, že tvůrci prožívali opravdovou radost při skládání a performanci.
K tomu musím připočíst skvělé texty, např. na Ladies of the Road je opravdu skvostně vtipný.
Nedávno vyšla remastrovaná verze ke 40. výročí a je zvukově opravdu skvostná, doporučuji poslechnout, původní reedice na CD z 90.let byla zvukově velmi plochá s velkým šumem na pozadí.
Nyní je slyšet opravdu vše, a teprve dává pocítit, jaký nedoceněný skvost je právě toto album. Nádhera, čistá radost. Z krimsnů ho mám asi nejraději.

adam @ 26.04.2012 09:20:01
Ako zastupca 30nikov ti mozem peter kludne oznamit ze sa nic nezmenilo a tak ako vy v 60tych, tak my v 90tych rokoch sme fungovali uplne rovnako, akurat s tym rozdielom ze k tej muzike sa dalo dostat jednoduchsie. inac je to o tom istom. :-)

Mne osobne sa album Islands páči viac ako Lizard. Má takú zvláštnu nepopísateľnú atmosféru. A navyše pre mňa ukončuje prvú éru kapely King Crimson. Album Islands je opäť náročnejším kusom. Ale úvodná Formentera Lady je vcelku jednoduchá a chytľavá. Tá basová linka je neskutočná - jednoduchá a pritom taká krásna. Opäť sa ukázalo, že nový spevák a basák Boz je kvalitný. Nasledujúce tri skladby a záverečná Islands sú už potom klasické crimsoňácke veci, ktoré mi pripomínajú skladby z Lizard, avšak omnoho viac mi sadli. Jednoducho kvalita, ktorá s kapelou tak akosi vždy súvisela. Mojou srdcovkou je potom klasická hudba Prelude: Song of the gulls. Veľmi sa mi páči a chytá ma za srdce. Islands je ďalší album King Crimson, ktorý ma nesklamal napriek tomu, že zo začiatku ma jeho náročná hudba odradzovala.
reagovat

Islands predstavuje akýsi medzník v tvorbe King Crimson. Aspoň to väčšina tvrdí.

Formentera lady predstavuje polohu, ktorá sa na albumoch skupiny objavuje od čias debutu, takže sa nič zvláštne či nečakané nedeje. V pokoji buduje atmosféru a má terapeutické účinky, keď sa človek potrebuje zbaviť negatívnych emócií. Sailor’s tale mohutne vygraduje a predstavuje vrcholný moment albumu. Ticho znejúce ticho, to je The letters. Aspoň na začiatku, nájdu sa tu aj hrozivé výbuchy energie, čo hodnotím pozitívne. Vôbec, sa mi táto skladba páči, aj keď možno bezdôvodne. Ladies of the road stojí na výbornom saxíkovom sóle a správne natvrdlej (bacha, o rozume nehovorím) rytmike. Krásna klasicistická vsuvka Prelude: song of the gulls správne zjemní atmosféru a zavŕši to titulná Islands.

Priznám sa, neviem, prečo sa tak často hovorí o tom, že je to úplne iný album ako predošlé. Podľa mňa je to fajnovo sa počúvajúci kúsok a King Crimson z toho prýšti hektolitrami. Pokojnejšia poloha mi sedí, hoci by som dal dobré tri hviezdy, pridávam jednu, po Starless and bible black je to podstatne emočnejší zážitok.

reagovat

Jedná se o konec jedné éry King Crimson, po nahrání Islands dochází k rozchodu Roberta Frippa a Petera Sinfielda, textaře, který silně ovlivnil první čtyři alba kapely.

Ze sestavy z předchozí desky vydrželi jen Fripp s Collinsem, basy a zpěvu se ujal Boz Burrell, bicích Ian Wallace. Mnozí fanoušci hodnotí toto album poměrně negativně, připadá jim, že vybočuje z cesty, nastolené Frippem v počátcích kariéry KC.

Pokud mohu posoudit, opravdu se jedná o jedno z nejmelancholičtějších alb kapely, ale to neznamená, že by postrádalo hudební kvalitu. Jazz se tady snoubí se symfonickým rockem, mellotron si podává ruku s hobojem a soprán Pauliny Lucas mi připomíná The Great Gig in the Sky...

Na pět hvězdiček to možná není, další mistrovské dílo v podání King Crimson ale bude brzy následovat. Islands mohu jen doporučit, více takových nepovedených alb :-)

reagovat

Nádherné, jemné a citlivé album, už jen úvodní balada Formentera Lady - dark lover, je pro znalce předchozích KC výtvorů příjemným šokem, klid a jemnost narušuje jen Ladies of the Road, a potom album plyne dál svým blahodárným klidem.
Skvělý příklad toho, jak lze vystavět žánrově album, aby nenudilo ani při častém, opakovaném poslechu.
reagovat

Brano @ 22.05.2008 17:12:23
King Crimson je vynikajúca kapela,o tom niet pochýb!Jedna z mojich najoblúbenejších.Islands je veľmi pekný album,s tým súhlasím.Ja osobne uprednostňujem z ich tvorby najmä Red,Larks tongues in aspic a Lizzard.A tiež zatiaľ posledný album The power to believe pokračuje v tomto duchu a rozhodne poteší každého starého artrockera.

Ondra @ 23.05.2008 00:07:20
Mám to podobné, akorát Lizarda jsem naposled poslouchal a nějak sem si poupravil názor, nedrží to moc pohromadě. Můžu říct, že patrně Islands zůstává u mě jakýmsi vrcholem jejich snažení ve "způsobu dělání věcí..." :-))
Pokud mám chuť na vyloženě nabušenou desku v tom správném slova smyslu, pustím si potom velice často Skřivánčí jazýčky v Aspiku, což je neskutečný styl muziky, před níž musí pokleknout i řada tvrdých, téměř metalových kapel, jejichž zvuk se však o mohutné plochy Frippových sól bortí. Zrovna nedávno jsem poslouchal od Tool těch jejich 20.000 mil nebo jak se to jmenovalo, poslouchal jsem důkaldně asi 4x a musel jsem se ve finále smát, jak měkký zvuk ta kapela oproti KC má (hudebně však nechci srovnávat) - v tom je kouzlo dobře zahraného artrocku - drtí naprosto vše.

Brano @ 23.05.2008 06:36:39
Ondra,skús si vypočuť INDUKTI a ich album S.U.S.A.R.Je tam hodne cítiť práve King Crimson z obdobia Larks tongues in aspic.Tá mrazivá atmosféra a zároveň tvrdosť a "nadupanosť".A tiež tie husle sú tam skvelé.Počúvam to práve v týchto dňoch a nevychádzam z údivu!

Ondra @ 24.05.2008 10:56:09
Tak to musím poslechnout, Brano, děláš mi chutě,... mmmm:-))

Tak tohle je deska, kdy jsem zas plakal!Tedy konkrétně při skladbě Islands. Neuvěřitelné! King Crimson zase o kus dál.Zase rozhodně přelomové!Písně tak nádherné, při poslechu se člověku tají dech-je to opravdové hudební dobrodružství.Ty změny nálad!Takhle opravdu nikdo nikdy nehrál a hrát asi už nebude!Je Robert Fripp vůbec člověk z této planety?
reagovat

No vidím, že tu se svým názorem budu stát asi sám, ale album "Islands" je prostě vynikající, i když poněkud odlišné od předchozích alb (ruku na srdce - ale zase ne odlišné zásadně - osobně si myslím, že KC jsou po minutě dvou jasně rozpoznatelní). Dostala mě už úvodní Formentera Lady se svým naléhavým, stále se opakujícím, ale velmi působivým rytmem, a i následující A Sailor´s Tale znovu ukazuje nadčasovost této jedinečné formace. Předposlední Prelude...Song of the Gulls je nádherně podmanivou instrumentálkou, předznamenávající závěrečnou titulní grandiózní skladbu s hladivým saxofonem a vynikajícím vokálem. Dávám znovu 4+, protože si myslím, že "Islands" je rozhodně deskou nadpůrměrnou.
reagovat

Tohle album je mnohými fanoušky považováno za vůbec nejslabší v historii kapely. Pravda je, že je dost nesourodé (což ale u King Crimson není nic tak výjimečného), ale podle mně je i tak dost kvalitní. Oproti Lizard ubyly agresivní free jazzové aranže Indoor Games a Happy Family a celé se to posouvá do romantiky, včetně hlasu nového zpěváka. Magický úvod první skladby (asi tak první tři minuty) s klavírem a violou je vystřídán celkem jednoduchým motivem, který jsem už slyšel i někde jinde, skladba pak plynule přechází v prvotřídní Sailor's Tale. Jestli vás nenadchne na tomhle albu už nic, tak tahle instrumentálka ano, první část s rolničkami, zvonky, saxofonem, akustickou kytarou a vytím se postupně propracovává k ústřednímu motivu skladby, potom nastoupí skvělé sehrané bicí a baskytara a skladba přitvrzuje v nové aranži. Uklidnění následuje v tichém úvodu The Letters, která mi trochu připomíná Van Der Graaf Generator. Skladba je skvěle vystavěná. Ladies Of The Road je, jak už bylo zmíněno Hansem, hudební narážka na Beatles. Prelude je pěkná klasická hudba, i když možná trochu rockovější podání by jí neškodilo. Závěrečná kompozice Islands je taková delší ukolébavka založená na klavíru a zpěvu s pěknými sóly na trubku. Dost uklidňující hudba. Jen se nenechte vyděsit poslední minutou.
reagovat

Islands je prinejmensim divna deska. Stylove, zvukove i obsahove stoji jako osamely Ostrov uprostred ostatnich vytvoru KC a vymyka se vsemu co bylo predtim a potom napsano. Oproti prvni a nasledujicim eram, kdy stejny duch byl obsazen minimalne na trech a vice deskach, tahle stoji sama o sobe jako jedna ETAPA - otevrena a ihned po "odchodu z podia" uzavrena. Mozna to byla vycerpanost z prvni ery a pokus o hledani novych cest, ktere se vsak nedaly dal rozvinout, mozna to byla slepa ulicka a ulet, tezko rict. Vysledek experimentu je podivna kolaz napadu a tipnul bych si ze na prvni pokus tuhle desku hodne lidi odlozi a zapomene na ni. Malem se mi to stalo, ale neco v tech skladbach me upoutalo natolik ze jsem si ji poustel znovu a znovu, a priznam se, dostala mne. Je tam vic nez by clovek cekal, ale neni to zrejme na prvni poslech. Jako vzdy mne upoutal dalsi vyjimecny zpevak/basak Boz Burrell jehoz vyraz by se dal popsat jako "zakriknuty skolacek", ale presto neocenitelnych peveckych kvalit. Prave diky nemu a diky naprosto unikatnimu zvuku a stylu Frippovi kytarove hry (skoro ho podezrivam ze to nebyl on) je tahle deska tak jina. Jednoznance nejlepsim kusem je Sailro's Tail, opravdu velmi drsna skladba, ale nikoliv ve smyslu nabrousenych a tvrde znejicich kytar tak jako na desce RED, tady je drsnost tvorena celkovym pojetim a aranzma skladby, temne dechove a strunne spodky a pres ne jede jen lehce zkreslena kytara, nadupana basa (ale nikoliv Wettonovsky tvrda) a bici v unisonu, opravdu pusobive. Tohle je dukaz ze metalovy zvuk nastroje jeste nedela tvrdou muziku a naopak. Kvalitni je i Formentera Lady, i kdyz se muze jevit jako nudna a opakujici se, zdani klame. Dostala me parafraze Beatles v Ladies of the Road, hlavni motiv pripominajici Come Together a v mezihre (nebo jak to nazvat) perfektne zvladnute vokalni vicehlasy, do toho Crimsonovska rytmika a Frippova kytara, opravdu dobre. Myslim ze v 70 letech se asi s fenomenem Beatles snazil vyrovnat kde kdo a tady to je opravdu vyjimecny kus. Jedine co se mi na desce nelibi je
Song Of The Gulls, to bude asi tim ze nemam v rocku rad snahu o "klasickou muziku" v tom skutecnem slova smyslu - rock je rock a prijde mi ze to sem proste nepatri, nebo to ma byt zpracovano jinak (viz treba Bouree od Jethro Tull).
Jak je deska divna tak divne bude moje hodnoceni, nedokazu se 100% priklonit ani do plusu ani do minusu, zustanu tedy jako ostrov uprostred, davam 3 :o)
reagovat