King Crimson / Islands (1971)

Čtvrté album King Crimson pro mě bylo velkým a příjemným překvapením. Z dostupných a celkem rozporuplných recenzí jsem totiž pořádně nevěděl, o čem to vlastně bude a podvědomě čekal jsem další horkotěžko porcovatelný a stravitelný flák. A ono ne. Nedá se říct, že by to byla zrovna "pop music", ovšem hlavně v druhé polovině alba jest to hudba přívětivě přístupná, s neobvykle bohatým využitím smyčců. Zkrátka a dobře, deska mě čapla téměř na první poslech a je určitě posluchačsky snadnějším soustem, než předchozí tituly Lizard a In The Wake Of Poseidon.

První strana desky je ryze "crimsonovská" a struktura úvodního kousku Formentera Lady velmi free. Každý z nástrojů razí si svou vlastní cestičku a tak to může působit lehce zmatečně, možná až chaoticky. Společnou řeč nachází jen v okouzlujících refrénech a pak zase rychle každý svou cestou. Přidává se soprán Pauliny Lucas, atmosféra stává se stále nervóznější, ale celé je to velmi potichu a zvuk získává na síle až s tahy smyčců v samotném závěru skladby. Vyťukáváním na činel přeneseme se do instrumentálky Sailor´s Tale.

Její první třetina je ve znamení strojově přesné, hypnotické rytmiky a divokých sól na dechové nástroje. Až v okamžiku zklidnění připojí se lehce disonantní Frippova kytara a mellotron. V závěru už je to pořádná "řežba", King Crimson připomínají lavinu a valí před sebou vše, co jim stojí v cestě. Cítím tu ozvěny The Devil´s Triangle a určitě je to nejhlučnější místo na desce, ale naštěstí - a musím to tak říct - naštěstí netrvá moc dlouho a poslední minuta ztrácí se v poněkud zlověstném fade - outu.

The Letters těží z jemně podaného úvodu a následujících těžkotonážně hlučných pasáží, rozdíly v dynamice jsou tu skutečně obrovské, ale to už se pomalu dostávám k prvnímu vrcholu desky a tím je pro mě "písnička" Ladies Of The Road. To jsou prostě The Beatles jak utržení ze řetězu, v rauši a zmaštění jak papír od sekané, s oněmi typickými vrstvenými vokálními harmoniemi v refrénech. Klopotná a jako by zpomalená rytmika s divokými sóly na saxofon tomu ještě dávají korunu. Jestli to měla být opravdu parodie, tak kulicha dolů, ale tohle se King Crimson opravdu povedlo a s každým poslechem se tady výborně bavím.

Dalším skvělým, a pro King Crimson tentokrát naprosto netypickým kusem, je Prelude : Song of the Gulls. Prvně tuhle skladbu slyšet vytrženou z desky, klidně nechal bych si nakukat, že jde o dílo některého z autorů klasické hudby. Je to krátká, symfonická pohádka, která perfektně připravuje půdu pro následující vyvrcholení v podobě skladby Islands. Co k tomu říct ? Trochu se zdráhám, označit ji jako striktně rockovou a než v bigbeatové aréně, dovedl bych si její přednes představit spíš na divadelních prknech. Šanson, křehká a zhudebněná poezie Petera Sinfielda. Hudební doprovod je zpočátku velmi subtilní, až minimalistický, bicí nástroje připojí se zhruba v polovině devět minut dlouhé skladby a ta pak krásně graduje podmanivou melodíí mellotronu a trubky. Úžasná věc, jejíž poslech mi činí nesmírné potěšení. Hřejivá a uklidňující terapie zároveň.

Z druhé poloviny desky - počínaje skladbou Ladies Of The Road - jsem nadšený, ovšem první strana ten můj elán tak trochu brzdí. Ty čtyři hvězdičky jsou tak z mého pohledu zasloužené a naprosto odpovídající.

» ostatní recenze alba King Crimson - Islands
» popis a diskografie skupiny King Crimson