horyna - @ 11.05.2018 | #

První tři desky King Crimson a jejich barevnou trilogii z osmdesátých let jsem poznal během několika měsíců a poslouchal je soustavně, takřka jedním dechem. Průzkum a ponor do takto koncipované a originální muziky, do níž jsem se zamiloval na první dobrou, byl pro mne kdysi jedním velkým dobrodružstvím. Wettonovská perioda už vyžadovala více času a vnímavější pohled, který se utvářel jen pomalu a postupně. A deska Island, kterou jsem k Red a Larks... přibalil současně, mi trčela zabalena ve skříni skoro celý rok. Pořád jsem čekal, až se pořádně proposlouchám dvojicí zmiňovaných nahrávek. Dnes začínám pokukovat po Starless, ale zhruba před měsícem jsem konečně dostal chuť na Islands a vpravil ji do útrob přehrávače.

Částečně jsem Islands kdysi slyšel z internetu a dlouhou dobu ji považoval za "divnou" desku. Nikdy jsem o nahrávce neuvažoval jako o slabé, jen na mě byla vždy značně nesourodá a přehnaně experimentální. Opticky vzato jde stylotvorně a zvukově hodně dopředu. Je výjimečná tím, jak je jiná. Její atmosféra se dá těžko uchopit a některé ostré pasáže mně řežou do uší i dneska. Začínat u King Crimson právě s Islands, asi bych je zatratil okamžitě.

Nahrávce musím přiznat velkou chuť souboru/Frippa v prozkoumávání nového terénu. Progresivní linii alb King Crimson Island rozhodně nestírá, spíš naopak. Frippův experimentální ponor svědčí o velké dávce nadání poprat se s tématy, která by byla ještě před dvěma roky pro soubor stěží akceptovatelná. Tak strmý raketový růst můžeme zaznamenat u skutečně malého množství kapel v celé hudební historii. Rocková skořápka se na Islands natrvalo rozbíjí o improvizační struktury, kterým vládnou syrové dechové nástroje, mnohdy postavené do pozice ústředního tvůrce jedné z (ne)melodií.

Boz Burrell má pro mne ze zpěváků, kteří v KC kdy účinkovalim nejméně přesvědčivý vokál. S hlasovými veličinami Gregem Lakem nebo Adrianem Belewem se měřit nemůže - vedle nich zpívá obyčejně, emočně málo působivě.

Spoustu prostoru ve Frippových skladbách již tradičně vyplňují instrumentální části. Ty jsou opět zcela mimořádně vyvedené, až abstraktně působivé. Dunící jazzové prvky jsou exponovány místy drasticky, místy do kontrastu s malebnou scenérií vycházející z dalekého ticha a postupně se zesilují. Zdejší šestice skladeb je vyrovnaná, výrazná a těžce zařaditelná. Těkavě minimalistickému rázu v nástrojových výměnách by se měl přiblížit pouze jedinec, který měl už s kapelou co do činění.

Poslech kteréhokoliv z alb King Crimson je vždy malá dobrodružná výprava do krajin neprozkoumaných a často i zdánlivě vzdálených. Díky bohu za takové krajiny.

northman @ 15.05.2018 06:56:18 | #
King Crimson jsem si zamiloval počátkem sedmdesátých let, po poslechu jejich debutového alba, které jsem si okamžitě od kamaráda nahrál, byla to čtvrá kopie z příšerně praskající desky, Moonchild nebylo prakticky slyšet. Od té doby jsem přesvědčený, že tahle kapela je něco vyjímečného, takovým způsobem namíchat rock, jazz a klasiku se podle mě nikomu nepodařilo, k tomu výborné texty Petera Sinfielda, to je dokonalost sama.

Co se týká alba Islands, tak to bylo součástí mých nahrávek od vydání v roce 1972. Z počátku mi nijak nepřirostl k srdci a dostatečně jsem si neuvědomoval jeho kvality, změna nastala po poslechu na pořádné aparatuře, Formentera Lady, Sailor´s Tale a The Letters vás doslova přibijí do křesla a druhá strana začínající výbornou Lady On The Road a končící titulní skladbou s nádherným sólem na trubku, tohle byla od toho okamžiku deska King Crimson Nr.1.

Byl jsem na koncertě před dvěma lety a velice mě potěšilo, že hrají z téhle desky tři skladby, Sailor´s Tale v provedení se třemi bubeníky je něco neskutečného. Nedivím se tomu, že Robert Fripp ve svých 74 letech neskládá nové písničky, tvořil by jenom obdobu těch starých, jako to dělá většina kapel, které nebudu jmenovat.