Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 19.03.2016

Tvorbu King Crimson nejen ze 70., ale i z 80. let jsem si mimořádně oblíbil a deska Lark´s Tongues in Aspic, společně s Red, Lizard a debutovým albem je u mě asi nejvýše. První deska s Wettonem a Brufordem je razantní proměna oproti rovněž famózním, ale komorním a asi dost nedoceněným Islands...


Studené, odlidštěné perkuze startují úvodní část prvního dílu titulní skladby - pocity zmaru a nejistoty, zapojuje se pozvolna Cross s violou, drama hrozí puknout a to se taky stane - totální nástrojová exploze syrových kytar a bicích se dostane ke slovu nadvakrát a jde o něco nepopsatelného - těžké předivo riffů ruku v ruce s Frippovými šílenými sóly, basou, Brufordovou apokalypsou a elektronickou změtí všeho druhu. Tady jsem opravdu měl kdysi co dělat, abych se tímhle prokousal, protože je to opravdu něco destruktivního a děsivého. Jen Crossova violová okénka, ve druhé půli ovládající většinu pole, přinášejí jisté oázy úlevy v téhle chaotické mašinérii, kde je přesně všechno milimetrově seřízeno principálem Frippem. Vše končí návratem k původnímu tématu. Book of Saturdays oproti tomu působí doslova jako oáza z jiné planety - klidné, až kontemplativní kytarové tóny a důvěrný, vřelý Wettonův hlas, který připomene i starší baladické záležitosti zpívané ještě Lakem, jakkoli je "nový" model KC 1973-74 drsnější. Kytara a mellotron se krásně prolíná s violou a křehká miniatura v podstatě funguje bez práce rytmické sekce. Exiles - neklidný, dramatický začátek mellotronu a elektroniky, zapojuje se teprve postupně rytmika a čitelná, violou a kytarovým předivem tvořená melodická linka. Má to sílu, ale není to nějak průbojné a agresívní, Wetton je znovu průzračně čistý a soustředěný. Mezihry mají dramatický nádech s výrazným otiskem violy, perkusí a Brufordových činelů. Vyloupne se krásná melodie, při níž nemůžete nevzpomenout na první alba kapely, i Lake by se tu cítil jako doma. Easy Money má drsný začátek se změtí zkreslených kytar, na první pohled pomateného Wettonova zpěvu a drsných bicích úderů, po uklidnění přichází schizofrenní refrén s elektronickým odérem. Tady je drsný rytmický obraz v rozporu s uvolněným zpěvem, člověk pořádně neví, jaká tady k čertu panuje nálada a kam to směřuje. Na klidu nepřidává ani chaotické sólo ve druhé půli s elektronickým podkladem... bezpochyby jedna z nejnáročnějších skladeb, kterou Frippova družina kdy dostala na pás, v závěru exceluje hlavně Bruford. Tomu z větší části náleží i The Talking Drum, komorně začínající famózní přehlídka jeho technik. Není to nějaké zemětřesení, i když jeho podklad je bohatý a intenzívní. Na něm pracuje dramatická viola, perkuse a neodbytný, opakující se rytmický motiv. Nálada a vyznění je úplný unikát - tohle asi nikde jinde neuslyšíte. Přichází chvíle druhého dílu titulní skladby, který uzavírá album v pořádně temném duchu. Drsné, syrové, kytary, violové vstupy a výrazná rytmika mají vyznění, za která by dala nevím co i spousta extrémně metalových spolků, všechny ty Meshuggahy, Opethy a spol. nevyjímaje. Něco nepopsatelného. Brufordovy bicí to celé odpichují kupředu, vyznění je surové, primární, je to poloha KC odhalená až na kost. Není tu tolik nehudebních a děsivých prvků jako v první části, ale vyznění je stejně pusté a studené. Jste-li v správném rozpoložení, vtáhne vás to a rozdupe. Těžko se dal zvolit temnější a monstróznější závěr, Bruford v závěru snad nepotřebuje komentář.

Pokud si dobře pamatuji, byla alba KC z let 1973-74 první, která jsem zařadil do sbírky (Red určitě první), z toho možná plyne mírná nostalgie k téhle éře. Navíc mi úplně sedla magická spolupráce šéfa Frippa a jeho kytarového orchestru s Wettonem a Brufordem, kteří patří k mým oblíbeným hudebníkům. Za drsnou, elektronikou okořeněnou verzi KC palec nahoru...