King Crimson - Larks' Tongues in Aspic (1973)

Zakrátko tomu bude rok a půl, co jsem do sbírky přikoupil technicky nabušené album Red, společnosti King Crimson. Doba pokročila a nastal ten správný čas udělat další krok a zaobstarat jedinému Wettonovu zástupci King C. bratříčka. Volba padla na tuto desku, kterou jsem několikrát během posledních let na netu testoval a která se mě díky brilantní technické výbavě, vždy zdála totálně nepřístupná.

Za ten více než rok, se Red doma spokojeně zabydlel a jeho kouzlo mě "zbouchlo" takřka okamžitě. Pětka v jeho případě je zcela zasloužená, přesto, že ona trojetapa, ve mě nikdy nevyvolá pocity, které s mojí osobou cloumají při poslechu Lakeových a Belewových alb.

Bude to nejspíš díky zpěvu Johna W., který mi připadá občas kapku suchý, nevýrazný, málo emotivní (i když na prvních deskách Asia to cítím zcela opačně) a jehož barva a expresivita tu, je taková nijaká. Chybí mi tam citový náboj, teplo, vroucnost a výraznější sympatie. Myslím že na zmíňované desce Red podává výkon lepší.

Skladby nikterak pitvat nemíním, ale na to, jak jsem se desky "bál", probíhají poslechové dýchánky překvapivě soustředěně, nenuceně a se zaujetím. Ta krkolomnost je stroze řečeno šílená, ale také geniální, intenvizní, bravurní a samozřejmě i matematicky přesná. Vše do sebe jaksi samovolně zapadá, motivy na sebe dokáží navázat dalšími a ještě lepšími pasážemi, nechybí emoce ani nasazení. Obavy z dlouhých instrumentálních skladeb číslo 1,5 a 6 rozmetalo dokonalé nasazení Frippovi jednotky a díky Crossovým houslím mám během první písně pocit, že poslouchám Janáčkovi kvartety, či hudbu Bély Bartóka. Book of Saturdays je jako roztančená divoženka, předvádějící své umění na rosou pokryté noční louce. Exiles mě barvou, zvukem a tempem ze začátku trochu připomíná desku Lizard a Easy money je klasická Frippovina. Vlastně druhou část jazýčků přemontovali Dream Theaeter na albu Black Clouds & Silver Linings a ta se mi líbila vždycky.

Přesně oznámkovat desku po několika prvních posleších není adekvátní vůči sobě, ani druhým. Každopádně jen z laického hlediska a díky přínosu, který pro hudební svět King Crimson znamenali, nemůže být ani má známka nikterak nízká. 4-4,5*


reagovat

oř @ 03.08.2017 11:28:08
V poslední době si tady milovník starší hudby na moc nepřijde. Coroner mě nic neříkají(už podle názvu) to nubude muzika pro mě, takže su rád za tyhlety Crimsny.

Neodpustím si malou poznámku k recenzentovi. Z posledního odstavce mám dojem, že jeho autor nemá dostatek kuráže dílo ohodnotit. Odstup je sice dobré v recenzi zohlednit, ale podle zdejšího renomé, je deska L.T.i.A. jedním z největších hudebních děl. Jedenáctkrát dostala 5*, to ale neznamená, že se musí líbit veškeré populaci. Fůra lidí hudbu K.C. vůbec neposlouchá, většině z nich přijde příliš akademická, chladná a složitá. Jako nejvýraznější je označována etapa s Gregem Lakem, takže v propočtu ostatních alb, je 5* u tohoto díla trochu přes čáru. Nebál bych se jít i ke třem.

tykeww @ 03.08.2017 14:10:10
Etapa s Gregem Lakem je označována jako nejvýraznější asi taky proto, že je rozhodně nejpřístupnější (kromě trilogie v letech 1981 - 1984, která mi přijde hodně v duchu Talking Heads). Tu akademickou chladnost mám na King Crimson právě rád, stejně jako třeba na tvorbě Petera Hammilla.

EasyRocker @ 03.08.2017 15:41:52
No samozřejmě, milovaná deska z wettonovské éry. Už brzy, tak za týden, přijde den ve znamení jejich desek :-)

Brano @ 03.08.2017 16:49:16
EasyRocker:Ty si plánuješ,že čo a kedy budeš počúvať?Ja počúvam hudbu výlučne podľa momentálnej nálady.Hoci to je dnes napr. Dream Theater,zajtra to môže byť trebárs Vangelis :-)

EasyRocker @ 03.08.2017 16:52:14
Brano: to mám taky, styly nějak neřeším... teď mi dohrál koncert Annie Lennox a teď jedu Return to Forever :-)) Ale většinou když načnu alba nějakého interpreta, dám jich víc, nebo i všechny, pokud je čas:-)

steve @ 03.08.2017 19:17:56
Mám to podobně jako easyrocker, buď je v tom nálada, nebo kalkul a dopředu naplánované úkoly.

northman @ 07.08.2017 04:07:35
King Crimson na svých deskách položili základy všem odnožím takzvaného art rocku a v celé své kariéře skupina neustoupila ani o krok od progresivního směřování a nepodlehla komerčním choutkám. Pro mě jsou vedle Van Der Graaf Generator a Gentle Giant jediní přijatelní představitelé tohoto směru rockové hudby.

Po středečním koncertě jsem si pustil tuhle desku, která patří k mým nejoblíbenějším od King Crimson. Dlouho jsem je neposlouchal, mám je naposlouchané z dob dávno minulých. Tahle deska patří asi i mezi oblíbená alba Roberta Frippa, protože z něj na koncertě hráli čtyři skladby.

Úvod desky stejně jako koncertu patří skladbě Lark´s Tongues In Aspic Part I., skladby, kde se třídají extrémně drsné kytarové pasáže s lyrickými plochami mellotronu a elektrických houslí. Na koncertě houslové party Davida Crosse nahradil Mel Collins na flétnu. Tahle skladba má naprosto úžasnou dynamiku, ševelení mellotronu, cinkání na různé tyčinky a zvonečky je přehlušeno ohromným kytarovým rifem a parádními bicími Billa Bruforda. Book Of Saturday je krátká lyrická skladba, kde se za doprovodu mellotronu a houslí představí baskytarista a zpěvák John Wetton, od prvního poslechu téhle desky patří k mým hodně oblíbeným zpěvákům. Exiles je delší melancholická skladba z rodu In The Court Of Crimson King, kde dominuje mellotron a procítěný zpěv Johna Wettona. Hodně dynamickou skladbou Easy Money si mě tehdy i dnes koupili. Saxofonové sólo Mela Collinse na koncertě mi na desce schází. The Talking Drum je krásná instrumentální skladba, která od naprostého ticha graduje v totální odvaz, v téhle skladbě je úžasná práce bubeníka Billa Bruforda. Závěr desky patří druhé části titulní skladby, která je ještě tvrdší a syrovější než úvodní část.

Tohle album patří k těm, které bych si vzal na pustý ostrov. King Crimson jsou skupina, která nemá žádnou desku stejnou a Robert Fripp směřuje svou tvorbu pořád kupředu a hledá nové směry. Tahle deska se mi líbí a hodnocení je pět hvězdiček.

reagovat

horyna @ 17.09.2016 11:11:01
Luboši: díky za připomenutí K. C., úplně vám všem co jste TOHLE VELKÝ DIVADLO onehdá VIDĚLI závidím!!! Na jazýčky jsem se pořád nějak neodvážil, někdy před půlrokem jsem šel do Red a možná už nastala doba posunout se :-)

Petr_70 @ 17.09.2016 12:34:19
Vůbec jsem nezaregistroval, že KC u nás v těchto dnech vystupují. Mrzí mne dvojnásob, že jsem chyběl, protože podle již zveřejněných recenzí hráli převážně skladby z jejich prvního období z let 69 - 75, naopak velmi málo z počátku 80-tých, které v případě KC zrovna nemusím...

Za zmínku stojí, že pro velký zájem o jejich koncert přidávali ještě druhý.

Balů @ 17.09.2016 12:43:54
Zdravím Luboši.

Zlatá slova: Tohle album patří k těm, které bych si vzal na pustý ostrov.

Jazýčky a Crimson king... jsou u mne také naprosté jedničky.

I ostatní 70tky stojí za to.

Luboš @ 17.09.2016 13:07:01
Pánové, zdravím a děkuji za reakce. Ten koncert byl opravdu výborný a nejsmutnější je, že se s největší pravděpodobností nebude opakovat.

EasyRocker @ 18.09.2016 08:36:12
Souhlas, pro mě jedno z nejzásadnějších alb KC, celá éra s Brufordem a Wettonem mi sedí maximálně.

Tvorbu King Crimson nejen ze 70., ale i z 80. let jsem si mimořádně oblíbil a deska Lark´s Tongues in Aspic, společně s Red, Lizard a debutovým albem je u mě asi nejvýše. První deska s Wettonem a Brufordem je razantní proměna oproti rovněž famózním, ale komorním a asi dost nedoceněným Islands...


Studené, odlidštěné perkuze startují úvodní část prvního dílu titulní skladby - pocity zmaru a nejistoty, zapojuje se pozvolna Cross s violou, drama hrozí puknout a to se taky stane - totální nástrojová exploze syrových kytar a bicích se dostane ke slovu nadvakrát a jde o něco nepopsatelného - těžké předivo riffů ruku v ruce s Frippovými šílenými sóly, basou, Brufordovou apokalypsou a elektronickou změtí všeho druhu. Tady jsem opravdu měl kdysi co dělat, abych se tímhle prokousal, protože je to opravdu něco destruktivního a děsivého. Jen Crossova violová okénka, ve druhé půli ovládající většinu pole, přinášejí jisté oázy úlevy v téhle chaotické mašinérii, kde je přesně všechno milimetrově seřízeno principálem Frippem. Vše končí návratem k původnímu tématu. Book of Saturdays oproti tomu působí doslova jako oáza z jiné planety - klidné, až kontemplativní kytarové tóny a důvěrný, vřelý Wettonův hlas, který připomene i starší baladické záležitosti zpívané ještě Lakem, jakkoli je "nový" model KC 1973-74 drsnější. Kytara a mellotron se krásně prolíná s violou a křehká miniatura v podstatě funguje bez práce rytmické sekce. Exiles - neklidný, dramatický začátek mellotronu a elektroniky, zapojuje se teprve postupně rytmika a čitelná, violou a kytarovým předivem tvořená melodická linka. Má to sílu, ale není to nějak průbojné a agresívní, Wetton je znovu průzračně čistý a soustředěný. Mezihry mají dramatický nádech s výrazným otiskem violy, perkusí a Brufordových činelů. Vyloupne se krásná melodie, při níž nemůžete nevzpomenout na první alba kapely, i Lake by se tu cítil jako doma. Easy Money má drsný začátek se změtí zkreslených kytar, na první pohled pomateného Wettonova zpěvu a drsných bicích úderů, po uklidnění přichází schizofrenní refrén s elektronickým odérem. Tady je drsný rytmický obraz v rozporu s uvolněným zpěvem, člověk pořádně neví, jaká tady k čertu panuje nálada a kam to směřuje. Na klidu nepřidává ani chaotické sólo ve druhé půli s elektronickým podkladem... bezpochyby jedna z nejnáročnějších skladeb, kterou Frippova družina kdy dostala na pás, v závěru exceluje hlavně Bruford. Tomu z větší části náleží i The Talking Drum, komorně začínající famózní přehlídka jeho technik. Není to nějaké zemětřesení, i když jeho podklad je bohatý a intenzívní. Na něm pracuje dramatická viola, perkuse a neodbytný, opakující se rytmický motiv. Nálada a vyznění je úplný unikát - tohle asi nikde jinde neuslyšíte. Přichází chvíle druhého dílu titulní skladby, který uzavírá album v pořádně temném duchu. Drsné, syrové, kytary, violové vstupy a výrazná rytmika mají vyznění, za která by dala nevím co i spousta extrémně metalových spolků, všechny ty Meshuggahy, Opethy a spol. nevyjímaje. Něco nepopsatelného. Brufordovy bicí to celé odpichují kupředu, vyznění je surové, primární, je to poloha KC odhalená až na kost. Není tu tolik nehudebních a děsivých prvků jako v první části, ale vyznění je stejně pusté a studené. Jste-li v správném rozpoložení, vtáhne vás to a rozdupe. Těžko se dal zvolit temnější a monstróznější závěr, Bruford v závěru snad nepotřebuje komentář.

Pokud si dobře pamatuji, byla alba KC z let 1973-74 první, která jsem zařadil do sbírky (Red určitě první), z toho možná plyne mírná nostalgie k téhle éře. Navíc mi úplně sedla magická spolupráce šéfa Frippa a jeho kytarového orchestru s Wettonem a Brufordem, kteří patří k mým oblíbeným hudebníkům. Za drsnou, elektronikou okořeněnou verzi KC palec nahoru...
reagovat

Sajgon3 @ 20.03.2016 10:33:26
Pekná, osobná recenzia na ktorej sa mi najviac páči slovné spojenie " nedocenené Islands "- dosť často sa zamýšlam prečo je Island všeobne označované ako "najslabšie" z prvých štyroch titulov - pre mňa totiž obsahuje pasáže, pre ktoré toto album pre mňa predstavuje intímne najhlbší pôžitok z tvorby KC vôbec, hoci v hodnotení celkovom je u mňa až na treťom mieste za prvými dvoma titulmi. Ale aby som neodbiehal - " Larks... " je novým albumom akoby novej skupiny , spoločne sa Starless a Red tvorí neoodelitelný triplet, tak ako neskôr opäť " Discipline-Beat-Three... ". Úplne iné smerovanie, Wetton úplne iný spevák ako Lake ( každý ale taký malý génius ). Každopádne z tohto "wettonovského" obdobia je tento album najlahšie strávitelný, aj keď pre popového poloblbouna surovo smrtiaci -)Bruford a jeho postupy taktiež nemajú porovnanie so žiadnym iným bicmenom ( či už v v KC, u YESákov, alebo v sólopočinoch ). Toto obdobie je proste obdobím "osobností". Na rozdiel od úvodného vylievania duši nad nedocenenosťou Island, v tomto období mi všeobecné hodnotenie, že Starless and... je z tripletu "najslabší" album - sedí. Larks je silný, Starless jemnúčko zaznamenáva ústup z pozícíí aby prišla Red, kde by mi úplne stačilo aby tento album obsahoval len skladbu "Starless". Takže "Larks... " - ďaľší ťažko strávitelný kúsok pre skalovernú dušu poslucháča. Ovšem pozor - dvakrát po sebe by som asi tento album nedokázal "uniesť". Prvotinu aj dvojku áno - ale neporovnávajme neporovnatelné - pravdou ostáva že KC , vždy boli a sú v mnohých smeroch "NAJLEPŠÍ" -)...

bubak @ 20.03.2016 15:21:34
Popsal jsi to tak, že jsem si to pustil, výborná kapela i jejich pro mě výborné album. Prvních sedm studiových alb to je klasika žánru a základ art rocku. Islands je pro mě jejich nejoblíbenější album, možná proto, že je na něm nejméně rocku a nejvíce jazzu.

Ondra @ 21.03.2016 01:06:38
Jojo Islands, to je lahoda... :)

bullb @ 29.04.2016 06:05:14
Práve včera som si to (snáď po 10 rokoch) opäť vypočul. Výkon hudobníkov je absolútny. Hudba smutná a desivá. Nie je to počúvanie na relax, čiže v prehrávači nebude až tak často. Napriek tomu: silný zážitok. Inak:
EasyRocker: veľmi pekná recenzia.

horyna @ 29.04.2016 06:09:19
namlsán Red dostávám polu chuť i na další dvě alba s Wettonem, chtěl bych tomu dát šanci

EasyRocker @ 29.04.2016 06:29:57
horyna: rozhodně se tomu nebraň... kromě toho myslím, že pokud tě oslovilo Red, pak bys neměl mít problém ani s další dvojicí z téhle éry. Starless and Bible Black je dost experimentální a jazzové, ale zase tak vzdáleno taky není :)

horyna @ 29.04.2016 06:56:03
EasyRocker: nejspíš se mé myšlenky ubírají podobným směre jako tvoje, hele třeba tvá zhruba oblíbená první desítka kapel, jen pro zajímavost (jestli teda máš něco takovýho v hlavě a můžeš střelit z partesu) ?? :-)

EasyRocker @ 29.04.2016 07:01:14
horyna: spousta jich je v profilu... v hlavě to nemám a hlavně bych to musel rozdělit na žánry, míchat věci z extrémního metalu a artrockem nebo klasikou je nesmysl:) V profilu jsou ale mezi oblíbenci rozhodně kapely, které řadím nejvýš... :)

horyna @ 29.04.2016 07:11:06
EasyRocker: tak na to koukám a je mi to jasný, první pětku podepíšu, pak chvíli na přezkáčku, no a dál to máme zas jak přes kopírák:-) u metálku je to ktapet horší, vyšel jsem z podobných, jen jsem některé už zavrhl :-)

EasyRocker @ 29.04.2016 07:21:17
horyna: ono samozřejmě jak na to teď koukám, zase některé interprety bych posunul dopředu a některé zpět, podle toho jak se mění nálada:-) Artrock, tam jasně Genesis, Pink Floyd, King Crimson, Marillion, nikdy jsem naopak nebyl fanatickým příznivcem ELP - až na debutové album. No a v ostatním rocku je to na čele takový triumvirát LedZep+The Who+Jimi Hendrix Experience a hned vedle nich Santana ... ale to jsme tu off topic:)

horyna @ 29.04.2016 07:35:31
EasyRocker: osobně ELP také moc nemusím jen B.S.S. a jako obrovského milovníka Marillion by mne ještě zajímalo období, alba která upřednostňuješ od mých nej miláčků??

bullb @ 29.04.2016 07:59:47
horyna a EasyRocker: tiež budem mimo tému a pridám svoj názor, taký celkový pohľad na tvorbu skupín.
Vyberám si čerešničky a práve preto mám rezervovaný prístup (skôr odstup) od niektorých výtvorov (že je to kapela svetového mena, neznamená že musí mať vyrovnanú tvorbu). Určite má "komerčáky", čiže také, ktoré museli byť narýchlo spichnuté kvôli zmluve s vydavateľom. Tak narýchlo napr. druhé LP od Beatles. Podobne aj iní "velikáni", nechcem menovať, aby som sa nikoho nedotkol. King Crimson nie je denná hudba, ale konkrétne včerajší posluch mi rezonuje a "brukám si" Easy Money.

horyna @ 29.04.2016 08:06:09
Bullb: tvůj pojem "čerešničky" jsem se naučil postupem věku také vyzobávat a přišel na to že ne v kvantitě, ale v kvalitě je hlavní hudební moto mé duše

EasyRocker @ 29.04.2016 08:11:20
horyna: asi tě moc nepotěším, ale Marillion zásadně jen s Fishem, s Hogarthem jsem slyšel jen první desku, pak už vlastně nic. Ne, že bych měl k jeho hlasu odpor, ale oni se opravdu pak radikálně proměnili - je to krásné, melodické písničkářství, ale po té čtyřce, co měli za sebou s Fishem, jsem asi čekal pod touhle značkou něco jiného :) Fishe naopak sleduju intenzívně, jeho věci jako Raingods... nebo Fellini Days, to jsou mé srdeční záležitosti...

horyna @ 29.04.2016 08:21:01
EasyRocker: tak to přejděme :-) :-) , ale na Fishových sólovkách se schodnem rozhodně, tebou jmenované patří k nej co z jeho katalogu vlastním, do zlatého trojlístku bych ještě šoupnul Sunsets...

Páté studiové album King Crimson s názvem Lark´s Tongues In Aspic osobně považuji za nejprogresivnější počin kapely v sedmdesátých letech. Fripp se rozžehnal s předešlou sestavou, kapely, která vytvořila koncertní album Earthbound a obklopil se novými hudebníky. Z Yes získal vynikajícího, technicky dokonalého bubeníka Billa Bruforda a z Family výtečného baskytaristu, ale i neméně zdatného zpěváka Johna Wettona. Nový byl rovněž dosud méně známý hráč na housle, violu a mellotron – David Cross a celou sestavu dotvářel hráč na rozličné percussion – Jamie Muir.
Během ledna a února 1973 ve studiu Command kapela natočila další studiové album, které výrazně posunulo progresivní ambice King Crimson k dosud netušeným možnostem zvukového, ale i instrumentálního charakteru. Obal alba byl po předešlých výtvarných motivech poněkud matoucí svým výtvarným designem. Nikde žádná fotografie, žádné in formace o kapele, jenom základní data a potom texty zpívaných skladeb. Také na postu textaře došlo ke změně. Fripp se rozešel s rockovým básníkem Peterem Sinfieldem a jeho místo zaujal Richard Palmer-James, s jehož poetikou se puntičkářský pedant Fripp lépe ztotožnil. Soudě podle přeložených textů na albu byla tato výměna stejně kvalitní. Obsažnost a tematika si zachovávaly svůj styl a obrazotvornost v zajímavých podobách, které korespondovaly s hudbou samotnou…

LARKS´ TONGUES IN ASPIC (PART ONE) – cinkání a zvonění percussion v úvodu na první poslech jakoby chtělo navodit meditativní atmosféru virtuální komnaty, kde hrají hrací strojky… postupně do hudby vstupují další percussion, jejichž šustění neustále zesiluje a nakonec graduje a nabývá vrcholu…. Houslový vstup preparuje bzučivý sound Frippových device a po agresivním breaku se v drsných intencích přihlásí nekompromisní syrový rock s údernými bicími nástroji a řeřavou elektrickou kytaru a drsnou baskytarou. Velmi dramatický vstup. Bicí nástroje a percussion vytvářejí zvláštní polyrytmická spojení, kterým sekunduje rychlá akordická výměna kytarových hmatů a ostrých basů. Bicí nástroje jsou v rukou opravdového mistra, jeho divoké breaky mají vysokou technickou úroveň a doplněné percussion a útočné baskytarové nájezdy jako žhavé plameny propilovávají syrové agresivní kytarové eskapády. Po téhle sprše dochází k výraznému zklidnění. Tichá pasáž je svěřena houslím a z backgroundu přicházejí nezřetelné zvukové variace. Houslista Cross hraje velmi tiše a subtilně a jenom cinkání a chřestění percussion přináší výraznější životnost do této téměř tichounké pasáže…. Houslím popřeje dostatek prostoru v dlouhých protahovaných tónech a cinkání percussion působí chlácholivě. Zdálky se ovšem potichu ale stále neodbytněji hlásí dramaticky znějící houslové téma, podpírané kytarovými neznělými tóny a mocný úder do bicích nástrojů přináší zvláštní harmonickou strukturu, pod níž vnímáme šepot nezřetelných hlasů …

BOOK OF SATURDAY – rozjímavé kytarové kouzlení přináší další skladbu, tentokrát zpívanou Johnem Wettonem. Jeho hlas zní podmanivě a vroucně. Tónové kreace kytary a houslí mají kontemplativní charakter. Přeznívání elektrických tónů zní umírněně a laskavě, skladba je zbavena jakýchkoliv předešlých agresivních tendencí, mám pocit jak bych poslouchal nějakou ukolébavku v samotě a klidu zahradního altánu…

EXILES – třetí skladba však přináší znepokojující sound, představovaný hučením a vy očekáváte, že budete vtažení do nějakého pekelného ohně… Naopak se však ozvou smířlivé tóny rozkládaných akordů akustické kytary a v pomalém tempu se rozjíždí téměř vypravěčským způsobem pojednané minitéma v pěvecké m podání Johna Wettona. Jeho baskytara hraje zvláštní melodickou linku a Brufordovy bicí nástroje kreativně podmalovávají rytmické základy a Crossovy housle v umírněných polohách hrají konejšivou melodii, zatímco bzučení mellotronu dotváří pozadí kompozice, do níž se napojily elektronicky preparované kytarové tóny Frippovy kytary. Mocný úder do činelů a svištivý zvuk houslí společně s akustickou kytarou ukončují náladotvorné kaleidoskopické kouzlení s hudebními náladami…

EASY MONEY – údery do velkého bubnu a řeřavý zvuk elektrické kytary doprovázejí přitumený Wettonův hlas přicházející odněkud z dálky. Jeho zpěv není příliš zřetelný a u posluchače vyvolává potřebu zbystřené pozornosti. Percussion Jamieho Muira zde na první poslech nenápadně, ale přesto poměrně zásadně dotvářejí celkovou atmosféru. Bzučení mellotronu a drolivé, ale dusavé bicí nástroje společně s cinkáním zvonků a ohýbanými elektrickými tóny v subtilním pojetí působí dojmem improvizovaného tématu. Fripp však v žádném případě neponechává nic náhodě a my s dalších rytmických a melodických přediv cítíme vývojovou linii přesné hry na počítané tóny, doby a takty a to už skladba začíná nabírat na obrátkách a gradace instrumentálních obrazců kreslí impresionistické téma. Brufordovy důrazné údery do kotlů, virbly a breaky jsou rozšiřovány šamansky znějícími Muirovými percussion… Pak se skladba opět vrátí do zpívané polohy. Melodie je daná, ale harmonicky se zde odehrávají nečekané změny a obraty, které vás dovedou až k příšernému smíchu v závěru…

THE TALKING DRUM – prapodivné zvuky přicházející z ticha přivádějí čarodějnické kouzlení s „mluvícím bubnem“. Vše se odehrává v sotva registrovatelném tichu, ale pojednou se opakující se rytmické předivo promění do konkrétního tvaru. Wettonova baskytara doprovázena Brufordovými bicími a Crossovými houslemi zvolna přichází do popředí. Všechno se děje v podobných impresionistických postupech jako u Maurice Ravela a jeho Bolera. Už vnímáme i elektrické tóny Frippovy kytary. Wettonovy basy mají ostrý řezavý zvuk, který se prosazuje téměř absolutně. Rozvíjení tématu má emocionální charakter, ale všechno je podřízeno globálně vnímanému soundu – každý z daných instrumentů zde má své místo, uvědomujeme si ho a vstřebáváme, ale nikdo nevyčnívá nad ostatní až do závěrečné katarze….

LARKS´ TONGUES IN ASPIC (PART TWO) – závěrečná skladba rozvíjí úvodní téma a stupňování harmonie a dramatický podtón, zde nemůžeme přeslechnout. Obecně mám pocit, jako bych v této skladbě slyšel odkaz Mahavishnu Orchestra, ne absolutně, ale ten odér zde je. Rytmické struktury jsou velmi pečlivě vypreparovány v technicky dokonalých breacích bicí baterie a percussion ve spojení s basovými linkami. Superpřesný Fripp a ukázněný Cross na housle svádí boj s Muirovými percussion, ale i s destruktivními zvuky. Crossovy housle, které jsme dosud vnímali jako umírněné, najednou získají drsnější a syrovější tón a jeho nejvyšší tóny se dotýkají téměř stratosférických výšek. Opakující se téma stále graduje a stupňuje harmonii. Velmi sugestivní a muzikantsky suverénní po všech stránkách až do závěrečného dramatického zakončení v maximálním nasazení s hučivým dlouhým přeznívajícím tónem….

Milovník progresivního rocku zůstává ohromen nad instrumentálními výkony, aranžérskou prací a rytmickými obrazci, to všechno sevřeno do jedinečného hudebního útvaru. Hudební kritikové v USA Frippovi na tiskové konferenci připomněli, že se sound nových King Crimson přibližuje k Mahavishnu Orchestra. Byla to tradiční americká jízlivost vůči britským progresivním snahám? Fripp poznamenal, že srovnání King Crimson s Mahavishnu Orchestra ho samozřejmě těší, ale další spojení striktně odmítl, protože prý v podstatě improvizují v jiných rovinách…..
Propojení progresivního rocku s jazzem a částečně baladami se děje famózním způsobem pod taktovkou opravdových mistrů...
King Crimson se dostali tímto albem hodně vysoko a očekávalo se, že tentokrát zůstane hudební společenství pohromadě a nebudou se měnit hráčské posty. Jestli to tak ale opravdu zůstane, mělo napovědět další album. V každém případě King Crimson urazili velkou cestu od prvního alba In The Court Of The Crimson King k aktuálnímu hudebnímu útvaru a svědčilo to o tom, že Fripp při svém metodicko-profesorském přístupu měl v hlavě stále nová hudební témata, která byla nosná pro další zpracovávání novými hudebníky, za jejich občasné autorské spolupráce….
Z alba jsem nadšen stále po všech stránkách a tak pět hvězdiček je zcela nezpochybnitelných.
reagovat

Toto album otvára novú éru kapely. Krátku, ale zaujímavú. Pre mňa je to prvé album od debutu, ktoré ma zaujalo od prvej po poslednú notu. Larks´ tongues in aspic part one má tak geniálne tvrdý riff, že máloktorá drsná metalová kapela taký má v repertoári. Ale táto časť skladby trvá krátko, pretože dôraz je tu aj tak skôr na nádherné husle a jazzrockové improvizácie. Ďalšie štyri skladby sú takisto geniálne, hlavne Exiles (krásny spev Johna Wettona) a The talking drum. Záverečná Lakrs´ tongues in aspic part two je pre mňa vrchol albumu. Opäť geniálny a tvrdý riff, ktorému tentokrát dodáva šťavu aj rytmika Wetton-Bruford. A opäť treba pochváliť husle. Toto dielko je jedným z vrcholných okamihov King Crimson. Celý album nemá prakticky chybu, aspoň ja som ju nenašiel. Takže hodnotenie je jasné.
reagovat

Larks' patrí medzi moje najobľúbenejšie albumy od King Crimson.

Už od úvodného tichého vyhrávania sa buduje atmosféra, ktorá má všetko, tajomnosť, zlovestnosť, gradáciu... Husle boli naozaj dobrou voľbou (to platí pre celý album). Bác, drsný Larks' rozohraje niečo, o čom si tony death, doom, black a ja neviem akých ešte matalistov môžu nechať iba zdať. Je zaujímavé, že ani možnosti dnešného zvučenia nevyrobia nič, čo by bolo aspoň spolovice tak tvrdé ako King Crimson. Jemná Book of Saturday patrí ku klenotom neagresívnej hudby vôbec, typicky Crimsonovská Exiles mieša tvrdosť s jemnosťou, Easy money sa mi páči a to tak, že veľmi. Perkusie sa vyblbli. Hromovládne Talking drum speje neodvratne k druhej časti Larks', ktorá je konzistentnejšia než prvá časť, atmosféra hustne a vrcholí v geniálnom scénickom konci.

Páni, ako ja tento album milujem! Hriešne konštatujem, že ide o najcelistvejší album skupiny z hľadiska budovania atmosféry, nemá páru.
reagovat

CD založené ve značné míře na různých perkusivních nástrojích a na vedlejších zvucích. Už od prvních vteřin skladby Larks' tongues in aspic 1 jedinečný hudební zážitek.
Larks' tongues in aspic part 1: Z počátku jen lehoučký zvuk vbrafonu a činelů v a moll, nechá vás "vydusit" až k očekávání nějakého radikálního skoku, a ten se také stane. ZAčne se ozývat viola o zvětšenou kvartu výš (!!) postupně stoupající po malých terciích, čímž vytváří jakýsi dimenzionální akord, přidává se velmi zkreslená elektrická kytara. A tu - jako by výbuch - výrazný kytarový rif. Poté návrat ke klidnější violové pasáži a opět výrazný rif. Poté dosti až freejazové sólo nejprve kytarové, poté baskytarové, doprovázeno, jak by ne celou řadou perkusí a výraznou bicí sadou. Následuje uklidnění ve dlouhé violové pasáži místy doprovázené citerou (?). Poté návrat k charakteristickému motivu stoupajících malých tercií. Vyvrcholení v kytarovém rifu je zde však spíše utlumeno. Ukončeno znovu vibrafonem.
Book of Saturdays: Taková romantika, příjemná, ale nikterak moc výjimečná, snad jen místy myslím pozpátku nahraná elektrická kytara (doufám, jinak nevím, jak by to bylo možné)se trochu vymyká. Přes relativní jednoduchost dobře gradované, zajímavé.
Exiles: Začíná prapodivným psychedelickým syntetickým zvukem (spíše zvuky). Následuje temné violové sólo, naštěstí jen krátké, pak se skladba vyjasní. Nakonec je z toho celkem příjemná, mírně mellotronová, lehce romantická, přístupná, nikoli však nezajímavá skladba.
Easy Money: Moje nejoblíbenější skladba z alba a jedna z nejoblíbenějších vůbec. Začíná dost syrovým rifem a podobný syrový tón si zachovává celá. Wetton po zklidnění s posttupně gradujícím doprovodem odezpívá první a druhou sloku a pak se na dlouho odmlčí. Skladba poté postupně graduje a graduje - uf - (taky mi vždy utkví zvuk rozrezonované kliky pokládané do rezonanční komory, co nám ukazoval v souvislosti ze zvukem fyzikář na základce)- xylofonvé (či co) sólo - z pozadí se začne ozývat zpěv a - vyvrcholení skladby třetí slokou doprovázenou violou. Poté už jen psychedelický smích a "větrný" přechod k další skladbě
The Talking Drum: Dlouho se rozjíždějící z bonga, téměř funky baskytary a postupně i bicí sady. Přidá se viola v úplně jiném rytmu, která dá skladbě úplně jiný rozměr a náladu. Ta se posléze v nekonečných variacích začne téměř přetahovat o místo s elektrickou kytarou hrající dokola furt jeden rif. Až když se přidá synteticky znějící baskytara, i kytara si začíná vymýšlet. Stoupající dynamika končí v jekotu snad vražděných skřivánků, na něž přímo navazuje LTIA2. Možná nejvíc psychedelická skladba na albu, ale to co ještě přijde...
Larks' tongues in aspic part two: syrový kytarový rif postupující disharmonicky snad po tritónu. Střídá ho přeci jenom klidněji znějící violová pasáž, neustále stoupající po malých terciích výš a výš a vytvářející obrovský dim akord. Navazuje znovu kytarový rif, znovu ustupující viole, tentokrát za doprovodu skřivánků zmítajících se v kleci. Přerušeno změněným rifem (konečně se držícím na jedné úrovni) doprovázeným VELMI free violou. následuje opětovné sklidnění (??) stoupajícími malými terciemi, tentokrát nejprve kytarovými. A to už je cítit vrcholení skladby, zmítající se skřivánci nahrazeni zmítajícími se bicími, celé to končí v doslova výbuchu zvuků...
Když jsem poprvé poslouchal toto album, pouštěl jsem si ho po poslechu In the court..., In the wake a Red. A ač i ostatní jsou excelentní alba, toto je pro mě o třídu výš. Dodnes možná moje nejoblíbenější. Jednoznačně 5/5 a ještě bych přidal.
reagovat

Wendy @ 27.03.2007 00:00:00
....no,nevim,nevim jestli z tohohle bude standardní konzument moudrej.Já tohle album perfektně znám,konečně jako i ostatní alba K.C.,ale takhle "hezky" bych to napsat nedovedl.Každopádně je to za plný počet a přitakám,že ty začátky byly o třídu výš.Především In the court.....!

Ondra @ 25.09.2007 23:09:49
Tak hele ty standardní konzumente :-)), když to album tak dobře znáš tak ho teda poslouchej a nerozčiluj se nad tím jak z toho bude nebo nebude standardní konzument moudrej - standardní konzument si ho asi nikdy nepustí, a když tak jenom velikým omylem a zase od něho uteče rýchlo preč.
Já to album taky znám, může bejt že ještě líp, než ráčejí oni, vašnosto pane rado :-))) a s výše uvedeným popisem se naprosto ztotožňuji, souhlasím a dokonce mu i rozumím :-)))

Specialní kapela KING CRIMSON.Z prvních 9 výborných alb (od Crimson King 1969 až po live USA 1975) je Aspic velmi vyrazné.Hodně se podepisuje na albech střídání muzikantu.A obvzlášt po albu ISLANDS je Aspic uplně nečím jinym.(Earthbound live) Aspic je stavěn na jiných základech než alba vydaná dříve.Proto je pro mne jedno z nejlepších od KING CRIMSON.

reagovat

Nemůžu si pomoct, ale nevím, proč je album Lark's... tolik vyzdvihované. Nic nového do tvorby KC nepřineslo a do prog rocku také ne. Osobně jej hodnotím jako jedno z nejslabších v diskografii KC v 70.letech. Naopak mistrovské kousky jsou pro mne In the wake... a Lizard.
reagovat

Hans @ 15.07.2006 00:00:00
Uz to tady delsi dobu sleduju a je to obecne problem celyho boardu a ne jedny kapely. Kazdej band ma svuj vyvoj (pokud to zrovna nejsou ACDC, ktery hrajou porad stejnou muziku a dobre) a dostane se nekam, kde treba cast posluchacu ztrati a cast jinych ziska (o JETHRO TULL po vydani TAAB psali recenze ze uz to nejsou Jethro Tull a uplne je zavrhli). Ja si ale myslim ze pokud se ma hodnotit nejaka kapela tak trochu vice v kontextu ne a clovek by to nemel delat pokud slysel 1,2,3 alba kdyz jich kapela vydala treba 30, to je naprosto mimo misu. Osobne se z nejakyho divnyho duvodu furt snazim bejt objektivni a vsechny desky kapel porovnavat v ramci vseho co kapela vydala.
PS: Jinak teda te uplne presne nechapu, protoze ja miluju jak Lizard tak Larks Tongues, oboji asi stejne :o)

Cau lidi sem takovej 20ti letej fanousek progresivniho rocku nemam s kym pokecat o tyhle muzice jen se svym stryckem, kteremu se takove kapely libi, tohle album je skvele proste kdybych zil v te dobe vystavil bych si pekne tohle album nekam na vyrazne misto, ikdyz deska Red je pro me neprekonana ta proste nema chybu ta rosviha kazdyho fanouska si myslim ale pro me je proste John Wetton nejlepsi zpevak proste jeho hlas je mi strasne blizkej a libi se mi ho poslouchat, sbiram vsechny Wettonovky mam asi 18 solovejch alb a zbytek alb kdyz zpival v Asii a jedno DVD Asia live in Moscow,ikdyz Wetton zacal uz ve skupine Mogul trash ale tu nemohu sehnat, ale Family mam vsechny ty sou perfektni, ale vratim se k tomu to vynikajici mu uz na prvni poslech velmi drsnemu albu, skladba Exiles to podle me Wetton nabira silu aby moh v nasledujicich letem uz jen bourat fanousky svymu stale se zlepsujicimi alby az k uplnemu vyvrcholeni ktere slysim i dnes kdy vydava album Icon s Geoffrey Downem, a tahle deska, doufejme ze rekne i mlade generaci neco, me teda rekla dost ale mnohem vice se mi libi v zive verzi na albu Cat food od Kimg Crimson, to je zive vystoupeni kde je Wetton peckovej proste tezce tvrdej narez a tezce vyumelkovane proste umelecka zalezitost a myslim ze kazdej vnimavej poslouchac na urovni bude stejneho nazoru, vzdyt v ty hudbe je sila a musi ji vnimat lide i dnes, tohle album a deska Red i Starless and Bible black jsou proste pro me od King Crimson nejlepsi a vic k tomu rict nemohu, tuto desku mam remastrovanou na CD ale kdybych mel hodnotit tuto desku s deskou Red priklonim se asi k Red, nevim proste je tam Wettonuv hlas vyraznejsi a hudebne je to dal ale samozdrejme semnou nemusi hodne lidi souhlasit ale ja proste toho Wettona mam rad a celou jeho tvorbu tedy kapely jako Family, U.K.,Asia,Roxy Music a solove alba
reagovat

Dave @ 10.11.2005 00:00:00
Jako bych četl Hrabalovo Taneční hodiny pro starší a pokročilé... :-)

Exodus @ 26.04.2006 00:00:00
jedna jediná dlouhá věta, že?

podle mého určitě nejlepší album v jejich početné diskografii... ani na vteřinu a celou dobu nenudí, jen se snažíte odhadnout co příde během dalších vteřin a většinou se naprosto zmýlíte, je o nepředvídatelné (samozřejmě jen do určité míry poslechů), není zde žádné slabé místo, všechno je naprosto perfektní... sedmimílový krok ve vývoji king crimson.
reagovat

King Crimson je název pro královsky karmín a o jejeich kvalitách svědčí především album Red, kde je opět John Wetton jako zpěvák a basák.Toto album Larks Tongues in Aspic je velmi jednoduché a na tu dobu nepřichází s ničím nových , ale album Red ano.Avšak líbí se mi pouze kvůli Johnu Wettonovi což je zakladatel super skupiny ASIA, která je má nejoblíbenější a jeho solová alba jsou velice propracovaná až k samé dokonalosti, prostě nejlepší. Tohle je prostě samotný začátek super tvorby rockového umělce Johna Wettona.A pokud se jedná o rok 1973 tak už v té době se objevovili skupiny jako Yes, Deep Purple, Black Sabbath, Roxy Music, Pink Floyd, Family, Bruce Springsteen, a ty přišli s novými rockovými nahrávkami a zvukem, ale toto album je podle mě velice nevýrazné a v té době i samotný John Wetton.
reagovat

Peťa @ 09.06.2005 00:00:00
možná toho mohlo být víc k albu a ne k době a ostatním skupinám.. já bych o albu tvrdila naprosto opačné věci..

Progrocker @ 10.06.2005 00:00:00
Toto nie je vobec zaciatok tvorby Wettona. V roku 1970 hral v kapele Mogul Thrash a potom vo Family.
Ak povazujes toto album za nevyrazne, tak podla mna nie si vobec fanda progresivneho rocku. Sorry, ale pocuvaj iba neoprog 80tych rokov.

solin.mem @ 10.06.2005 00:00:00
No nevim, srovnavat KC, a zvlast z tohoto obdobi, s Asii je asi jako srovnani Bacha s M.Davidem, a to se mi prvni LP od Asia docela libilo. Ale po par poslesich se mi ty harmonie,vicehlase vokaly a takova vlezla uhlazenost zacaly nejak protivit. Kdezto u Larks je tomu presne naopak. A k tomu, ze je VELMI jednoduche, k tomu se neda vic rict, nez snad jenom te politovat.

EasyRocker @ 15.11.2005 00:00:00
Pro kristovy rány co je to za blábol ublábolený? ;-))) Rozumíte tomu někdo?

mct @ 09.12.2005 00:00:00
To Easyrocker:
Tomáš je obdivovatelem skupiny Asia (i tu tady máme zařazenou), v hudbě se zatím moc neorientuje. Možná sem zabloudil jen náhodou a progart mu nic neříká, ale třeba se díky těmto stránkám o něj začne zajímat. K tomu také mimo jiné tyhle stránky slouží a ne abyste na něj tady – byť jen virtuálně – pokřikoval. Vaši agresivitu v reakcích nechápu. Všimněte si, jak tady reagovali vaši předchůdci. I o tom je tolerance.

P.S. Tak co bude s tou diskuzí?

EasyRocker @ 14.12.2005 00:00:00
Na nikoho nepokřikuju. Nazval jsem ten příspěvek blábolem a na tom se nic nemění. Jiná věc je, že jsem mohl použít jiný způsob vyjadřování. Tak to vidím teď, v té chvíli jsem to ale viděl jinak, takže si za tím i nadále stojím. Nevěděl jsem, že jsou zde zakázány jiné než "akademicky znějící" příspěvky - prog není nutně jen "akademická" hudba. Podívejte se na jiná diskusní fóra, a možná se vám otevřou oči. Proti diskusi nejsem, spíš mě tíží nedostatek času, přece jen mám na krku VŠ a práci.
P.S. Nic proti kapele Asia, právě naopak. Psal jsem zde recenzi na jejich druhé album "Alpha". Pokud se ale někdo neorientuje v progu 70.let, neměl by se pouštět do nějaké hlubší analýzy a napsat to spíše v duchu líbí-nelíbí. Příspěvek byl ovšem napsán tak, že jsem ho prostě věcně nepochopil. Nejsem tu ale od toho, abych někomu říkal, co má a nemá psát, pokud ale někdo něco napíše, musí počítat s nějakou reakcí. Asi tolik.

mct @ 14.12.2005 00:00:00
Opakuji otázku:
Co bude s tou diskusí?

@ 14.12.2005 00:00:00
to EasyRocker:
Když napíšete „Pro kristovy rány …“, tak i mě to automaticky (i přes ty vaše smajlíky) zní jako pokřikování. Je to dané jazykem a prostředím, ve kterém se pohybuju. To nutně neznamená, že to tak vyzní i vám.
Toto fórum mám rád, protože se tu lidé vyjadřují NE akademicky, ale hlavně slušně a zodpovědně. Kdyby jste se tak vyjádřil už prvně, tak by jste se tady nemusel tak dlouho vykrucovat – a ušetřil svůj čas.

@ 14.12.2005 00:00:00
P.S.: Když čtu některá jiná diskusní fóra, tak se mi oči spíš smutkem zavírají.

EasyRocker @ 15.12.2005 00:00:00
mct: na tuto otázku jsem vám vlastně odpověděl v diskusi na album "Selling England by the Pound" od GENESIS...

mct @ 15.12.2005 00:00:00
To Easyrocker:
viz Diskuze/ Progboard

Další nová sestava a nový zvuk a další skvělé album - Larks Tongues In Aspic nemá chybu. Instrumentálky Larks Tongues In Aspic I a Talking Drum/Larks Tongues In Aspic II jsou skvosty progresivního rocku. Zbylé tři skladby jsou také vynikající - především sentimentální Exiles a v protikladu k ní drsná Easy Money.
reagovat

Davam 5+, nemuzu jinak, na tehle desce nejsou horsi a lepsi skladby. Album startujici novou etapu KC, rockovejsi, primocarejsi a postavenou predevsim na kytarach, oproti prvnimu obdobi, ktere bylo spise dechove a psychedelicke. Dulezity zlom, nova sestava a dalsi vynikajici zpevak/basak v jedne osobe John Wetton, ktery na mne svym projevem vzdy pusobil jako rozervana melancholicka osobnost. V tomto KC obdobi je mene legracek, ale o to vic energie a napadu. Je to takovy drsny stredovek KC se vsim dobrym i spatnym co k tomu patri. Easy Money je rozhodne jedna z nejlepsich veci co KC nahrali.
reagovat