Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 30.03.2012

Poslední studiové album King Crimson sedmdesátých let jednoduše prostě nejde doma nemít. Pro milovníka progresivního rocku dané doby je řady důvodů zásadním albovým projektem, protože mj. demonstruje nejzazší možnosti kapely, kterých bylo možno dosáhnout.
Srovnáme-li King Crimson na prvním albu z r. 1968 a King Crimson na tomto albu z r. 1974, zjistíme, jak obrovský kus cesty kapela urazila a nikdy neustoupila od své progresivní linie a nekoketovala s dobovými trendy jako jiné kapely, které někdy úspěšně jindy méně, hledaly svou tvář až zanikly ve víru doby…

RED – začátek skladby zní v harmonických proměnách podobně jako některé motivy u Mahavishnu Orchestra, pak ovšem pojetí hudby získá zcela jinou tvář a my máme co dělat s velmi razantním a energetickým muzikantským potenciálem. Bill Bruford na bicí drží rytmické struktury v důrazných akcentacích a komplikovaných breacích, stejně jako John Wetton, který svůj baskytarový post zvládá s jedinečnou erudicí technicky zdatného hudebníka. Robert Fripp vedle své řeřavé zkreslené elektrické kytary zapojuje svůj elektronický park efektů za podpory hostujícího ex-Crimsona Davida Crosse na housle. Je úžasné poslouchat, jak se hudební struktura v dynamických proměnách mění v dravou lítou saň, který cení zuby a srší z tlamy napalmový oheň, vedle ztišených okamžiku, kdy se harmonické vrstvy vzájemně prolínají až do konečného finále s úvodním motivem. Tomuhle se ovšem říká entrée…….

FALLEN ANGEL – trochu melancholie přichází ve zklidnění druhé skladby. Interpretačně zcela v rukou Johna Wettona, jehož hlas vedle Grega Lakea patřil v kapele mezi to nejlepší a výpovědně nejvěrohodnější. Fripp přizval ke spolupráci i dávného spoluhráče na kornet Marka Chariga, který se svým trumpetovým zvukem přináší do soundu kapely nové prvky. Stejně jako hráč na hoboj Robin Miller. Výrazný rockový sound zůstává zachován, ale proměnlivost nálad je zde crimsonovsky očekávaná a dovolí nám na chvíli se zasnít – ostatně padlý anděl – byl podle Bible archanděl a tohle téma už samo o sobě volá po zamyšlení a zpracování. Brufordovy bicí nástroje jsou příkladem technicky vynikajícího bubeníka, který udržuje napětí a přichází s novým nápady jak s Wettonem ozvláštnit celou rytmickou strukturu……

ONE MORE RED NIGHTMARE – další skladba přináší opět dravé a místy až drásavé téma. Fripp nehraje v nějakých divokých bězích, ale sází svoje kytarová témata v přesných a do detailu promyšlených obrazců. Schéma výrazného riffu je prokreslováno a harmonicky stupňuje napětí. V další mezihře krásně vnímám oddělenou strukturu frippovských kytarových partů od výrazných melodických wettonovských basů. Oba saxofonisté různých crimsonovských období Ian McDonald na altsaxofon a Mel Collins na sopránsaxofon dotvářejí neurotický opakované téma svými nástrojovými party. Wetton ve skladbě zpívá, ale kompozice je stavěna především pro instrumentální vyjádření. Bruford zde používá jedny z nejlepších činelů Avedis Zildjian, které ve tom kompaktním zvuku nemůžeme přeslechnout… Závěr skladby je nečekaně useknutý jako hlava dravé šelmy…. Kdo poslouchal staré dobré Colosseum nebo Nucleus či Soft Machine, musel konstatovat, že tahle hudba šla ještě o kus cesty dál…..

PROVIDENCE – začátek další skladby má téměř meditativní charakter. Prosazují se zde výrazněji pouze housle Davida Crosse, jako hledačské pokusy najít se v širokém prostoru, kam vstupují zneklidňující elektrické zvuky nekonečna. Frippova elektrická kytara se zvolna prodírá prostorem za asistence dravých přitlumovaných basů. Perkusivní zvuky jenom prokreslují jakési elektrické imprese, až konečně Brufordovy bicí začnou zvolna utvářet konkrétnější hudební tvar, ke kterým se přidává důrazná Wettonova baskytara hraná stejně dravě jako by tyhle party převzal Jack Bruce. Kvílení Frippovy kytary nemá daleko k naříkání, svištění a ječení a působí na nepřipraveného posluchače destruktivně . Nádherné příklad britské fusion music, v níž se základní trio kapely Fripp-Wetton-Bruford promění na jedinečnou instrumentální jednotku

STARLESS – poslední skladba jsou přece jenom King Crimson staršího data vydání v tom nejlepším slova smyslu a stává se tak hlavním poznávacím znakem na albu. Mrtvolně chladný mellotron se propojuje s kytarovými dumavými tóny a je tu Wetton, který podává jedinečný až mysteriózní pěvecký výkon, doprovázený altsaxofonem Iana McDonalda, který sem přináší jazzové názvuky. Harmonická struktura je velmi proměnlivá a melancholická vlna vás prostě strhnu do nitra jako dávný podmořský vládce Poseidon. David Cross je přítomen i s houslemi a lehce táhne smyčec a dotváří celé téma. Tohle byl ovšem v podstatě jeden z prvních kroků, protože skladba se v další fázi promění na instrumentální kompozice. Citlivější posluchač už vnímá stupňování harmonie v kytarových minimalismech, podpíraných kompresorem preparovanou baskytarou a nečekaně zestručnělými, ale stále kreativní tvořivými bicími. Mel Collins se sopránsaxofonem zde ovšem jazzmansky řádí za razantního rockového doprovodu, ke kterému ještě přikročí Robin Miller na hoboj a pak už se kompozice vrhá do víru hudebního tvaru, který může být někým vnímán jako free-jazz, ale nakonec se hudební téíma vrací k mellotronu a úvodnímu nosnému melodickému motivu, třebaže hudební doprovod vrcholí a přechází k dravou katarzi. Famózní práce!

Rozpad King Crimson byl podle Roberta Frippa nevyhnutelný a logický. Bill Bruford i John Wetton vzpomínají, že když kapela absolvovala nahrávací frekvence napětí mezi hudebníky se prý dalo krájet. Fripp zpoza svých profesorských brýlí sledoval s niterně nesnesitelnou trpělivostí svoje kolegy jak hrají a vytýkání a upozorňování na sebemenší chybičku vyvolávalo dojem, jakoby do studia přišli nezkušení a polekaní amatéři, kteří nemají svůj názor…. Možná zde ubylo poetického ducha, který byl součástí sinfieldovských vizí, ale Palmer-James za frippovského vlivu posouval hudbu jinam…
Nicméně album Red považuji za jeden ze zásadních vrcholů jejich hudební tvorby a prezentace a pět hvězdiček je zcela oprávněných!