King Crimson - Red (1974)

Red !!! Naprostá novinka v mé sbírce a vymodlený drahokam, kterého jsem se dlouhou dobu obával, mi nakonec poskytl rozhodně mnohem více krásných chvil strávených v jeho společnosti než jsem prvně předpokládal. Odkojen Lakeovými skvostnými opusy, nechtěl jsem dlouhou dobu dát Wetonovskému období vůbec šanci, leč v poslední době chvíle strávené s Lizard(em) i 80-tkovými alby, navnadili mě zkusit také jinou etapu pánů profesorů. A ještě stále, nemohu se zbavit velkého překvapení nad tím, jak mne nakonec album překvapilo a nadchlo!!!

Instrumentální úvodní kus totožného názvu jako album samotné, dokonale navnadí posluchačovu mysl svými drsnými party zkreslené Frippovy kytarové mašinérie, podporované a řízené bohatou Brufordovou hrou. Padlý anděl- začíná krásnou melodií, zasazenou až kamsi do šedesátých let, spolu s Wettonovým oduševnělým projevem si posluchač nemůže nevzpomenout na začátky souboru pod Lakeovým vokálem, zvuk trubky dotváří onu krásně romantickou atmosféru, nenechme se ovšem zmýlit, kytaru v rukou pevně a pedantsky svírá Fripp, její bodavý rytmus je nemylosrdný. Opravdu famózně začíná třetí One more red nightmare- v níž Brufford naplno ukazuje jaký je mistr úderu a techniky, škála zde použitých činelů je impozantní , Wetton sype slova do prostoru, kde Fripp pokládá své těkavé riffy s milimetrovou přesností. Tempo je šílené, ne rychlostí, spíš nasazením, přichází saxofonová sóla a skladba roste na síle. V blízkosti Bartókových smyčcových kvartetů, se nacházíme prostřednictvím úvodních taktů instrumentální suity Providence- jíž otevírají Crossovy housle, změt nespecifikovatelných tónů a zvuků které se kolem nás plíží zprvu nahání trochu strach, postupně však přejdou do zajímavé souhry zůčastněných a musím uznat že nejen Wettonova baskytara je hodně invenční. Až hrůzu nahánějící "tichý" mellotron otevírá poslední Starless- Wettonův magický projev podtržený saxofonovým "zpěvem" převypravuje svým divákům jímavě setnimentální píseň. Ta se ovšem rázem mění a přechází za přispění děsivých kytarových zvuků, mistrovských perkusí a basových vpádů do instrumentálně ponuré části, jazzový saxofon náhle přemosťuje skladbu na free fusion vlnu, velké finále v sobě opět probouzí znovu našlou prvotní melodii.

Hodnocení? Může být u takovéto jedinečné desky snad jiné než nejvyšší?? V žádném případě NE !!!
reagovat

EasyRocker @ 17.04.2016 17:18:13
Souhlas s recenzí, i pro mě je Red jedním z nejzásadnějších alb karmínu. Každá éra téhle kapely přinesla top kvalitu...

Jarda P @ 18.04.2016 08:49:41
Red je moje nejoblíbenější deska od King Crimson a Starless nejoblíbenější skladba. Ne nadarmo ji Wetton hraje i na svých koncertech. Kromě klasických prvních dvou alb jsem ale dalším na chuť nepřišel, obzvláště těm po Red.

tykeww @ 18.04.2016 15:16:09
Už jsem to psal jinde, ale kdybych měl jmenovat jedno jediné nejoblíbenější album od King Crimson, bude to určitě Red. Jen málo jiných desek ve mně dovede vzbudit takové pocity a nálady.

horyna @ 18.04.2016 16:04:43
Všem pánům zapojených do této debaty, díky za vaše názory na tohle obdivuhodné dílo.

Snake @ 18.04.2016 18:28:25
Teda, nechci vypadat jako kverulant, ovšem...

Mám rád hudbu, která hřeje, ale Red na mě působí pragmaticky chladně, technokraticky a odtažitě. A skladba Providence přímo destruktivně. Nu, však je to také poslední album King Crimson v mé sbírce.

horyna @ 18.04.2016 20:25:25
Snake: docela překvapení, že se našla i záporná reakce na tohle dílo, ale proč ne, zvláštní by bylo, kdyby na něj byly jen samé ódy. Kde by pak skončili Beatles :-)

horyna @ 05.07.2016 12:01:42
Včera jsem si zase Red po čase připomenul a byla to opět pecka solidní, obzvlášť 1,3 a 5 skladba chutnali na výbornou:)

dan @ 06.04.2017 16:48:46
>> odkaz

a co je tohle, tři bubeníci najednou, tak to už je moc

úchvatný zážitek

Poslední studiové album King Crimson sedmdesátých let jednoduše prostě nejde doma nemít. Pro milovníka progresivního rocku dané doby je řady důvodů zásadním albovým projektem, protože mj. demonstruje nejzazší možnosti kapely, kterých bylo možno dosáhnout.
Srovnáme-li King Crimson na prvním albu z r. 1968 a King Crimson na tomto albu z r. 1974, zjistíme, jak obrovský kus cesty kapela urazila a nikdy neustoupila od své progresivní linie a nekoketovala s dobovými trendy jako jiné kapely, které někdy úspěšně jindy méně, hledaly svou tvář až zanikly ve víru doby…

RED – začátek skladby zní v harmonických proměnách podobně jako některé motivy u Mahavishnu Orchestra, pak ovšem pojetí hudby získá zcela jinou tvář a my máme co dělat s velmi razantním a energetickým muzikantským potenciálem. Bill Bruford na bicí drží rytmické struktury v důrazných akcentacích a komplikovaných breacích, stejně jako John Wetton, který svůj baskytarový post zvládá s jedinečnou erudicí technicky zdatného hudebníka. Robert Fripp vedle své řeřavé zkreslené elektrické kytary zapojuje svůj elektronický park efektů za podpory hostujícího ex-Crimsona Davida Crosse na housle. Je úžasné poslouchat, jak se hudební struktura v dynamických proměnách mění v dravou lítou saň, který cení zuby a srší z tlamy napalmový oheň, vedle ztišených okamžiku, kdy se harmonické vrstvy vzájemně prolínají až do konečného finále s úvodním motivem. Tomuhle se ovšem říká entrée…….

FALLEN ANGEL – trochu melancholie přichází ve zklidnění druhé skladby. Interpretačně zcela v rukou Johna Wettona, jehož hlas vedle Grega Lakea patřil v kapele mezi to nejlepší a výpovědně nejvěrohodnější. Fripp přizval ke spolupráci i dávného spoluhráče na kornet Marka Chariga, který se svým trumpetovým zvukem přináší do soundu kapely nové prvky. Stejně jako hráč na hoboj Robin Miller. Výrazný rockový sound zůstává zachován, ale proměnlivost nálad je zde crimsonovsky očekávaná a dovolí nám na chvíli se zasnít – ostatně padlý anděl – byl podle Bible archanděl a tohle téma už samo o sobě volá po zamyšlení a zpracování. Brufordovy bicí nástroje jsou příkladem technicky vynikajícího bubeníka, který udržuje napětí a přichází s novým nápady jak s Wettonem ozvláštnit celou rytmickou strukturu……

ONE MORE RED NIGHTMARE – další skladba přináší opět dravé a místy až drásavé téma. Fripp nehraje v nějakých divokých bězích, ale sází svoje kytarová témata v přesných a do detailu promyšlených obrazců. Schéma výrazného riffu je prokreslováno a harmonicky stupňuje napětí. V další mezihře krásně vnímám oddělenou strukturu frippovských kytarových partů od výrazných melodických wettonovských basů. Oba saxofonisté různých crimsonovských období Ian McDonald na altsaxofon a Mel Collins na sopránsaxofon dotvářejí neurotický opakované téma svými nástrojovými party. Wetton ve skladbě zpívá, ale kompozice je stavěna především pro instrumentální vyjádření. Bruford zde používá jedny z nejlepších činelů Avedis Zildjian, které ve tom kompaktním zvuku nemůžeme přeslechnout… Závěr skladby je nečekaně useknutý jako hlava dravé šelmy…. Kdo poslouchal staré dobré Colosseum nebo Nucleus či Soft Machine, musel konstatovat, že tahle hudba šla ještě o kus cesty dál…..

PROVIDENCE – začátek další skladby má téměř meditativní charakter. Prosazují se zde výrazněji pouze housle Davida Crosse, jako hledačské pokusy najít se v širokém prostoru, kam vstupují zneklidňující elektrické zvuky nekonečna. Frippova elektrická kytara se zvolna prodírá prostorem za asistence dravých přitlumovaných basů. Perkusivní zvuky jenom prokreslují jakési elektrické imprese, až konečně Brufordovy bicí začnou zvolna utvářet konkrétnější hudební tvar, ke kterým se přidává důrazná Wettonova baskytara hraná stejně dravě jako by tyhle party převzal Jack Bruce. Kvílení Frippovy kytary nemá daleko k naříkání, svištění a ječení a působí na nepřipraveného posluchače destruktivně . Nádherné příklad britské fusion music, v níž se základní trio kapely Fripp-Wetton-Bruford promění na jedinečnou instrumentální jednotku

STARLESS – poslední skladba jsou přece jenom King Crimson staršího data vydání v tom nejlepším slova smyslu a stává se tak hlavním poznávacím znakem na albu. Mrtvolně chladný mellotron se propojuje s kytarovými dumavými tóny a je tu Wetton, který podává jedinečný až mysteriózní pěvecký výkon, doprovázený altsaxofonem Iana McDonalda, který sem přináší jazzové názvuky. Harmonická struktura je velmi proměnlivá a melancholická vlna vás prostě strhnu do nitra jako dávný podmořský vládce Poseidon. David Cross je přítomen i s houslemi a lehce táhne smyčec a dotváří celé téma. Tohle byl ovšem v podstatě jeden z prvních kroků, protože skladba se v další fázi promění na instrumentální kompozice. Citlivější posluchač už vnímá stupňování harmonie v kytarových minimalismech, podpíraných kompresorem preparovanou baskytarou a nečekaně zestručnělými, ale stále kreativní tvořivými bicími. Mel Collins se sopránsaxofonem zde ovšem jazzmansky řádí za razantního rockového doprovodu, ke kterému ještě přikročí Robin Miller na hoboj a pak už se kompozice vrhá do víru hudebního tvaru, který může být někým vnímán jako free-jazz, ale nakonec se hudební téíma vrací k mellotronu a úvodnímu nosnému melodickému motivu, třebaže hudební doprovod vrcholí a přechází k dravou katarzi. Famózní práce!

Rozpad King Crimson byl podle Roberta Frippa nevyhnutelný a logický. Bill Bruford i John Wetton vzpomínají, že když kapela absolvovala nahrávací frekvence napětí mezi hudebníky se prý dalo krájet. Fripp zpoza svých profesorských brýlí sledoval s niterně nesnesitelnou trpělivostí svoje kolegy jak hrají a vytýkání a upozorňování na sebemenší chybičku vyvolávalo dojem, jakoby do studia přišli nezkušení a polekaní amatéři, kteří nemají svůj názor…. Možná zde ubylo poetického ducha, který byl součástí sinfieldovských vizí, ale Palmer-James za frippovského vlivu posouval hudbu jinam…
Nicméně album Red považuji za jeden ze zásadních vrcholů jejich hudební tvorby a prezentace a pět hvězdiček je zcela oprávněných!
reagovat

hejkal @ 31.03.2012 13:03:14
Mne Red prišiel ako taká rekapitulácia, kar, spomienka na záver. Skvelé ohliadnutie a zároveń epitaf vyjadrujúci, o čo že to hudobný svet prichádza.

Tomuto vravím excelentá rozlúčka. King Crimson skončili v roku 1974 svoju kapitolu (našťastie prišli ďalšie dve) a rozlúčili sa skvelým počinom Red. Po Larks je to druhé najsilnejšie album s Johnom Wettonom. Sú tu ozaj zaujímavé skladby plné experimentov. Prvé štyri skladby sú také a je mi ťažko určiť, ktorá z nich je lepšia, každá má svoje kúzlo. Ale potom album uzatvára Starless - vrchol albumu. Neskutočné gitary, krásna melódia a spev. Napätie sa postupne stupňuje a vyvrcholí to jazzrockovou jazdou ako sa patrí. Jedna z najlepších skladieb King Crimson vôbec. Na záver chcem len dodať, že hoci sa mi veľmi páčia aj ďalšie obdobia King Crimson, tak práve to prvé (1969-1974) je podľa mňa ich vrcholným obdobím.
reagovat

Mirek Kostlivý @ 12.02.2010 16:50:20
Až na tu jazzrockovou jízdu ve skladbě "Starless" musím s hodnocením souhlasit. Já přeci jenom "královský nástroj" mellotron za jazzrockový nepovažuji. A tahle skladba je pravděpodobně vrcholem jeho použití v rockové hudbě. Jinak "Red" je s "In the Court ..." moje nejoblíbenější. A samozřejmě 5-ti hvězdičkové :-).

Ondra @ 25.08.2010 23:49:16
No ono zase trochu opatrně - In the Court je sice relativně vynikající, ale to hlavně také proto, že většina fandů už ho podvědomě považuje za "legendární" a "ten první - pravý nejpravdivější". Ale doslova to platí pouze o 21st, zbytek materiálu už vykazuje poměrně častěji slabá místa - Epitaph je např. dost monotónní, je to sice kacířství, ale vyslovím ho - připadá mi opravdu až utahaný. Moonchild také není při opakovaném poslechu moc progresivní a vydařená skladba, přiznám se, že mi jeho mollové až sebelítostně ubrečené ladění někdy vyloženě vadí. Ty dohrávky za skladbami jsou např. skutečně zoufalé a na album se nehodí - příliš ruší. Klad alba vidím v jeho na poměry KC relativní melodičnosti u jednotlivých skladeb, místy až zpěvnosti, což pro většinu posluchačů může být měřítko přijatelnosti až obliby, to beru. Já však upřednostňuji změny dynamiky, tempa, atmosféru a nutkavou náladu skladby, vybičované napětí, někdy až zlost, potřebu sdělení, melodické výpady, kombinaci progresivních a artových postupů, a tyto měřítka splní jen úvodní skladba 21st, navíc při opakovaném poslechu, kdy neomrzí. Pochopitelně album si rád poslechnu, jen někdy nechápu davové nadšení zrovna kolem něho, protože si myslím, že skupina svůj experimentální styl vybrousila až na ISLANDS a STARLESS and BIBLE BLACK, která jsou nejpovedenější. SŘIVÁNČÍ JAZÝČKY a RED, i když jsou jinák stále na výši, už jasně směřují k přímočařějšímu A JEDNODUŠŠÍMU rocku, pochopitelně jen místy (naštěstí). Láme se to právě na LARKS, kde Fripp kombinuje (a vlastně neví kam chce) vynikající experimety typu ASPIC part One, nebo Boook of Saturday, s tohou po jasnějším rockovém sdělení v Easy Money a ASPICu, part Two. Ale je to jen názor.
Když se vrátím ke Starless a melottronu, mě osobně jeho použití nijak nevadí, a v této skladbě mi sedí, protože rytmika se postupně vybrušuje, jak skladba postupuje a mellotron je řekl bych použit skoro až záměrně, aby navodil vývoj skladby z experimentální tónově "chudé" improvizace do závěrečné fáze. A k tomu slouží dobře.

Úvodná skladba Red je tvrdá a má v sebe toľko metalickosti, že sa dá nazvať aj metalom. Nastupuje (po vzore prvého albumu) pokojnejšia Fallen angel, ktorá má niekoľko naozaj vypätých a silných momentov. Podobný motív ako v Red uvíta na začiatku v One more red nightmare poslucháča, ale potom sa z toho vykľuje pripomienka prvých albumov skupiny, najmä pri spievaných pasážach. A debut sa pripomenie aj v psychedelickej Providence, kde sa pracuje, ako to už u King Crimson býva, aj s tichom. Na záver je tu kolosálna Starless, väzby na prvý album sú viac než počuteľné.

Posledný štúdiový album 70. Rokov prináša veľmi vyrovnanú kolekciu skladieb, nadväzuje na prvé dva albumy a je sám o sebe parádny.

reagovat

No, cožpak o to, je to výtečně nářezové album, nicméně úvodní Red mi opravdu nikdy nesedla ani už nesedne - nemohu si pomoci, základní riff a motiv je sice dobrý, ale neustále s opakuje s nebezpečně malými změnami a nejpozději v polovině mě tato skladba začně šíleně otravovat, nudit a donutí mě skipovat, celé mi to připomíná trošku Čajovnu od Hladíka, ta je však podstatně vydařenější.
Zbytek materiálu je však už jiný kalibr, Fallen Angel - lahůdka vyvolávající husí kuži a mráz běhající po zádech, Nightmare vyšitá ála 21st Schizoid man, zasněná a v závěru mírně ejakulující Starless, vše jen "narušuje" Providence, která se trnitou cestou dostává ke skvělému vyvrcholení.
Dal bych ****, ale za úvodní red musím strhnout, ač nerad na ****, a to jsem ještě hodnej:-))
reagovat

Brčko @ 17.05.2008 21:48:19
Nevím nakolik máš naposlouchané K.C já od 1973 a právě skladba Red je ona průlomová věc na kterou navázala kapela po znovu vzniku u alba Thrak.Ona pro někoho nudná skladba je pro jiné kusem plným nalehavosti těkajicí výbušnosti a ostatně ji kapela hraje dodnes a když jsem ji slyšel na koncertě naživo byl jsem nadšen!4

Ondra @ 21.05.2008 20:32:56
Nevím co by mohlo být na Red přelomového, je to víceméně standardní rockový nářez zahraný pěkně řízně, ale to ještě neznamená, že to jen proto musí být přelomové...
Naposlouchané Crimsny mám velmi solidně, pokud už se ptáš, ale můj názor na Red se nezmění.
Mě naopak výjmečné připadají zbylé skladby, jejichž řekněme paraely u jiných skupin moc často, ne-li vůbec, neslyším. Fallen Angel až Starless jsou výborné, Providence je klasika ve stylu Crimson ála album Starless and Bible Black, které je stylově nejvíce vyhraněné v rámci tvorby KC, když pominu poněkud "přestylizovaného" Lizarda.
Nejraději mám Angela a One more (Red) Nightmare, vidíš, tam se slůvko Red taky vyskytuje, tak nakonec dse vlastně shodneme:-)))
Ale pochopitelně ti neberu Tvůj názor a je vidět, že u KC si vyberou fandové více hudebních žánrů, což je jen dobře.

Brčko @ 25.05.2008 21:34:01
Máš pravdu.5

Brčko @ 25.05.2008 21:34:49
Máš pravdu.5

Petr_70 @ 21.09.2011 19:53:44
Naprosto s Ondrou v jeho hodnocení souhlasím - výborné album připomínající v mnohém nejlepší debut kapely - až na úvodní titulní RED. Nějak pořád nerozumím tomu, co je na tomhle "otravném kolovrátku" tak převratného a hodnotného či alespoň zajímavého, jak mnozí tvrdí.. Je to docela škoda - mohlo to být za 5*.

Jsem sice teprve sedmnáctiletý smrad, ale když jsem tuto desku poprvé slyšel naprosto mě uchvátila. Již první tóny titulní skladby navozují dosti schizoidní atmosféru, ale přesto si myslim, že první skladba je téměř unikátním počinem (v tom jí konkurují některé skladby od Rush) a deska se line v tomto velmi progrseivním duchu celoudobu. Druhá skladba "Fallen Angel" podle mě naprosto vybočuje z monolitického útvaru celého alba jelikož je velmi přirozená a nevidíme v ní žádné zvrácené schizoidní představy členů kapely. zato celým vrcholem desky je, podle mne, "One more red nightmare", která svým nenapodobitelným zvukem velmi připmíná podle mě nejlepší počin King Crimsonu a to "21st century schizoid man". Celkově se mi toto dílo jeví jako nejlepší album, které King Crimson nahráli a stále čekám zde nedokáží ze sebe vymáčknout ještě něco lepšího.
reagovat

No ale to je opravdu už zarážející!King Crimson završili svoji "starou éru" takovým způsobem! Kdyby v tomto případě platilo doslova "V nejlepším přestat", tak by se jim to opravdu povedlo, jako nikomu před tím. První píseň Red je takovej rockovej nářez, že musí při poslechu všem mladým i starým posluchačům prostě spadnout čelist a kytaristi budou vyhazovat své nástroje.Mimochodem je to skladba, která určitě předznamenala budoucí "novou" tvorbu kapely.A hned druhá Fallen Angel.Dodnes, když slyším refrén: Fóóóĺin ééénžl, běhá mi mráz po zádech a je mi slastí na vomdlení!Poslední píseň Starless by si každý určitě přál slyšet na svém pohřbu.Do očí se prostě musí drát slzy i každému drsnému zálesákovi!Rozhodně ji chci slyšet víc, než Michala Tučného!
reagovat

Tohle je takova pecka, tohle album je proste narez a kazdej normalni chlap na urovni semnou bude souhlasit, Wetton no tak neni o cem mluvit prece, vzdyt tohle album roseka snad kazdyho fanouska ale mrzi me ze nemuzu ohodnotit solove deksy Wettona nejsou na tomto webu k dispozici a to me mrzi
reagovat

Ačkoli by někdo mohl namítnout, že se tady jen rozvíjejí nápady a postupy z předchozích dvou desek, Red je z trilogie alb s Wettonem hudebně nejsilnější. Drsná, nervní kytara, totálně vykloubená rytmika, elektronické šoky a výpady, temná, bezvýchodná, jen místy trochu prosvětlená nálada hrají prim. Hned úvodní Red je totálně drsnou instrumentálkou, kde zpod zvukového příboje jakž takž vyplouvá jakási melodie, Fallen Angel má typicky crimsonovskou melodii, která je ale utnuta s rytmickým zvratem a přechází v psychedelickou mašinérii. One More Red Nightmare - v podstatě to samé, drsné elektronické vstupy, potemnělá atmosféra, vražedně nestandardní rytmus! Providence - jen pro silné nátury, instrumentální souboj všech nástrojů v silně psychedelické a v podstatě improvizované instrumentálce - osm minut se zaťatými zuby. Osvobození přináší Starless se zdánlivě romantickou melodií a pozvolným úvodem, který je ale rozsápán totálním rytmickým a hudebním zvratem, kde dominuje nervní, zlověstné vybrnkávání, nabaluje se šum ostatních nástrojů -atmosféra schizofrenie, temnoty, dokonalé vyvrcholení a očista. Zvuková kulisa alba je dokonalá a přestože možná místy jen rozvíjí již zavedené postupy, síla zde obsaženého materiálu je natolik velká, že vás rozmetá do všech světových stran.
reagovat

Poslední album sestavy s Brufordem a Wettonem, se kterou tu navíc spolupracují mj. MacDonald, Cross, Mel Collins. Energická titulní skladba a výborně gradující Starless jsou vrcholy alba, ostatní vokální skladby: nápaditá Fallen Angel a odlehčená One More Red Nightmare jsou také dost dobré. Improvizace Providence je potom asi moje nejméně oblibená z pěti skladeb na albu.
reagovat

Toto a Discipline. Nevím co říct dál. .Omlouvám se za tento nevydařený příspěvek, ale nemohu si pomoci. Myslím, že muzikanti a jejich tvorba mluví sama za sebe. Víťa.
reagovat

Red je mistrovské dílo, ke kterému se Crimsoni nadechovali na Starless and Larks, které oproti většině fanoušků nepatří k mým nejoblíbenějším v jejich diskografii. Je na nich totiž dost momentů, kdy hudba přechází v takové podivné neupořádané zvukové koláže, jakoby scénické ruchy. Tohle se na Red naštěstí vyskytuje jen v Providence, zbytek alba nemá chybu. Red je bezesporu jedna z jejich nejnabitějších instrumentálek a Starless snad jejich nejlepší skladba vůbec. Naprosto geniální. Tříčlenná skupina (Fripp, Wetton, Bruford) je doplněna Melem Collinsem, Ianem McDonaldem (saxofony), Markem Charingem (kornet), kteří v předchozích obdobích byli členy nebo častými spolupracovníky kapely, a Davidem Crossem na violu (člen KC v období Larks a Starless), takže zvukově je Red skloubením toho nejlepšího z předchozích období King Crimson.
reagovat

Ja jsem zacinal kupodivu od prvni desky ale opravdu jen nahodou, druha deska byla Starless, postupne jsem sjel vetsinu (jeste mam mezery ve vzdelani). Uz jsem se bal ze nedam mene bodu nez ctyri, tak tady se musim rozhodnout pro tri. Deska je to remeslne vyborna, jenze podstatne uz bylo receno na predchozich dvou albech. Opravdu vydarena skladba je Fallen Angel, ostatni jsou standard KC v tehle sestave, tj. instrumentalne na vysi, ale zacinaji se opakovat. Je to vzdy subjektivni, jsou desky ktere si pustim jednou za rok a desky ktere muzu poslouchat denne. Red bohuzel patri mezi ty prvni.
reagovat

Ondra @ 25.08.2010 23:25:20
Fallen Angel je prostě taková srdcovka, co se dostane pod kůži a u tam zůstane. Taky ji mám moc rád :-)) Má takovou - řekl bych zvláštní atmosféru - a je cítit, že kapela něco "chce sdělit". Paráda.

Pár věcí z Red na pražském koncertě? To jsem asi blázen, slyšel jsem jen jednu a to titulní Red, kde jsem měl i v jednom okamžiku pocit, že kapela (myslím, že to by zrovna Belew) lehce rytmicky zaškobrtla. Jinak s recenzí souhlasím, taky tuto desku pokládám za jednu z nejlepších co KC natočili, jsem do ni zamilován! Taky chci na tomto místě poděkovat za tento web a pochválit autory, myslím, že takováto věc tu chyběla, pokračujte dál, rozhodně Vám držím palce!!
reagovat

Red je první deska, u které neváhám vytlačit 5 hvězdiček.Není kritikou brána ze to nejlepší co K.C. zahráli, ale byla první,kterou jsem od nich koupil a hned si mě získala jednak melodiemi a jejími zvraty a změnami rytmu, ale také nádherně drsným Crimsonovským zvukem.
Samozřejmě vše podtrhuje Frippova kytara. Kdo byl na jejich koncertě v Praze ve Sjezdovém paláci, kde hráli pár věcí z Redu,může má slova potvrdit.
reagovat