Reakce na recenzi:

horyna - @ 12.06.2019

Tohle nebojím se říci fantastické album mě kdysi padlo do oka především svým velmi velmi povedným coverem. A podobně jako motiv na přední straně alba svou metaforickou výpovědí nastiňuje souboj dobra se zlem, i muzika ukrytá v jeho drážkách tyto dvě tak protichůdné vlastnosti občas rozehrává na poli hudebním.

Nebudu popírat, že kdyby deska trochu častěji odkazovala k tvorbě kupříkladu Yes (jak jsem dle "romantické" malby prvotně očekával), sám bych byl ještě malinko spokojenější, ale i podobný konglomerát Van der Graaf-ovského soundu kříženého s King Crimson-novským, a právě oním laskavějším Yes-ovským, je naservírován s nespornou grácií a elegancí, aby milovníka desetiletky přes čtyřicet let staré, potěšit dokázal.

K desce samotné:
Song č.1. v jeho první polovině tvoří předivo Yesovsko-Genesisovské, ale druhá, těkavější pasáž, zcela znatelně odkazuje k inspiraci Andersonovými Jethro Tull.

V druhé písni zpočátku bublají Crimsonovské saxofony, ale romatické španělky a naléhavý zpěvákův vokál posouvají song vstříc romantickým příběhům dávného středověku.

Trojka plní funkci jakési baladické vložky, protože za dveřmi už vystrkuje růžky nej-jazzovější skladba alba, u Graafů se inspirující titulka. Kapela v ní ovšem šlape svou pevně vydupanou cestičkou a souhra saxofonu s rockovým spodkem působí úžasně i fatálně zároveň. Po čase přichází opět blahodárné uvolnění, pozvolna narůstající v katarzní finále.

Podobně jako song č.3. vyznívá i píseň pátá. Znovu má za úkol uklidnit divákovu mysl a přivodit poetické stavy, jelikož v závěru desky se bude peklit znovu a zase v tom Frippovsko-Hammillovském duchu.

Gnidrolog a jejich druhou desku Lady Lake by si neměli nechat ujít všichni obdivovatelé giantických dinosaurů sedmdesátých let, ke kterým jsem tuto jinak zcela osobitou squadru tak často přirovnával.