Reakce na recenzi:

oř - @ 03.10.2017

Poslední deska Davida Gilmoura, která se objevila v moji sbírce, bylo jeho první album. Davidovu tvorbu jsem začal obdivovat až po On an Island a postupoval pomalu dozadu. Od debutu jsem moc nečekal. Kdysi jsem jej slyšel a stejně jako tenkrát mi i dnes přijde maličko nedotaženej. Je pochopitelné, že jeho prostřednictvím Gilmour ventiloval úspěch Pink Floyd a jeho touha tvořit intimnější hudbu tady propukla naplno. Ale něco tomu chybí.

To něco může být vrchní dirigent Waters. Může to být vzájemná řevnivost mezi skladatelskou dvojicí Pink Floyd, nebo taky časový úsek vymezený pro jeho vznik. Znuděná a marmeládově rozteklá místa tu narušují celistvost alba, které nabízí několik slibných momentů. Do nich bych zahrnul začátek desky a písně So Far Away, Raise My Rent, No Way a I Can't Breathe Anymore. Je to asi polovina hrací doby, ta druhá je obklíčena porodními bolestmi, při kterých se jednotlivé písně rodily.

Když vedle sebe postavím tohle cédo a třetí věc On an Island, slyším podstatný rozdíl. Tam věkově mnohem starší a moudřejší David vyspěl. Jako skladatel i jako člověk povýšil své kompoziční chápání nad běžný rámec. A je jasné, že mu nové zvukové možnosti v lecčem pomohly. Dřív to bylo víc o srdci, teď o rozumu. První případ by měl být pochopitelně ten správný, jenže není. Gilmour vzor 1978 je předpojatě plachý, málo uhrančivý a málo důrazný. I přesto, že měl v zádech ty největší desky Floydů, bez Waterse byl tenkrát! jen poloviční.

Asi to byl jeho skutečný záměr, ale..