Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 01.08.2012

Britské hardrockové trio Budgie pocházející z hornatého Walesu mě v době svého nástupu poněkud minulo. K jejich albům jsem se dostal později (třebaže i tady HIPGNOSIS nabízeli krásné pohádkové výtvarné motivy), ale poslouchal jsem jejich skladby na mejdanech z pásků mých kamarádů. Byla to doba syrového hard rocku a ta velmi dobře konvenovala s mým tehdejším věkem. Led Zeppelin, Deep Purple, Uriah Heep, Atomic Rooster a další kapely britské a americké provenience všechno válcovaly svým hutným soundem a nebylo jednoduché prosadit další – mnohdy kvalitní deriváty téhle hudby, zvláště když člověk poslouchal i jiné žánry, které se na něho s jistým zpožděním, anebo i aktuálně valily.
Album Squawk podle mého názoru není jejich vrchol (za ten považuji In For The Kill), ale patří mezi to lepší, co kapela natočila a tak se nechám zase unášet dravostí tohoto alba a různými proměnami jeho skladeb, které nám horalé z Cardiffu nabídli…

WHISKEY RIVER – hardrockový motiv s důrazným riffem rozjíždí první skladbu. Přiznám se, že mi trvalo a pravděpodobně nejsem dodnes smířen s hlasem zpěváka a baskytaristy Burke Shelleyho. Někdy to tak bývá, že posluchači některé hlasy „nesednou“. Podobně jako mi trvalo, než jsem uvykl Rogeru Chapmanovi. Shelley má v sobě nezpochybnitelné rockové shouterství, ale barva hlasu mě nepřijde tak podmanivá, jako třeba u Paula Rodgerse.

ROCKING MAN – další hardrockový motiv dané doby. Svým přímočarým vedením kytarového tématu si mě kytarista Tony Bourge získal a myslím, že je to on, koho bych označil za skutečného frontmana a reprezentanta kapely.

ROLLING HOME AGAIN – z další skladby je zřejmé, že ani Budgie nemohou zůstat nezasaženi blues. Bluesrocková forma dané podoby po kompoziční stránce sice nepřináší nic převratného nebo netypického, ale máme zde před sebou Bourgeovy dobře pilované kytarové postupy, v nichž se snoubí vliv Led Zeppelin s Black Sabbath. Tahle skladba nemá nějaký hutný rytmický základ a myslím, že bubeník není nějaká extratřída. Hraje sice přesně, ale nepřináší sem větší dravost, která by byla očekávána

MAKE ME HAPPY – písničkářský model skladby z akustickou kytarou skutečně vítám. Je to klasický britský model práce. Takhle by se v USA nepracoval. Je tady navíc ještě takové to hračičkářství, které mi trochu připomene McCartneyho Wings z počátku jejich tvorby… Skladba má ovšem dvě rozdílné části. Ta druhá se jeví jako zajímavější. Prolínání akustické kytary a elektrické kytary přináší mírně zeppelinovský model z Trojky a dokonce i Shelleyho hlas se mi zdá v téhle poloze zajímavější a podmanivější než při jeho forsírování. Je tady také klavír a ten přináší další estetiku. Mám pocit léta a lenošení v hluboké trávě s nějakou krásnou dlouhovlasou holkou a její vlasy mi padají do přivíraných očí. Příjemná změna!

HOT AS A DOCKER´S ARMPIT – dravý hardrockový nástup s playbackovanými kytarami, škrabáním strun a vyprecizovaným riffem. Bourge zde nahrál zajímavá kytarová témata v unisonech s baskytarou a bicí, třebaže se stále nějak drží při zdi, se mi teď jeví přece jenom o něco rzivějšími, ale zbytečně opatrnými. V mezihře to ovšem Bourge opravdu rozbalí a všem pochybovačům vytře zrak. Tady nám hraje technicky vyzrálý hráč skutečně ve velké stylu s velkým nasazením a napětím. Z pravého kanálu slyším velmi zatlumené varhany nebo mellotron (?). Skladba nabírá na obrátkách a strhává svou melodikou a dravosti ve spojovacích můstcích. Bourge zde získává moje absolutorium. Phillipsovy bicí zde přinášejí atmosféru Ravelova Bolera (možná přesněji Beck´s Bolera) a zase slyším v pozadíá mellotron. Kdo nám ale na něj hraje, když je kapela deklarovaná jako nekompromisní hardrockové trio?

DRUGSTORE WOMAN – ano, tady se nám Led Zeppelin přece jenom dostali do tématu ve spojení s Black Sabbath. Shelleyho baskytara mi ale přijde taková nemstná neslaná. Jsou zde okamžiky, kdy si říkám, tak to má být, ale i místa, kde se hraje jaksi méně výbojně. Bourge opět ovládne prostor a nasadí parádní kytarové sólo bezbřehého formátu, přesně tak, jak doba žádala, ale i dnes máme co poslouchat. Myslím, že by Budgie strčili do kapsy hardrockovou variantu pozdějších Chicken Shack…. Zeppelinovská ozvěna „woman“ zní docela podmanivě….

BOTTLED – tak tady nalehli Budgie na bluesovou formu, kterou řádně zaostřili hardrockovým cítěním. Bourge zde neváhá použít hru bottleneckem a tak můžeme konstatovat, že i horští chasníci z Walesu si osvojili blues v docela věrohodně poloze, třebaže skladba je příliš krátká, podle mého názoru…

YOUNG IS A WORLD – krásné kytarové intro akustických kytar a elektrické kytary s elektronickým vibrátem. Tohle je balada podle mého gusta a musím konstatovat, že Shelley se mi líbí víc jako rockový baladýr než jako forsírovaný shouter. Je tady opět mellotron, tentokrát velmi čitelný a jakoby svazuje harmonii skladby, kde cítím jistý crimsonovský odér včetně schizoidmanovského riffu ve stylu Black Sabbath. Dobře se to poslouchá a hlavně mě dostávají ty proměny. Tenhle model velmi konvenuje s mým cítěním a jsem velmi rád, že se zde podobný typ skladby objevuje. Třebaže to není typická skladba Budgie, musím konstatovat, že bych skladbu nad jinými opravdu preferoval. Další proměna znamená nástup Bourgeho s kytarovým kouzlením ve sférickém tónu s dozvukem. Pleskající bicí mi k tomu připadnou jaksi neurastenické, ale baskytara se pochlapila a tyhle linky jsou opravdu výtečné a možná na celém albu nejzajímavější. Kytarové rozklady akustického nástroje a elektronické vibráto elektrické kytary jsou velmi důstojnou tečkou za touhle výtečnou skladbou…

STRANDED – rozloučit se ale musíme hardrockově. Důrazný riff a Bourge řádí jako utržený z řetězu. Tohle je ovšem excelentní jízda, zase je zde trochu patrný onen zeppelinovský duch, což svědčí o tom, jak inspirativní byla Pageova parta. Nemýlím-li se, tak tuhle skladbu v thrashmetalovém duchu nahrála i americké Metallica. Bourge a Shelley sis spolu střihnou duet kytary a vokálu a pak už nám zase běží nahozený zeppelinovský hardrockový pás a Phillips se pouští do zajímavých breaků, třebaže do Bonhamových a Hammondových eskapád se nějak neprosadí. Shelley popřeje baskytarovému hraní další prostor a skoro se mě chce vzít zpátky, to co jsem o něm soudil v minulých skladbách (možná mi tu udělal schválně!). Ano, tady dochází k výraznému emocionálnímu náporu, což mělo svůj psychologický záměr, aby zůstal ten nejlepší dojem z nabízeného materiálu.

V každém případě se mi jeví jako velmi šťastný nápad, proložit setlist alba Squawk umírněnějšími akustickými skladbami a tím přinést do projektu větší rozmanitost, kterou vítám. Použití mellotronu se v hard rocku neočekává, Budgie se vzdali klasických hammondek, ale chtěli album ozvláštnit a to se podařilo.
Jsem mezi čtyřmi a pěti hvězdičkami, ale dám čtyři. Tu jednu si nechám na jejich (a vlastně i můj subjektivní) vrchol. Poctivá hudba do morku kostí!