Budgie - Squawk (1972)

26.05.2020 legolas | #

Budgie jsou ideálním řešení pro všechny nepřátele Pink Floyd, Yes a dalších jim podobných artrockových velikánů. Přinášejí surový rock v nejčistší podobě. Zbaveni kytarové zdobnosti upřednostňovali přístup jdeme rovnou na věc. Svoje songy nezahalovali do klávesového oparu, ale jako trio rázných muzikantů dokázali na každé desce připravit několik bonbonierových sentimentálních parádiček.

Na svém druhém albu Squawk, které následovalo krátce po lajdáckém debutu, už přišli s přesněji vyměřeným modelem, který pečlivě střídá agresivní songy plné rockové výbušnosti s odlehčenou formulí skladeb Rolling Home Again, Make Me Happy a Young Is A World. I když je řada z nich zasazená do kratší minutáže, vyváženost desky tím nabírá na přitažlivosti. Oproti debutu se přidalo na nápaditosti a směr Budgie se zdál být na dlouhá léta stanovený. Slušné songy typu Rocking Man(s pořádným tahem na bránu), tíživé Drugstore Woman, nebo krátké, ale výmluvné zariffování zpoza Bottled, však střídají některé unylé záležitosti. Příkladně tuctový úvod Whiskey River, nebo vyloženě odfláknutá ospalost Hot As A Docker's Armpit. Pro nedostatek silných motivů tak ani druhá deska Squawk na plné hodnocení nedosáhne a její občasná klopýtnutí nelze přeslechnout. Doslovný rozlet Budgie se děje až s třetím zářezem Never Turn Your Back on a Friend. Na ní už je materiál propilovanější a jde o plnohodnotnou dospělou desku.
reagovat

hejkal @ 27.05.2020 04:54:20
Čo ja viem... Drvivú väčšinu ľudí, ktorých poznám a sú priaznivcami Pink Floyd, Yes a ďalších artrockových velikánov, rovnako pozitívne oslovujú aj hardrockové kapely.
Budgie je super.

EasyRocker @ 27.05.2020 05:17:11
Já se nikdy nedostal přes to ječení. Nějaké jedno album od nich jsem hodně dávno měl, ale nic, co bych musel mít. Solidní hudba, ale nějak ne pro moje ušiska.

PaloM @ 27.05.2020 14:18:09
hejkal: samozejme. Nepoznám také rozporné osoby, čo nenávidia art či prog rock a milujú hard rock. Vyrastal som na zmesi prog rocku a hard rocku.
Takže takéto žánrové spektrum nemá vlastnosti hmoty a antihmoty.

pinkman @ 28.05.2020 08:22:34
Dobrá deska, ne však zásadní. To nejlepší Budgie teprve připraví.

dan @ 28.05.2020 12:25:15
To by jste se divili, kolik rockerů nemá rádo floydovskou hudbu.

Petr59 @ 28.05.2020 21:32:23
"Budgie jsou ideálním řešením pro všechny nepřátele Pink Floyd, Yes a dalších jim podobných artrockových velikánů"
. . . Takovou ptákovinu jsem už dlouho neslyšel. V mé sbírce CD vedle sebe docela dobře vegetí komplet Pink Floyd, Yes i Budgie. A určitě si nemyslím, že jejich debut je lajdácký.
PS: Marně v mé mysli pátrám, jestli znám nějakého "nepřátele" Pink Floyd či Yes.

EasyRocker @ 29.05.2020 05:40:06
Tyhle psychosociální (nebo spíš psychotické? :) ) vývody z hudby tu už byly milionkrát. Kravina mimo realitu. Já má doma vedle sebe Beethovena, soundtrack Gladiator, Jacksona, Prodigy, Nine Inch Nails, Nirvanu, Zepelíny, Sabaty, celou artrockovou a neoprogovou kohortu, Santanu, Weather Report, Flamengo, Elvise, Chucka Berryho. A jsem normální a spokojen.

PaloM @ 29.05.2020 08:36:36
EasyRocker: potvrdzujem Ti diagnózu a dávam pečiatku s plným ručením: si normálny.

chimp.charlie @ 29.05.2020 09:41:34
Palo, stvrzuji Tebou stanovenou Easyho diagnózou. Jen doplňuji, že po prostudování jeho výpovědi posuzuji jeho rozpoznávací schopnosti ve vztahu k hudbě jako plně zachovalé, schopnosti ovládací se však zřejmě blíží vymizení. Prognózu dalšího vývoje jeho osobnosti v tomto směru nicméně vidím jako nanejvýš příznivou, ochranného opatření netřeba :-) :-) :-)

EasyRocker @ 29.05.2020 12:09:14
A jestli je to od mistra Pala, tak na to vezměte jed! Nebo třeba flašku :-))

PaloM @ 29.05.2020 12:15:10
👏🙂

EasyRocker @ 29.05.2020 12:21:22
Ale jinak jako úzkostní-depkař mám na to být magor papíry.... tak třeba někdy mi přeskočí... :)

merhaut @ 29.05.2020 18:26:43
Squawk (1972)
Burke si nacpal plnou hubu žiletek, a kolegové opižlali takřka všechny ozdůbky. Řekl bych, že barevné hravé Andulce zmodralo peří a narostl ocelový klofák. A ubylo okatých Sabatů.
To vše platí pro 2/3 alba. Neukotvenou třetinu zabírá „Rolling Home Again“ a´la rozšafný domácký McCartney, zlehka načrtnutá, akustická „Make Me Happy“ a psychedelická „Young Is A World“. Dvojka BUDGIE posunuje kapelu k vlastnímu výrazu.

JM pro Spark 2009

merhaut @ 29.05.2020 18:28:56
Přidám přepis dávného rozhovoru z roku 2009 pro Spark:

Malá zpověď Anduláka zakladatele

Nejraději mám přípravu rozhovorů s muzikanty, kteří mě vyprovázeli na cestě k hudební dospělosti. Je to pokaždé svátek, mít možnost zeptat se na pár věcí někoho, kdo se před 35 lety na mě zuřivě smál z plakátu a jehož alba patřila k vzácným pokladům asfaltových sbírek.

Zákládající a dnes jediný původní člen BUDGIE, Burke Shelley je nejen muzikant s hlubokým zářezem v rockové historii, ale i pamětník a účastník dob, kdy v muzice nic nebylo nemožné.

Škoda, že čas nedovolil zodpovědět všechny otázky. Není všem dnům konec, a věřím, že v Retru v Praze bude možnost u Burkeho zjistit, jak to bylo s produkcí alba METALLICY, jestli opravdu část rodiny pochází z Polska, a co ze současné scény poslouchá...

---

Burke, jsi poprvé v Česku, proto využijeme příležitosti, a zeptáme se tě i na historii. OK?

OK.

BUDGIE jsou pro heavy metal jednou ze zásadních stylotvorných kapel, která doslova kovala dějiny.
Můžeš trochu zavzpomínat na jaké muzice jsi jako teenager vyrůstal?
Šedesátá a raná sedmdesátá léta, byla to opravdu tak výjimečná doba, kdy téměř každý kluk chtěl být muzikant?
V šedesátých letech jsem byl nejvíc inspirován BEATLES. Při jejich hudbě jsem se učil hrát a psát skladby. BEATLES ostatně ovlivnili miliony mně podobných lidí, kteří se rovněž chtěli stát hvězdami. Poslouchal jsem i ROLLING STONES, SPOOKY TOOTH, JOHN MAYALL´S BLUESBREAKERS, JIMI HENDRIX a mnoho dalších. Vedle BEATLES mi ale nejvíc dali LED ZEPPELIN, protože těm se podařilo dostat do rockové hudby heavy sound.


První dvě alba BUDGIE produkoval Rodger Bain. Prý upřednostňoval živé hraní i ve studiu.
Bylo to tak? A jak vzpomínáš na spolupráci s ním a jako moc ovlivnil typický sound BUDGIE?
Které studiovky si osobně nejvíc považuješ? Je nějaká taková?
Prvních pět alb bylo natočeno stejným způsobem. Nachystali jsme si kompletní muzikantské vybavení ve studiu, kam jsme všechno dotáhli, a natočili jsme kompletní instrumentální základy bez vokálů. Jedině ty se dotáčely. Tímhle způsobem nám to fungovalo nejlépe. Snažili jsme se vše dotáhnout až do puntíku. Co se týče naší spolupráce s Rodgerem Bainem, pracovalo se nám spolu výborně. Bylo to dáno tím, že velice dobře rozuměl novému heavy soundu, který jsme se snažili tvořit. Mé nejoblíbenější album BUDGIE je „You´re All Living In Cuckooland“.

BUDGIE vždycky byla kapela, která to uměla na pódiu rozbalit.
Na která památná vystoupení obzvláště rád vzpomínáš?
Na klubovou sérii v Barceloně v raných 70.létech, anebo na obrovský opakovaný úspěch na festivalech v Readingu v osmdesátých, či americkou Atlantu v devadesátých?
Anebo jiná?
Máš pravdu, že jsme na pódiu hodně živelná kapela. Vždycky jsme si živé hraní užívali tělem i duší. Rád sice vystupuju i na velkých festivalech, nejraději ale mám menší klubová vystoupení, protože zde máme lepší zvuk a bezprostřední kontakt s našimi fanoušky. V podstatě je mi jedno, o jaký koncert se jedná, vždy do toho jdeme jako kapela s maximálním úsilím a nasazením. A užívám si to, nemůžu jen tak stát, když hrajeme nějaký hodně dobrý riff, to se vždycky začnu celý kroutit. Za nejlepší akci bych považoval turné po Polsku v roce 1982. Bylo to prostě něco neuvěřitelného.

BUDGIE hráli s interprety jako JUDAS PRIEST, DIAMOND HEAD, OSIBISA, THIN LIZZY, MOTT THE HOOPLE, NAZARETH, MONTROSE, CAPTAIN BEYOND, OZZY OSBOURNĚ a jistě i dalšími.
Na koho rád vzpomínáš, s kým se dobře pařilo?
Nejsem nějakým šíleným vyhledávačem takových pařících akcí. Myslím si tedy, že nejsem dostatečně kvalifikovaný na to, abych to mohl hodnotit. Raději nechám hodnocení dalších kapel někomu jinému.

BUDGIE byla první opravdu tvrdá rocková kapela, co pronikla za železnou oponu. Série koncertů v Polsku v roce 1982 se stala i pro nás tady v komunisty ovládaném Československu něčím neuvěřitelným.
Jaké byly tvé tehdejší pocity z návštěvy „jiného“ světa, měli jste tehdy možnost pohovořit s polskými fanoušky? Bylo něco, co tě obzvláště šokovalo?
A tušili jste, jak jste byli populární zde za plotem?
Polsko v roce 82 nám skutečně otevřelo oči. Viděli jsme policii, jak se s nikým nemazlila a procvičovala si prostná s obušky. Taky jsme byli neustále pod dohledem, pár „nenápadných“ nám bylo furt v patách. Fanoušci byli, přes to všechno, naprosto fenomenální. Tak zaujatí naší hudbou a tak doslova zažraní do každého našeho vystoupení, že se to muselo navždy uložit na čestné místo v mém srdci. Miluji je všechny. Od té doby, co komunisti vypadli, se nálada hodně uvolnila a taky se všechno hnulo směrem na západ. Nicméně fanoušci zůstali pořád stejně věrní naší muzice. Velice často se setkáváme s Poláky, kteří byli na některém z koncertů ze zmiňovaného turné. Je to neuvěřitelné, když mi popisují, jaký efekt na ně tehdy naše vystoupení mělo.

Pojďme do současnosti.
Na co se můžou fanoušci v pražské Retro Music Hall těšit? Co například vedle staré dobré klasiky uslyšíme ze skvělé "You're All Living In Cuckooland"?
Moc se na vystoupení v Praze těšíme a můžu ti slíbit, že fanoušci mohou očekávat malé rockové zemětřesení a hodně bouřlivou noc plnou hudby. Určitě mohu příznivcům slíbit, že uslyší skladby z tohoto alba. Kromě toho zazní i starší materiál.

Jak se dostal k hostování s BUDGIE kytarista Craig Goldy? Prý ti ho doporučil Paul Cox? Kytara je pro BUDGIE zcela zásadní, jak se Craig vypořádal zejména s odkazem Tonyho Bourgea, a co nového a svého do live soundu BUDGIE přinesl?
Máš pravdu, že jsme si vypůjčili Craiga Goldyho z kapely Ronnieho Jamese Dia. Je to vynikající hráč a neměl vůbec žádný problém, aby zanechal svoji stopu v naší tvorbě.

Díky za rozhovor, a ať BUDGIE zboří Retro Music Hall.

---

Technická poznámečka. By mě zajímalo, kdo na těch všech pokoncertních dýcháncích muzikantů vlastně účinkoval? Nikdo se k nim nehlásí, Bourke není zdaleka první :-) JM


Otázky připravil Jaromír Merhaut, Bourkeho vyzpovídal a vše přeložil ....

01.08.2012 Petr Gratias | #

Britské hardrockové trio Budgie pocházející z hornatého Walesu mě v době svého nástupu poněkud minulo. K jejich albům jsem se dostal později (třebaže i tady HIPGNOSIS nabízeli krásné pohádkové výtvarné motivy), ale poslouchal jsem jejich skladby na mejdanech z pásků mých kamarádů. Byla to doba syrového hard rocku a ta velmi dobře konvenovala s mým tehdejším věkem. Led Zeppelin, Deep Purple, Uriah Heep, Atomic Rooster a další kapely britské a americké provenience všechno válcovaly svým hutným soundem a nebylo jednoduché prosadit další – mnohdy kvalitní deriváty téhle hudby, zvláště když člověk poslouchal i jiné žánry, které se na něho s jistým zpožděním, anebo i aktuálně valily.
Album Squawk podle mého názoru není jejich vrchol (za ten považuji In For The Kill), ale patří mezi to lepší, co kapela natočila a tak se nechám zase unášet dravostí tohoto alba a různými proměnami jeho skladeb, které nám horalé z Cardiffu nabídli…

WHISKEY RIVER – hardrockový motiv s důrazným riffem rozjíždí první skladbu. Přiznám se, že mi trvalo a pravděpodobně nejsem dodnes smířen s hlasem zpěváka a baskytaristy Burke Shelleyho. Někdy to tak bývá, že posluchači některé hlasy „nesednou“. Podobně jako mi trvalo, než jsem uvykl Rogeru Chapmanovi. Shelley má v sobě nezpochybnitelné rockové shouterství, ale barva hlasu mě nepřijde tak podmanivá, jako třeba u Paula Rodgerse.

ROCKING MAN – další hardrockový motiv dané doby. Svým přímočarým vedením kytarového tématu si mě kytarista Tony Bourge získal a myslím, že je to on, koho bych označil za skutečného frontmana a reprezentanta kapely.

ROLLING HOME AGAIN – z další skladby je zřejmé, že ani Budgie nemohou zůstat nezasaženi blues. Bluesrocková forma dané podoby po kompoziční stránce sice nepřináší nic převratného nebo netypického, ale máme zde před sebou Bourgeovy dobře pilované kytarové postupy, v nichž se snoubí vliv Led Zeppelin s Black Sabbath. Tahle skladba nemá nějaký hutný rytmický základ a myslím, že bubeník není nějaká extratřída. Hraje sice přesně, ale nepřináší sem větší dravost, která by byla očekávána

MAKE ME HAPPY – písničkářský model skladby z akustickou kytarou skutečně vítám. Je to klasický britský model práce. Takhle by se v USA nepracoval. Je tady navíc ještě takové to hračičkářství, které mi trochu připomene McCartneyho Wings z počátku jejich tvorby… Skladba má ovšem dvě rozdílné části. Ta druhá se jeví jako zajímavější. Prolínání akustické kytary a elektrické kytary přináší mírně zeppelinovský model z Trojky a dokonce i Shelleyho hlas se mi zdá v téhle poloze zajímavější a podmanivější než při jeho forsírování. Je tady také klavír a ten přináší další estetiku. Mám pocit léta a lenošení v hluboké trávě s nějakou krásnou dlouhovlasou holkou a její vlasy mi padají do přivíraných očí. Příjemná změna!

HOT AS A DOCKER´S ARMPIT – dravý hardrockový nástup s playbackovanými kytarami, škrabáním strun a vyprecizovaným riffem. Bourge zde nahrál zajímavá kytarová témata v unisonech s baskytarou a bicí, třebaže se stále nějak drží při zdi, se mi teď jeví přece jenom o něco rzivějšími, ale zbytečně opatrnými. V mezihře to ovšem Bourge opravdu rozbalí a všem pochybovačům vytře zrak. Tady nám hraje technicky vyzrálý hráč skutečně ve velké stylu s velkým nasazením a napětím. Z pravého kanálu slyším velmi zatlumené varhany nebo mellotron (?). Skladba nabírá na obrátkách a strhává svou melodikou a dravosti ve spojovacích můstcích. Bourge zde získává moje absolutorium. Phillipsovy bicí zde přinášejí atmosféru Ravelova Bolera (možná přesněji Beck´s Bolera) a zase slyším v pozadíá mellotron. Kdo nám ale na něj hraje, když je kapela deklarovaná jako nekompromisní hardrockové trio?

DRUGSTORE WOMAN – ano, tady se nám Led Zeppelin přece jenom dostali do tématu ve spojení s Black Sabbath. Shelleyho baskytara mi ale přijde taková nemstná neslaná. Jsou zde okamžiky, kdy si říkám, tak to má být, ale i místa, kde se hraje jaksi méně výbojně. Bourge opět ovládne prostor a nasadí parádní kytarové sólo bezbřehého formátu, přesně tak, jak doba žádala, ale i dnes máme co poslouchat. Myslím, že by Budgie strčili do kapsy hardrockovou variantu pozdějších Chicken Shack…. Zeppelinovská ozvěna „woman“ zní docela podmanivě….

BOTTLED – tak tady nalehli Budgie na bluesovou formu, kterou řádně zaostřili hardrockovým cítěním. Bourge zde neváhá použít hru bottleneckem a tak můžeme konstatovat, že i horští chasníci z Walesu si osvojili blues v docela věrohodně poloze, třebaže skladba je příliš krátká, podle mého názoru…

YOUNG IS A WORLD – krásné kytarové intro akustických kytar a elektrické kytary s elektronickým vibrátem. Tohle je balada podle mého gusta a musím konstatovat, že Shelley se mi líbí víc jako rockový baladýr než jako forsírovaný shouter. Je tady opět mellotron, tentokrát velmi čitelný a jakoby svazuje harmonii skladby, kde cítím jistý crimsonovský odér včetně schizoidmanovského riffu ve stylu Black Sabbath. Dobře se to poslouchá a hlavně mě dostávají ty proměny. Tenhle model velmi konvenuje s mým cítěním a jsem velmi rád, že se zde podobný typ skladby objevuje. Třebaže to není typická skladba Budgie, musím konstatovat, že bych skladbu nad jinými opravdu preferoval. Další proměna znamená nástup Bourgeho s kytarovým kouzlením ve sférickém tónu s dozvukem. Pleskající bicí mi k tomu připadnou jaksi neurastenické, ale baskytara se pochlapila a tyhle linky jsou opravdu výtečné a možná na celém albu nejzajímavější. Kytarové rozklady akustického nástroje a elektronické vibráto elektrické kytary jsou velmi důstojnou tečkou za touhle výtečnou skladbou…

STRANDED – rozloučit se ale musíme hardrockově. Důrazný riff a Bourge řádí jako utržený z řetězu. Tohle je ovšem excelentní jízda, zase je zde trochu patrný onen zeppelinovský duch, což svědčí o tom, jak inspirativní byla Pageova parta. Nemýlím-li se, tak tuhle skladbu v thrashmetalovém duchu nahrála i americké Metallica. Bourge a Shelley sis spolu střihnou duet kytary a vokálu a pak už nám zase běží nahozený zeppelinovský hardrockový pás a Phillips se pouští do zajímavých breaků, třebaže do Bonhamových a Hammondových eskapád se nějak neprosadí. Shelley popřeje baskytarovému hraní další prostor a skoro se mě chce vzít zpátky, to co jsem o něm soudil v minulých skladbách (možná mi tu udělal schválně!). Ano, tady dochází k výraznému emocionálnímu náporu, což mělo svůj psychologický záměr, aby zůstal ten nejlepší dojem z nabízeného materiálu.

V každém případě se mi jeví jako velmi šťastný nápad, proložit setlist alba Squawk umírněnějšími akustickými skladbami a tím přinést do projektu větší rozmanitost, kterou vítám. Použití mellotronu se v hard rocku neočekává, Budgie se vzdali klasických hammondek, ale chtěli album ozvláštnit a to se podařilo.
Jsem mezi čtyřmi a pěti hvězdičkami, ale dám čtyři. Tu jednu si nechám na jejich (a vlastně i můj subjektivní) vrchol. Poctivá hudba do morku kostí!


reagovat

05.11.2007 hejkal | #

Po temnom debute prichádza trojica z Walesu s albumom, ktorý po všetkých stránkach pokračuje v šľapajách jednotky.

Od úvodnej vypaľovačky v strednom tempe Whiskey river po záverečnú skladbu Stranded (ktorú ako poctu nahrala aj Metallica) sa jedná o vynikajúci gitarový hard rock. Akustické oddychovky sú samozrejme prítomné.

Budgie si púšťam rád a odporúčam všetkým rockerom. Fandovia Led Zeppelin a Black Sabbath budú milo prekvapení. Vrchol hard rocku sedemdesiatych rokov, hoci to najlepšie ešte len malo prísť (In for the kill a If I were Brittania...). Subjektívna päťka v hodnotení.
reagovat