Reakce na recenzi:

Voytus - @ 03.04.2008

Tak tohle je jedna z nejlepších hardrockových desek. Budgie měli ve své době smůlu, že byli ve stínu slavnějších LedZep, Deep Purple a Black Sabbath. Ovšem, kdo se s touto deskou setká, tak mi jistě dá za pravdu, že Bandolier jim těžce šlape na paty.
Od prvních tónů je znát, že po zvukové stránce jsou na tom lépe, než na předchozích čtyřech deskách.
Budgie si libují v dlouhých, těžce se valících skladbách, ale tentokrát desku odpálí výrazným riffem, který se v závěru úvodní skladby bude nekonečně dlouho opakovat, ale nebude nudit, naopak. Sedmiminutová Breaking all the house rules nám tak už v úvodu dává na srozuměnou, že to bude jízda. Na koncertech to musel být fakt nátěr.
Po nátěru přichází zklidnění - Slipaway je plná majových akordů, akustik a Shelleyho fazetu. Zasněnou náladu podtrhne i sólo Tonyho Bourgea.
Who do you want for your love představuje odklon od valivých a temných skladeb. Začíná v pianu, kytara přechází z vybrnkávání do funkového riffu. Přidává se rytmika a vokál - Shelley zde ukazuje trochu jinou polohu, než tu na kterou jsme zvyklí. A že v šesti minutách se toho může dít dost a dost, tak proto je tu změna ve druhé minutě a jsou to zase staří valiví Budgie, jen o dost promyšlenější, než na starších deskách.
V další šestiminutovce I can't see my feelings se k tvrdým kytarám opět přidá akustika, funkový feeling je zde také přítomen, ale až na další desce se rozvine naplno.
Hitovka I ain't no mountain se sekaným riffem pod zpěvem nám skýtá překvapení ve formě spoluautora - Andy Faiweather-Low! Ano, je to ten nenápadný kytarista od Claptona nebo Waterse. Refrén je na Budgie i docela vlezlý.
A jsme na konci alba. A tím je Napoleon Bona-Part One and Two. Vlastně už od pomalého akustického úvodu je jasné, že tady se něco stane. Shelleyho projev je tady prostě neskutečný. Jemný nástup činelů, slide kytara, a pak to příjde! Následující čtyři minuty sice sestávají jen ze tří akordů, ale takhle to dovede jen málokdo. V téhle smršti se střídá ječící Shelley s ječícím Bourgem (ten ovšem ječí na šet strun), to kytarové sólo si budete pamatovat hned po prvním poslechu. Podobně jako v první skladbě, i tady se závěrečný motiv opakuje do zblbnutí a neomrzí, a když pak kapela náhle utne, tak to prostě musíte chvíli vydýchat a pak pustit znova! Nářez. Jednak parádně syrově nazvučeno, zároveň ale aranžérsky vymyšleno - nejen akustické kytary, ale též perkuse a hrátky s možnostmi sterea.
A ještě jedno plus: Bandolier prostě neomrzí. Nejlepší deska Budgie, jsem z ní unešen už několik let. Zkuste též, ale pozor na závislost! Dávám 666 hvězd!