Budgie - Bandolier (1975)

Pevně věřím tomu, že posluchač začínající s průzkumem tvorby tvrdě rockové,snad až metalové party Budgie v posledních letech, zcela logicky při nákupu některého jejich díla sáhne po cenově vstřícném a gurmánsky vytvořeném kompletu tří cd, obsahující jejich nejslavnější nahrávky z let 73-75. Alespoň já to tak nedávno udělal a nad pořízeným boxem si dodnes spokojeností chrochtám.

Jednotlivá cd jsem poslouchal postupně, jak byla kdysi kapelou vydávána a každé si užil od prvních okamžiků, od prvního poslechu. S kdysi pro mne tak nepříjemně vysokým vokálem Burke Shelleyho dnes nemám sebemenší problém a hudbu andulky beru jako tu nejvíce opravdovou.

Budgie si na nic nehrají, jejich výkon je srdečný a hravě uvěřitelný. Přitom nezní obyčejně ani jednoduše. Akustická poloha u na španělky vybrnkávaných balad, jimiž svůj repertoár pravidelně provětrávají, mě odkazuje ke kolegům Wishbone Ash. Ti sic na svém aparátu vypínají elektřinu aby zněli akusticky a tudíž je charakter skladeb malinko odlišný, ale i tak. Jinak hudba Budgie to je syrovost až do morku kosti.

Že Budgie brilantní výkop napsat dokážou, nás přesvědčí píseň Breaking All The House Rules. Rockovica jak se patří. Dvojka Slipaway patří mezi jejich klenoty. Kluci dokázali složit spousty krásných a procítěných písní, tahle patří mezi vůbec nejlepší. Chytře poskládané akordy poukazují jak na sofistikovaný skladatelský přístup, tak na chuť proložit píseň velkou dávkou sentimentu a osobitého charisma. Tony přehrává několik dojemných sól, čímž dokáže posluchačovi emoce patřičně vyšroubovat. Who Do You Want For Your Love zní na poměry comba dost netypicky. Obsahuje funky rytmus a jakýsi soulový groove zrcadlící se v hlasu Burke Shelleyho. Další perla. Ani I Can't See My Feelings není nijak zvlášť temná. Hodně prostoru si uzmou španělky a zvláštně kostrbatý rytmus. Na rockové platformě, ovšem s popovým refrénem se nese pátá I Ain't No Mountain. A následuje už závěr a s ním mohutná hymna Napoleon Bona Part One & Two.

Deska má parádní zvuk, obal a hlavně, hlavně geniální hudební obsah. Za pět!

reagovat

Martin H @ 27.10.2019 06:49:05
Nad tím kompletem jsem nedávno uvažoval. Po přečtení tvé recenze ho asi vezmu.
Dík za fajn čtení.

pinkman @ 27.10.2019 07:08:49
Tolik radosti najednou. Bandolier a In Rock, jedny z nejlepších desek v historii. Vřele doporučuji zmiňovaný komplet. Cenově i esteticky lákavá paráda.
Děkuji též oběma recenzentům za famózní počteníčka.

horyna @ 29.10.2019 04:50:38
Těch "nejlepších" nahrávek z rockové historie by se našla pořádná hromada. Pořád je co objevovat!

Jarda P @ 29.10.2019 12:25:23
Srovnávat In Rock a Bandolier mi připadá stejné jako srovnávat Barcelonu se Spartou :-)
Po In For the Kill jsem byl Bandolierem v době vzniku zklamán, což se do dneška nezměnilo.

Proboha,jak dlouho mne jeste bude zajimet ktere album Budgie je lepsi a nebo nejlepsi.Je pravda ze zadna jine kapela si mne takhle neomotala kolem prstu.Prostudujes Purple a Zeppeliny a Sabathy ale budes se vrace casteji k Budgie.Cim to je.Protoze Budgie znam jenom ja,tak mito pripada a par lidi na techto strankach co se hlasi.Tohle album je asi nejhytovejsi.Za rok se od nej odvratim a za jednicku budu povazovat propracovanejsi Infor the kill.Budgie forever.
reagovat

merhaut @ 28.11.2011 22:43:40
nejhytovejsi Hrubes:-)

patysmit @ 29.11.2011 04:41:38
Pěkně jste to napsal .Jestli vás to potěší znám je také .
Měli mít koncert ...změnili termín ale ten mi unikl nebo nebyl.

Mr.Black @ 29.11.2011 12:12:58
Osobně znám jediného člověka, co by tuhle kapelu znal. A to jsem ho s Budgie seznámil sám. Nechápu, jak takové desky jako In For the Kill nebo Bandolier můžou být tak opomíjeny, když se mluví o tvrdé muzice. Všude se mluví jen o Metallice a kapelách jí podobné, kde (až na výjimky) spíše než hudba samotná zapracovala PROPAGACE. Což bude možná hlavní problém skupiny Budgie. Výborné album plné skvělých nápadů, nálad a riffů! Plný počet!

Mr.Black @ 29.11.2011 12:18:05
Ještě si dovolím jednu poznámku k Janu Hrubešovi: Doporučuji si po sobě text přečíst, než ho pošlu. Někdy je forma stejně důležitá, jako obsah, že? Tohle vypadá jako esemeska, kde domlouvám sraz na ožíračku, s prominutím.

merhaut @ 29.11.2011 17:22:40
Budgie samozřejmě zná spousta rockerů, v Retru byla velmi slušná návštěva...

hejkal @ 29.11.2011 17:36:26
A slušný počet znalcov v Retre ani nebol. :)

Tak tohle je jedna z nejlepších hardrockových desek. Budgie měli ve své době smůlu, že byli ve stínu slavnějších LedZep, Deep Purple a Black Sabbath. Ovšem, kdo se s touto deskou setká, tak mi jistě dá za pravdu, že Bandolier jim těžce šlape na paty.
Od prvních tónů je znát, že po zvukové stránce jsou na tom lépe, než na předchozích čtyřech deskách.
Budgie si libují v dlouhých, těžce se valících skladbách, ale tentokrát desku odpálí výrazným riffem, který se v závěru úvodní skladby bude nekonečně dlouho opakovat, ale nebude nudit, naopak. Sedmiminutová Breaking all the house rules nám tak už v úvodu dává na srozuměnou, že to bude jízda. Na koncertech to musel být fakt nátěr.
Po nátěru přichází zklidnění - Slipaway je plná majových akordů, akustik a Shelleyho fazetu. Zasněnou náladu podtrhne i sólo Tonyho Bourgea.
Who do you want for your love představuje odklon od valivých a temných skladeb. Začíná v pianu, kytara přechází z vybrnkávání do funkového riffu. Přidává se rytmika a vokál - Shelley zde ukazuje trochu jinou polohu, než tu na kterou jsme zvyklí. A že v šesti minutách se toho může dít dost a dost, tak proto je tu změna ve druhé minutě a jsou to zase staří valiví Budgie, jen o dost promyšlenější, než na starších deskách.
V další šestiminutovce I can't see my feelings se k tvrdým kytarám opět přidá akustika, funkový feeling je zde také přítomen, ale až na další desce se rozvine naplno.
Hitovka I ain't no mountain se sekaným riffem pod zpěvem nám skýtá překvapení ve formě spoluautora - Andy Faiweather-Low! Ano, je to ten nenápadný kytarista od Claptona nebo Waterse. Refrén je na Budgie i docela vlezlý.
A jsme na konci alba. A tím je Napoleon Bona-Part One and Two. Vlastně už od pomalého akustického úvodu je jasné, že tady se něco stane. Shelleyho projev je tady prostě neskutečný. Jemný nástup činelů, slide kytara, a pak to příjde! Následující čtyři minuty sice sestávají jen ze tří akordů, ale takhle to dovede jen málokdo. V téhle smršti se střídá ječící Shelley s ječícím Bourgem (ten ovšem ječí na šet strun), to kytarové sólo si budete pamatovat hned po prvním poslechu. Podobně jako v první skladbě, i tady se závěrečný motiv opakuje do zblbnutí a neomrzí, a když pak kapela náhle utne, tak to prostě musíte chvíli vydýchat a pak pustit znova! Nářez. Jednak parádně syrově nazvučeno, zároveň ale aranžérsky vymyšleno - nejen akustické kytary, ale též perkuse a hrátky s možnostmi sterea.
A ještě jedno plus: Bandolier prostě neomrzí. Nejlepší deska Budgie, jsem z ní unešen už několik let. Zkuste též, ale pozor na závislost! Dávám 666 hvězd!

reagovat

yesfan1212 @ 12.02.2009 22:53:06
konecne som nasiel niekoho kto miluje tu istu hudbu ako ja,,,,pred 2 rokmi som sa konecne dostal aj do Krakowa,,videl so ich konecne nazivo,,,obrovsky zazitok,,,pocuvam tuto skupinu oz roky,,od 1975,,a nejdem sa nabazit,,,mas pravdu ze pozor na zavislost,,,,dik za krasny nazor ,,ahoj

honanek@seznam.cz @ 23.07.2010 06:02:12
Mám 2 ségry o 10 a 7 let starší.Jsem doma jako mladej kluk a přichází amant mé sestry(jedno který).Pod rukou má Budgie a neustále tvrdí jaká je to nádhera.Ségře je to fuk (zajímá ji něco úplně jinýho).Odchází do pokoje.Honánek bere desku do rukou a dává na gramec.No a tady nastal ten důležitej okamžik.Přestože to ségře s oním amantem dlouho nevydrželo-mě ano(teda ty Budgie).Všichni čumí (ve škole)co to je za kapelu.Honánek je důležitej jako ... a nafukuje se.Přešlo hodně roků a nafukuju se stejně dál (nemám na co).Budgie maj na co (se nafukovat).Do tohoto alba a vše co bylo před ním je (na nafukování).Divný bylo,že to tehdy znalo málo lidí,přitom ten zvuk byl nádhernej (už tehdy).V padesáti mám pár věcí rád (pravý džíny,terénní auta,pivo,divočinu tu i tu,U.S.A,déšť...)a BUDGIE!

Mohyla @ 27.02.2011 10:33:22
K skupine Budgie a albumu Bandolier som sa dostal vďaka týmto stránkam. Po prečítaní Voytusovej a Hejkalovej recenzie je album mesiac doma. Priznám sa,že prirovnanie k zeppelínom a párplom som pri nepoznaní tvorby Budgie považoval za nadsadené. Neprávom, konkrétne tento album z roku 1975 sa pri porovnaní s Led Zeppelin(1975 - Physical Graffiti), Deep Purple( 1975 - Come Taste the Band) vôbec nemusí krčiť niekde v kúte, práve naopak. S recenziami tak ako ich napísali Hejkal a Voytus súhlasím, album za 5 hviezd!

V najlepšom treba prestať. Mnohokrát pravdivé tvrdenie v prípade Budgie neplatí. Po kritikou a fanúšikmi najviac cenenom Zeppelinovskom In for the kill pokračovali waleskí tvrďáci tam, kde skončila skladba Living on your own.

Tvrdá gitarová hard rocková škola pre pokročilých sa prepletá od úvodnej skladby cez I can't see my feelings (moja naj skladba na albume a možno aj od Budgie), I ain't no mountain až po originálnu rockovú kompozíciu Napoleon Bona - Part one a two.
Jemné Slipaway patrí k tomu naj, čo akusticky skomponovali a trošku funky Who do you want for your love tiež neurazí.

Ešte sa pri tejto skupine budem párkrát opakovať, výborné rify, neopočúvané postupy, jačák tenší než monovlákno, mohutná gitara, jedným slovom paráda.
reagovat

pito63 @ 10.07.2011 12:13:08
Skutočná paráda!
Výborný album, skupinu Budgie mám rád, aj mimo zlatých sedemdesiatych.